Článek
Minulý týden se tu hned na několika frontách rozpoutaly poměrně vášnivé debaty na palčivá společenská témata, jako jsou např. špatně placené pracovní pozice, nízký sociální status určitých druhů zaměstnání, nebo dokonce nutnost změnit práci kdykoliv, kdy s ní člověk není spokojen a má k ní, nebo k jejímu platovému hodnocení výhrady. Osobně jsem neměla čas se k nim vyjádřit, protože mě plně zaměstnávalo moje ne úplně ideálně placené zaměstnání s relativně problematickým sociálním statutem (zvláště u některých věčných kritiků našeho školství, pro které jsou učitelé jen líný a neschopný póvl), které ale tvrdohlavě (a pro někoho hloupě a zbaběle) odmítám změnit, protože je tím, které jsem si už jako malá holka vysnila a které mě baví. Teď jsem si ale chvíli našla a ráda bych přispěla svou troškou do mlýna a vyjádřila svůj názor.
Nebude to ale tak docela názor na výše zmíněná témata, jako spíše na jádro celého problému, který dle mého názoru spočívá v tom, že spousta lidí si dnes vůbec neuvědomuje (těžko říct, zda záměrně, nebo tím, že nemají všeobecný přehled, nebo sobecky vidí jen sami sebe), na jakých principech funguje lidská společnost, a zapomíná na její základní pilíře, bez kterých by se náš svět zhroutil. A přitom je to velice prosté… Lidská společnost (a nejen ona, neboť velice dobře je to vidět např. i ve zvířecích sociálních skupinách jako je např. smečka, nebo stádo) má svou pevně danou hierarchii, kdy každý jeden její člen zaujímá důležité místo a má svou nedílnou funkci, bez které by se ostatní neobešli. Jedině pak může vše fungovat jako celek. Jenže zatímco v takovém stádu antilop, nebo smečce vlků se jen těžko setkáme s tím, že by některé zvíře na své místo z ničeho nic zapomnělo, začalo se nad ostatní neoprávněně povyšovat nebo se svým statutem bylo nespokojeno, aniž by ale mělo reálnou šanci, možnosti a schopnosti zaujmou jakékoliv jiné místo, u lidí se to děje běžně a v poslední době dokonce mnohem častěji a hlasitěji než kdy dřív. A vede to jen ke zlé krvi, nedorozuměním, třenicím, depresím a všeobecné nespokojenosti.
A přitom určit v jaké zhruba úrovni se která pracovní pozice nachází a co tak o ní (a hlavě za ni) můžeme čekat, není vůbec těžké. Existuje jeden naprosto přesný a objektivní ukazatel, jehož existenci ale spousta lidí (zvlášť takových, kteří jsou schopní jedním dechem tvrdit, že: „prodavačky jsou póvl a nikdo inteligentní k nim patřit nechce“ a „práce v jakékoliv kanceláři je top a všichni po ní touží“), vůbec nerespektuje. A přitom nejde o nic jiného než o to, jak moc jste ve svém zaměstnání nahraditelní. A to jak jinými lidmi, tak v dnešní moderní době bohužel už i stroji. Ano, takhle prosté to je a podle toho by se měl odvíjet jak sociální statut jednotlivých povolání, tak i jejich finanční ohodnocení. Že se to ne vždy v reálu děje je bohužel smutná pravda, ale nic to nemění na tom, že je to tak správné a potřebné a měl by to být onen vysněný milník, o který budeme jako moderní a pokroková společnost usilovat. Je jen třeba být u toho soudný, říkat věci na rovinu, odložit ego, nad nikoho se neoprávněně nepovyšovat a nelhat si do kapsy (např. že průměrný úředník je nějak „lepší“, než průměrná prodavačka-fakt není, nahradit se dají oba shodně i když třeba osobou z jiného okruhu kandidátů).
Pravda je prostě taková, že existuje široká škála pozic, kdy na jedné straně najdeme ty, které může dělat jen „hrstka vyvolených“ a na protějším konci naopak ty, které by zvládl i cvičený orangutan. A každý jeden stupínek si zaslouží jiné finanční ohodnocení, přičemž už někde od poloviny máme na trhu práce pozice, které prostě víc než ten průměrný plat, chtít nemohou (a není možné jim ho dát, aniž by tím trpěl zbytek společnosti). To vážně není o tom, že některé ty práce jsou vykonávané „lepšími“ lidmi a jiné „horšími“. Oni ti lidé můžou být v mnohém úplně stejní a lišit se třeba jen v „detailech“, jako je jiné místo bydliště, jiný biorytmus, jiný fyzický/psychický stav, jiná tolerance bolesti, jiná míra empatie, jiné rodinné zázemí apod. A spousta z toho se ovlivnit dá, a ještě větší spousta ovlivnit nejde, ale ať je to jak chce, je nutné, abychom všichni otevřeli oči a přestali si navzájem „poměřovat bábovičky“, jako někde ve školce na pískovišti. Nezáleží totiž na nikom a na ničem jiném, než na naší konkrétní volbě povolání a na nás samotných. My se musíme rozhodnout, jakou práci chceme a zvládneme dělat (a proč!) a pak v rámci tohoto rozhodnutí musíme hledat tu nejideálnější možnost, nebo spíše nejideálnější kompromis mezi oběma těmito body. Nikdy se ale nesmíme ani přecenit, ani podcenit, a to jak v otázkách našich schopností, tak jejich důležitosti pro společnost.
Nejdůležitější a naprosto klíčové je přitom připustit si, že není možné přemýšlet stylem „každý člověk má morální a lidské právo na určitý životní standart“. Zní to totiž moc hezky, ale… Nemá! Každý má morální a lidské právo na to dostat maximum za práci, kterou odvádí (a podle toho si ten životní standart zařídit a smířit se s ním). Ale holt každá práce má to maximum někde jinde a je třeba k ní také tak přistupovat a být si toho vědom už když si ji volím. Jinými slovy, nemůžeme dát uklízečce (na jejíž místo stojí frontu tucty jiných), stejný plat jako kvalitní zdravotní sestře v hospicu (kterých je jak šafránu, protože tuhle práci prostě nemůže dělat každý) a tvářit se, že je to OK, protože: „ta uklízečka je přeci taky člověk a taky si zaslouží luxusní život“. Není to OK, protože byť by si to ta uklízečka jako člověk i zasloužila (a třeba by byla ve výsledku daleko inteligentnější, milejší a renesančnější bytost než ta sestra), nemá nárok, protože je daleko více nahraditelná. Ten rozdíl tam prostě být musí a může být jen tak velký, jaký utáhne komplexní ekonomika určitého státu (takže ano, klidně může existovat země, kde uklízečka dostane sto litrů měsíčně, ale to by pak ta sestra měla mít minimálně půl mega a furt budeme tam, kde jsme).
Abych to celé nějak shrnula, tak nějaká taková ta velkohubá prohlášení, že „každý si může najít lépe placenou práci“ jsou naprostý nesmysl, protože některé práce už zkrátka lépe placené být nemohou, a přesto je někdo musí vykonávat. Když už bychom to chtěli vést tímto demagogickým směrem a vykřikovat něco o tom, co by kdo měl dělat, tak by se spíše slušelo říct, že „každý si může pro sebe najít nejlépe placenou práci, kterou zvládne/chce“. To už by pak pravda být mohla, ale i tak bude pořád existovat hromada lidí, která by potřebovala, chtěla a možná si i tak trochu zasloužila, vydělávat více, ale není to možné, protože v jejich oboru už jsou na maximu a měnit ho nemohou/nechtějí. A jelikož my, jako externí pozorovatelé, nikdy nemůžeme zodpovědně říct, proč vlastně na tom maximu jsou, nestačí jim to a stejně nejdou nikam jinam, nepřísluší nám kohokoliv soudit.
Ačkoliv… ono nám nepřísluší soudit ani ty, kteří na tom maximu jsou protože „na víc nemají“, protože to není žádná hanba. Stokrát lepší je totiž dělat například tu uklízečku, protože vím, že nemám hlavu/zodpovědnost/rozhodnost/odolnost (a milion dalších vlastností), které by mě předurčovaly dělat něco „náročnějšího“, než se na zmiňovanou pozici stejně cpát a pak tam dělat průšvihy, nebo dokonce někoho ohrozit (nebo třeba jen nebetyčně štvát a komplikovat mu živit). Hlavní je dělat to, co nás baví, nebo co nás v naší situaci alespoň co nejméně limituje. A dvakrát si rozmyslet, než se budu bláznivě vrhat do změn a bezhlavě hledat „něco lepšího“, protože nějaký noname chytrolín psal na internetu, že to jde a měl bych to udělat. On to totiž taky klidně může být někdo, kdo je sám ve svém životě nešťastný a tak „radí“ alespoň ostatním. Něco jako když nejvíc řečí o tom, že by Máňa od sousedů měla zhubnout, má v hospodě ten štamgast s největším pivním pupkem.
