Hlavní obsah
Rodina a děti

Když ono by se mi dítě bez tabletu nenajedlo… Ale nepovídejte

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Pixabay.com

Pokaždé, když slyším z úst nějaké matky tuto větu, napadá mě, jaké má štěstí, že porodila v této dekádě a ne v některé z předchozích, kdy ještě tablety nebyly. To by to dítě moc dlouho neměla…

Článek

A nebo by ho možná měla… Možná by jedlo úplně normálně a bez cavyků, protože ani dnešní děti se kupodivu nerodí s tabletem v ruce a nepouštějí si na něm pohádky a přihlouplá TikToková videa už od prvního kojení. Nebo jsem se alespoň ještě s ničím podobným nesetkala, ani o takovém případu neslyšela. Ale co já vím… Možná se pletu. Možná už se to běžně děje. Budu se na to muset zeptat nějakého porodníka. Hlavně by mě zajímalo, jestli jim ta obrazovka na porodním sále nedělá trochu problémy. Přeci jen ten její hranatý tvar a nezanedbatelná úhlopříčka… Au!

Ale žerty stranou. Problémy mnohých moderních dětí, co se týče jídla a stravovacích návyků, jsou vážná věc, která se s nimi potáhne až do dospělosti a přijde mi alarmující, jak málo pozornosti je této kapitole výchovy věnováno. A ještě děsivější je, jak je často bagatelizovaná míra odpovědnosti a viny ze strany rodičů (přestože jsou to samozřejmě právě oni, kdo za mnohé stravovací problémy svých dětí můžou). Jako by všichni tu proklatou větu z názvu článku brali jako úplně normální aspekt moderního rodičovství, na které není vůbec nic znepokojivého a za kterou by se ten, kdo ji vypustí z pusy, neměl studem propadnout až do Austrálie. A přitom jde o závažný výchovný nedostatek, který stojí u zrodu mnoha dalších (a veřejně daleko provařenějších) dětských problémů, jako je například narůstající obezita, čím dál tím větší počet (a míra závažnosti) dětských alergií a intolerancí, psychické potíže (a to nejen z ranku PPP) či klesající schopnost nejmladší generace udržet pozornost.

Že přeháním a nic z toho nemůže ani vzdáleně souviset s pohádkou promítnutou batoleti u snídaně či oběda? Bohužel může a nejen s ní… Těch problémů, které mají dnešní nejmladší generace se stravováním, je daleko více a protože ve výchově a hlavně v dětském vývoji (fyzickém i duševním) všechno souvisí se vším, neměli bychom nad nimi jen tak mávnout rukou s tím „že z toho přece vyrostou“ nebo „však jde jen o jídlo“. Ono ne nadarmo se říká, že kořeny většiny zdravotních problémů najdeme právě v prvních letech života. A pokud tomu někdo nevěří, tak ať se zkusí zamyslet nad tím, jak to, že předchozí generace, které už od prvních příkrmů jedly v klidu, v židličce, u stolu a maximálně s rozptýlením typu „to není lžička dušené brokolice, to je letadlo, brrm, brrrm“, měly všech výše zmíněných potíží daleko méně. Ale to je téma na někdy jindy… My se vraťme k těm dnešním batolatům a předškolním dětem, což je věk, kdy se začínají budovat a upevňovat první stravovací návyky a sebemenší zádrhel v tomto směru může mít neblahé následky na celý proces a vytvořit dětem v hlavách doživotní blok.

PROBLÉM ČÍSLO 1: Kdo čučí, ten nezlobí, aneb zapni Andule pohádky na Youtube a sní ti tu nenáviděnou kaši i se lžičkou.

Ano, jak už jsem psala, tak jedním takovým podstatným zádrhelem ve správném stravování batolat je neustálé rozptylování, odvádění pozornosti a minimální soustředěnost na jídlo, které mají na triku právě především elektronické hračky, mobily a tablety. A to bohužel často zcela záměrně, protože mnozí rodiče je používají primárně k tomu, aby své dítě při jídle zabavili, zklidnili a odvedli jeho pozornost (jinými slovy, aby si usnadnili práci, protože do takového děcka můžete fedrovat jednu lžíci jídla za druhou a ono o tom ani neví). Že takové chování může skutečně končit naprostou neschopností dítěte najíst se jinak, než s očima přilepenýma k obrazovce a prohloubením jeho nezdravé závislosti na moderních technologiích, asi není třeba zdůrazňovat. A že je to plně vina rodičů, kteří ho tomuto toxickému chování sami naučili a pak pláčou a obviňují všechny kolem, také ne…

A pokud chce někdo na tomto místě namítat, že nejde o žádnou novinku, ale pouhé pokračování trendu jedení u televize, s nímž se v dětství potýkala vlastně už generace dnešních babiček, tak ano, je to svým způsobem pravda. Televize u jídla byla problémem už od jejího masivního rozšíření a už tehdy před ní odborníci varovali a upozorňovali na to, že stravování před obrazovkou vede např. k přejídání, hltání či záchvatům žravosti. Ale pořád nebyla situace zdaleka tak vážná jako dnes, protože to byla JEDNA televize na JEDNOM místě s JEDNÍM jasně daným programem a děti na ní při jídle zíraly v sedě u stolu a rozhodně si nedovolily extempore typu: „když mi to nepustíte, tak já to jídlo prostě nesním“. A takové „ohrožení“ nesahá tomu dnešnímu „tabletovému“ ani po kotníky, čímž se dostáváme k dalším nesmyslným ústupkům, které dnes rodiče při krmení svých potomků dělají a také dalším, s prominutím, vylomeninám, které se dnešním malým dětem při jídle běžně tolerujeme (a dřív by byly nemyslitelné). Protože jak říkám, tablety a mobily jsou jen špičkou ledovce…

PROBLÉM ČÍSLO 2: Jídlo v běhu, aneb počkej Pepíčku, musíš si dát další lžičku polévky a až pak si dostavět tu věž z kostek.

Dalším, neméně zásadním problémem je to, jak málo malých dětí dneska jí v klidu, v sedě a u jídelního stolu. A nebo, abychom byli ještě benevolentnější, tak ne třeba přímo u jídelního stolu, ale na jednom, předem určeném, klidném a stabilním místě (s přivřenýma očima se dá tolerovat třeba i konferenční/psací stůl či pohovka). Takové místo totiž zdaleka není jen o etiketě, ale hlavně o tom, že dětský organismus si ho spojí se stravováním a vyšle díky němu jasný signál do mozku i zbytku těla, že je čas se zklidnit a připravit na přijímání potravy. To jsou prostě přirozené a zdravé mechanismy a reflexy. Reflexy, které jsou u čím dál tím většího počtu dětí narušovány tím, že při jídle běžně lítají po místnosti, odbíhají zpět k hračkám a rozdělaným činnostem, nebo si rovnou mezi sousty hrají, kreslí či zírají na ten tablet/mobil a něco na něm dělají (v nejhorším případě hrají hru).

Takové dítě pak vlastně ani neví, že něco jí a bere všechno jídlo jen jako „svačinku“ (což je opět hlavní motiv rodičů, proč mu takové chování dovolit - protože je to pro ně prostě jednodušší a dítě jim toho na poli výběru jídla „víc toleruje“). A je fakt jedno, zda se dítě tímto zvráceným způsobem krmí samo, nebo ho při tom pronásleduje rodič se lžičkou. Buď, jak buď, první škoda, která může vést právě třeba k PPP, či naopak k přejídání a obezitě (zkrátka k nezdravému vztahu k jídlu, jeho množství a druhu) už je napáchána. A přitom nejde o žádný neřešitelný problém. Nebo přinejmenším ještě pár let dozadu nešlo, protože stejně jako dříve nebyly tablety na odvedení pozornosti, bylo naprosto běžné krmit děti odmalička u stolu v jejich židličce (nebo alespoň u matky na klíně). A když to šlo tenkrát, nevidím důvod, proč by to s trochou píle a důslednosti nešlo i teď. Zvlášť, když existuje pořád dost rodičů, kteří to zvládají. A díky bohu za to, protože ani tímto bodem pořád ještě nekončíme…

PROBLÉM ČÍSLO 3: I mlsnost má své meze aneb naše Jůlinka nevezme do pusy nic červeného a Honzíček zase jí jenom hranolky s kečupem, takže musím doma vařit nejméně tři různé obědy denně.

Posledním z trojlístku nejzávažnějších problémů, který si malé dítě přenáší i do dalších let a kvůli kterému bude mít s jídlem problémy prakticky kdekoliv, kde si ho nebude moci připravovat samo (školka, škola, kolej, nemocnice, závodní jídelna, většina restaurací atd.) je nezdravá mlsnost a vybíravost. A ne, nechci slyšet výmluvu typu „každému něco nechutná“ a „ani vás by nikdo nepřinutil jíst to, co nesnášíte“, protože ano, každému něco nechutná, a ano, je to úplně normální a nemělo by se to lámat přes koleno. ALE „něco“ není „skoro všechno“, není to každý den něco jiného (podle nálady) a hlavně to není otázka pro batole, které se teprve seznamuje se světem a už z podstaty věci tak nemůže vědět, co mu chutná a  co ne. Musí to teprve pozvolna, v průběhu let, objevit a úkolem rodičů je přimět ho (klidně opakovaně) dostat šanci seznámit se v co nejmladším věku s co nejvíce chutěmi, potravinami a jejich úpravami. A také ho občas naučit překousnout fakt, že je třeba hledat kompromisy, neplýtvat jídlem a vážit si toho, co nám někdo připraví, což znamená, že ne vždy můžeme jíst jen to, co nám stoprocentně chutná. Takový už je holt život (lidé na dietách a se stravovacími omezeními by mohli vyprávět).

Není to snadné, to uznávám, ale stojí to za to. Naše důslednost, nezlomnost zásadovost a trpělivost, s níž budeme naše potomky od malička krmit vším, co je pro ně zdravé a vhodné, je ochrání před mnoha budoucími problémy a konflikty. Akorát holt nesmíme dát na jejich rozmary (nebo jen ve zdravé míře). A pokud povolíme a na jejich rozmary dáme, ocitneme se v začarovaném kruhu každodenního zbytečného stresu, který pak už budou mít vaše děti s jídlem doživotně spojený. A to je přeci škoda, ne? A pokud chce někdo stále tvrdit, že „on své malé dítě nebude zbytečně trápit a prostě mu dá to, na co má zrovna chuť“, tak OK. Ale pak ať nehořekuje nad tím, že mu z toho zdravého, šťastného batolete vyroste podvyživené, nebo naopak obézní dítě s hromadou zdravotních i psychických potíží vyprovokovaných (či minimálně zhoršených) mimo jiné i jednostrannou stravou plnou cukru a umělých dochucovadel (která jim logicky nejvíce chutnají, protože dětský mozek je mnohem náchylnější a zranitelnější vůči jejich vlivu).

Zkrátka a dobře, abych se dobrala k nějakému smysluplnému závěru, který z těchto tří bodů vyplývá… Pokud vaše dítě nemá nějakou závažnou psychickou či fyzickou diagnózu, neexistuje jediný relevantní důvod, proč by mělo jíst jen pár druhů potravin, běhat při jídle po místnosti jako postřelené, nebo hladovět tak dlouho, dokud mu do ruky nedáte mobil. Takže žádné „on by mi do pusy zeleninu nevzal“, „ona nemůže ve školce sedět při jídle u stolu, protože jí jen za chůze“ nebo „musím mu dovolit dát si místo oběda sladkosti a koukat přitom na pohádku, jinak by nejedl nic a já ho přece nebudu týrat hladem“, zkrátka nemá ve vašem slovníku co dělat. Nebo si snad myslíte, že děti v chudých či rozvojových zemích si můžou dovolit takové manýry? Nemůžou. A ani je to nenapadne, protože jsou rády, že mají co do pusy. A i když to neznamená, že bychom si je měli brát za vzor, nebo že takové dětství je lepší, než to, které mají naše zdejší děti (to fakt ne), tak je to minimálně jasný důkaz, že to bez všech výše zmíněných cirátů jde. Zdravé lidské děti jsou prostě schopné jíst normálně, v klidu a (skoro) vše. A ty vaše určitě nebudou evoluční výjimka…

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz