Článek
Přichází doba pololetí a s ním i období, kdy se na sítích opět začne ve velkém řešit nejen dilema, zda jsou lepší známky či slovní hodnocení, ale také to, jak správně by měli rodiče reagovat na vysvědčení, které třeba tak docela neodpovídá jejich představám a jak se o tomto „selhání“ s dětmi bavit. Tím prvním tématem jsem se už kdysi v jednom ze svých článků zabývala, takže k tomu se vracet nebudu. A pokud jde o to druhé, článků a diskuzí o tom, že musíme známky našeho dítěte brát s rezervou a humorem, je všude kolem více než dost, takže ani o tom můj dnešní text nebude (zvlášť, když je naprostá pravda, že v dnešní době, kdy má drtivá většina rodičů možnost během celého roku nahlédnout do elektronických žákovských knížek svých dětí, nebo alespoň udržovat s jejich učitelkami čilou virtuální korespondenci, je vlastně nějaké hlubší řešení známek až na vysvědčení už přežitek).
Proč tedy vlastně tento text píšu? Protože zatímco rodiče by měli vysvědčení brát s nadhledem, pro děti by určitou výpovědní hodnotu mít mělo (je to konec konců výsledek jejich půlroční práce). A to znamená, jde o ideální příležitost k hlubšímu zamyšlení nad tématem „Dnešní děti a jejich schopnost zvládat neúspěch“. Akorát že… to moc dobře nepůjde, protože většina dnešních dětí schopností zvládat neúspěch jaksi nedisponuje. A pokud náhodou ano, patří mezi čestné výjimky, nebo ho zvládají totálně nezdravou formou, která má buď podobu naprosté laxnosti a ignorace („je mi putna, že jsem selhal“), nebo naopak inklinuje k agresivnímu prosazování role oběti („selhal jsem, protože všechno a všichni jsou proti mě a to není fér, uááá“). A to je velice špatně. Dokonce tak moc špatně, že jde o jeden z hlavních důvodů, proč už brzy budeme na školách učit děti a mladistvé zbrusu nový předmět, který by se dal popsat slovy „radost ze života“. Ano, tak hluboko jsme klesli! Budeme mladé lidi a představitele naší budoucnosti učit žít a cítit se v životě dobře. Uff…
Nicméně začněme pěkně od začátku a pojďme si v první řadě vysvětlit nadpis mého dnešního článku. Co znamená „americká výchova“ asi všichni víme. Tenhle samozvaný terminus technicus sice není nijak psychologicky ani pedagogicky podložený (natož aby byl skutečným obrazem nějakého reálného a vědecky přijímaného stylu výchovy), ale každý, kdo se s ním někdy setkal, tak nějak chápe jeho význam. Obecně je za tuto výchovu považována naprostá volnost, absence pravidel a mantinelů, důraz na egocentričnost a sebestřednost a celkový přehnaně liberální a ochranitelský postoj vůči dětem (jiné obdobné termíny jsou například „cochcárna“ nebo „nevýchova“). Zda to pravda je, nebo není, je pro tento článek irelevantní. Hlavní je, že spousta lidí to takto vidí, a to včetně toho, že děti vychovávané touto metodou, jsou často labilní, nespokojené, agresivní, přehnaně citlivé… no, prostě jsou to „spratci“ (neschopní vyrovnat se s neúspěchy a akceptovat, že občas prostě nemůže být po jejich).
No jo, ale co je to tedy ta „africká výchova“, která je podle názvu (i mého názoru) daleko lepší alternativou? Nu, to je čistě moje soukromé pojmenování úplně jiného výchovného stylu… Stylu, který, jsem byla vychovávána jak já, tak většina mých vrstevníků a který se svým názvem odvolává na spousty a spousty návštěvníků nejrůznějších chudých afrických států, kteří se svorně podivují nad tím, jak je možné, že lidé tam žijí v tak hrozných a neutěšených podmínkách a jejich děti jsou přesto šťastné, neustále se usmívají, jsou za všechno vděčné a radují se z maličkostí. Pozornější čtenáři už nejspíš chápou, kam mířím… Důvod tohohle zdánlivého paradoxu a tím i jádro téhle „africké výchovy“ je totiž velice jednoduchý. Tyhle děti, které na lidi z jiných zemí působí doslova jako reklama na ten dnes tak adorovaný „Wellbeing“, prostě denně zažívají takové hrůzy, s jakými by si u nás neporadili ani mnozí dospělí. A proto je pro ně každá pozitivní věc stokrát cennější, než pro jejich západní „kolegy“. A z toho bychom si měli vzít příklad a aplikovat tuhle jejich „africkou výchovu“ i u nás. Tedy… v určitých mezích, samozřejmě (rozhodně tím nechci říct, že bychom ve jménu lépe vychovaných a odolnějších dětí měli začít také žít v chatrčích, střílet se na potkání rezavým kalašnikovem a pít špinavou vodu-to je samozřejmě nezdravý extrém).
Ale jak tedy máme do našich tuzemských reálií a se zachováním zdejší vysoké životní úrovně aplikovat tuto výchovu? Velmi jednoduše…
Nechte své děti „trpět“! Ano, čtete správně. Nechte je trpět a prožívat zklamání, bolest, smutek, zlost i zoufalství. A nedělejte to jen výjimečně. Dělejte to často, nebo alespoň tak často, jak jen je pro běžného člověka obvyklé tyto emoce prožívat (a to je bohužel v určití míře prakticky denně, to si nelžeme do kapsy, že ne). A čím dřív s tím začnete, tím lépe, protože už batolata můžete velmi účinně „potrápit“ a úměrně s věkem pak zvyšovat laťku.
Že to zní hrozně a krutě? Ano, zní. Že jsem nelidská bestie, když vám tohle radím. Pro někoho možná ano… Ale věřte mi, není to zase tak horké a už vůbec v tom není žádná zlomyslnost, agrese ani sadismus. Všimněte si totiž těch uvozovek u slova „trpět“. Nejsou tam jen tak. Tím utrpením vhodným pro naše nejmenší, kterým jsem se rozhodla souhrnně říkat právě „africká výchova“ pochopitelně není myšleno opravdové mučení a strádání á lá skutečná Afrika. Nikdo vás tu nenabádá k tomu, abyste své děti trápili hladem, mučili žízní, mlátili jak žito, psychicky týrali, děsili k smrti nebo schválně šikanovali a deptali. Nic takového potřeba opravdu není. Místo toho úplně postačí normální zdravý přístup jak k pozitivním, tak i k těm negativním stránkám našeho života.
Že nevíte, jak na to? No, především je potřeba přestat svá dítka chránit před běžnými úskalími lidské existence (a dovolit jim, aby si je prožila a takříkajíc „vychutnala“ až do hořkého konce). Sice je pravda, že rodiče jsou tu od toho, aby své děti chránili, ale nic se nemá přehánět. A už vůbec ne proto, že nám naše děti na běžný život připadají ještě malé a nezralé. Věřte mi, nejsou! Naopak, lidská mláďata jsou psychicky daleko flexibilnější a odolnější, než mnozí dospělí jedinci a hodně toho zvládnou strávit, přečkat i pochopit, aniž by to na nich zanechalo traumata a negativní následky. A někdy to dokonce zvládají úplně jinak, lépe a zdravěji, než jak bychom danou situaci zvládali my, protože prostě přemýšlí jinak a dívají se na svět jinými očima. Očima, které nám dospělým prostě s věkem oslepnou… A až tohle my dospěláci konečně zase přijmeme (protože pro předchozí generace žijící v daleko složitějších a nebezpečnějších podmínkách to bylo zcela běžné), uleví se jak nám, tak našim dětem. Jen je holt potřeba se při téhle „africké výchově“ pořádně obrnit, protože to pro milující rodiče není nic příjemného. Asi jako povinné očkování. Trochu to bolí, ale je to nutné…
A vaše děti to vážně zvládnout, ne že ne! A ať při tom klidně pláčou, křičí, vztekají se a vypadají tak hrozně, že nám nad nimi bude srdce usedat (a že tohle děti umí i zcela cíleně a záměrně přehnat, aby nás obměkčily a zlomily, to si nemusíme vykládat). Nic z toho jim v jejich věku v rozumné míře a jako adekvátní reakce na prožitou událost neuškodí. Naopak, naučí je to své emoce včas rozpoznat, bezpečně prozkoumat, otestovat jejich hranice a následně v dalších letech života své pocity také efektivně zvládnout a usměrnit. A to vše samozřejmě pod vaším láskyplným dohledem a ve věku, kde vlastně zas o „tak moc“ nejde, protože vztekající se dvouleté dítě je OK. Ale hystericky kopající a ječící školák, to už je sakra problém, na který žádnou dnes tak oblíbenou výmluvu že „on jen neumí zvládat své emoce, protože je malý a má citlivější povahu“ už nenavlékneme. Lidský život v lidské společnosti je prostě složitý a často také nepříjemný, neveselý a krutý. Je to smutné, ale je to tak. A čím dřív tohle dítě pozná a pochopí, tím dříve se s tím může naučit žít a fungovat. A tím dříve také dokáže to špatné ignorovat a naplno ocenit naopak věci krásné, laskavé a veselé, které v kontrastu s méně příjemnými okamžiky o to více září. A děti se na ně naučí těšit, vážit si jich a vychutnávat si je, dělit se o ně a přát je jiným, protože pro ně nebudou samozřejmostí a něčím tak běžným, že už to vlastně ani nestojí za pozornost. Když ale v dětství nikdy nezažijí žádnou „prohru“, jak mají pak vědět, jak ji zvládnout a jak ji odlišit od výhry? Jak mají vystoupit z té nekonečné šedi stejně „skvělých“ dnů a zahlédnout světlo, když neumí rozpoznat tmu?
A tou „prohrou“ teď samozřejmě nemyslím jen skutečné selhání v nějaké hře (i když to je skvělý tréning), ale třeba i nějakou rozepři či hádku, ve které budou muset ustoupit a uznat svou chybu/omyl. Nebo přijetí negativních okolností, které nelze ovlivnit (například zkažení výletu špatným počasím). A patří sem i další věci… třeba řada nezvládnutých dovedností, protože ne všem jde všechno a někdy je úplně fuk, jak moc se člověk snaží a jak moc si úspěch zaslouží. Stejně to nevyjde. Známe to všichni. Dáte tomu první poslední, potíte krev a pak prásk… A je po všem! A je to hrozně bolestivé a nespravedlivé, ale to je holt život. A je třeba se s tím smířit (a rozhodně je lepší to natrénovat v dětství třeba u hraní na flétnu než v dospělosti, když si vysníme, že z nás bude pilot a přitom nemáme talent na létání a skončíme za kasou v Lídlu). A to ani nemluvím o nepříjemných následcích svého chování, jejichž přijetím se děti učí zodpovědnosti (např. v podobě rozbití hračky na níž si přes opakovaná varování nedávají pozor).
To všechno jsou trápení, kterým se mnozí moderní rodiče věrní právě oné „americké výchově“ snaží své děti, pokud možno vůbec nevystavovat, nebo jim je v případě, že se jim předejít nedá (viz. to počasí) alespoň bohatě kompenzovat a odvádět od nich pozornost. Něco jako: „Jé, Adélko, ty jsi zase běhala na štěrku, uklouzlas a odřela sis kolínko! Chudinko moje malá, to je ale zlý nespravedlivý svět! Pojď honem koupíme nanuka, ať na to zapomeneš“. NE! Takhle prostě ne. Adelajda si holt nabila pusu, protože neposlechla a teď ji to bolí, a tak bulí. A je to normální, zdravé a přirozené a naším úkolem je jí tu ránu ošetřit a uklidnit ji. Ale dělat, že o nic nejde, a ještě jí vštípit, že za to vlastně nemůže a zaslouží si za tu ošklivou bolest kompenzaci, je totální patologie, která jí akorát při častém opakování vmanipuluje do role celoživotní oběti. A až si pak milá dospělá Adéla zláme haksnu, protože bude na náledí civět do mobilu, nebo si dá v baru o pár drinků víc, bude akorát nadávat na všechno a všechny kolem a litovat se, ale svou chybu nikdy neuzná. A i když je to možná trochu přehnaný příměr, ono to takhle bohužel chodí, a ne vždy to končí jen u tak banálních věcí, jako je zlomenina…
A proto prosím, buďte na tohle opatrní a když začnete mít pocit, že je vaše malé dítě příliš netečné, sobecké, rozmazlené, všechno si vynucuje a ničeho si neváží, hoďte tam zpátečku a vemte ho na chvíli „do Afriky“. Nechte ho si kapku natlouct nos (obrazně i doslova), prohrát hru, nebo mu prostě nehledejte náhradní zábavu, když je venku hnusně a nemůžete spolu jít na hřiště. Ať je mrzuté, ať se chvíli trápí, ať se vzteká… Nechte ho projevit (maximálně s usměrněním) a pak s ním o tom mluvte a vysvětlete mu, že je v pořádku se někdy cítit smutně, bezmocně a ublíženě. K životu to holt patří. A jsou situace, kdy je OK to všem ukázat, nebo se prostě nesnažit za každou cenu kontrolovat. Ale pak jsou taky situace, kdy je naopak potřeba se zklidnit, zpracovat své emoce a následně přejít k něčemu hezčímu, co nám život nabízí a nerochnit se ve vlastním utrpení. Protože o tom by měl být Wellbeing… O tom umět mít se fajn, i když svět kolem nás fajn vždycky není. Ale učit tohle děti až ve škole… to je fakt pozdě!
