Článek
Konečně tu máme plnohodnotné jarní počasí a ačkoliv to nejspíš bude jen dočasné a v dalších dnech se ještě dočkáme nějakých těch nepříjemných teplotních výkyvů, pro nás pedagogy na prvním stupni to znamená, že můžeme po pošmourném podzimu a chladné zimě konečně přesunout část výuky a volnočasových aktivit (ŠD, kroužky) do exteriérů. Díky bohu a třikrát hurá! Nejde totiž jen o tělesnou výchovu, praktické činnosti na zahradě nebo další výchovy. Kdepak! Učit venku se dají i mnohé „důležitější“ předměty, od češtiny a matematiky, přes cizí jazyky až po přírodovědu či vlastivědu, ve kterých se nám tím otevírá úplně nový prostor pro motivaci, propojování učiva i praktickou výuku (a děti se taky víc vyřádí a jsou pak daleko klidnější a spokojenější). A pokud jde o školní družinu a zájmové kroužky, tak tam je pole působnosti ještě daleko širší, protože kdo by si po zimě rád nezakopal na bránu, nezaskákal si panáka nebo si s kamarády nepostavil něco hezkého na pískovišti (a řval pro změnu zase chvíli venku, kde se to víc ztratí a kde z toho vychovatelkám nepuká hlava tak, jako v uzavřeném prostoru ŠD)?
Je to zkrátka další zajímavá a pedagogy vesměs oblíbená etapa školního roku, v níž můžeme dopřát našim žákům trochu toho čerstvého vzduchu, květin, trávy a slunce. A to jak na venkově, tak ve městě, protože školu bez vlastní zahrady, aby člověk dnes pohledal. Je to holt krásný a poklidný čas plný zábavy. Tedy… bývalo tomu tak. Dnes je bohužel situace o poznání komplikovanější a kupodivu za to ani tak nemůžou dnešní „líné, zhýčkané a neobratné děti, které chtějí jen sedět doma u počítače a nic jiného je nebaví a nezajímá“, jako spíš někteří jejich rodiče (kteří o nich právě toto s oblibou tvrdí a na sociálních sítích se předhánějí v hořekování nad tím, jaký je to s nimi kříž a jak by dali nevím co za to, kdyby dostali ty své pecivály na chvíli ven, tak jak tomu bylo za jejich mladých let).
Ono se totiž něco jiného píše na sociální sítě a něco jiného do žákovských knížek, družinových notýsků a emailů paním učitelkám… A tak zatímco ještě relativně nedávno (od oka tak pět let zpátky) byli rodiče, až na naprosté výjimky, doslova nadšení, když jejich děti mohly trávit svůj školní (a po-školní) čas venku, dnes už po pár prvních dnech exteriérové zábavy začínají k rukám nás pedagogů proudit omluvenky, stížnosti a připomínky rodičů plné výčitek a důrazných požadavků, abychom jejich děti pořád netahali ven, netrávili tam s nimi tolik času a nenutili je se tam hýbat, nebo dokonce něco kolektivně hrát/tvořit, protože „jim pak je zle ze slunce, bolí je hlava, jsou zpocené, cítí se unavené, bolí je svaly, nemají čas pro sebe, chodí domů špinavé…“ a tak dále a tak dále. Jako by snad ani nešlo o normální, zdravé děti, ale o bandu chronicky nemocných seniorů, válečných veteránů a duševně labilních členů terapeutických skupin, s nekonečným seznamem chorob, hendikepů, frustrací, omezení a zdravotních indispozic (kteří si navíc můžou dovolit jen minimum oblečení a jakmile si ho zpotí, nebo umažou, fatálně to otřese jejich rozpočtem). A já (a mí kolegové) si jen klepeme na čelo, protože místo toho, aby byli rodiče rádi, že vytáhneme jejich děti pod modrou oblohu a umožníme jim to, co jim oni sami doma jen těžko můžou dát (zvlášť, když jsou věčně v práci, nebo někde), jsou z toho nekonečné třenice a zbytečné kauzy…
A než někdo začne namítat něco v tom smyslu, že je přeci úplně normální, když se rodičům nelíbí, že jsou jejich děti dlouho na slunci, nebo jsou fyzicky přetěžované a nemají dostatek prostoru k seberealizaci, tak ano, to normální je. Ale rozhodně to ani vzdáleně není tento případ! Aby totiž nedošlo k mýlce, tak my (a věřím, že nejen my, ale drtivá většina učitelů ve stejné pozici) děti o vyučování ani v družině/kroužcích nijak netýráme ani po nich nechceme nic, co by jim mohlo reálně jakkoliv fyzicky (či jinak) uškodit, nebo jim dokonce pobyt na čerstvém vzduchu schválně otrávit. Nenutíme je podávat vrcholové sportovní výkony, nenecháváme je hodiny trčet na přímém slunci, neodpíráme jim možnost ochladit se ve stínu a dodržovat pitný režim, nedovolujeme jim provádět nic, u čeho se můžou zranit, extrémně zašpinit nebo jakkoliv jinak „poškodit“, nebereme jim prostor pro vlastní inicitaivu a tak dále a tak dále. Fakt ne! Naopak je neustále hlídáme, dohlížíme na ně, bereme v potaz jejich individuální potřeby a jejich rodiče pravidelně žádáme, aby je do školy vybavili vším, co ke klidnému a příjemnému pobytu venku potřebují (např. pokrývky hlavy, sluneční brýle, adekvátní oděvem, kosmetika proti slunci či dostatek jídla a hlavně tekutin).
Neexistuje tak naprosto žádný reálný důvod, proč by nemohly trávit čas venku a užívat si ho, tak, jak to konec koncům dělaly už mnohé generace dětí před nimi, protože zrovna venkovní aktivity se v průběhu věků nijak drasticky nemění (maximálně jsou obohaceny o přispění nových technologií a postupů výuky). A když nebyl problém doteď, nevidím jediný důvod, proč by měl nastat teď. Tedy kromě toho, že mnohé moderní děti jsou extrémně citlivé, rozmazlené a nepřizpůsobivé. Nebo ještě jinak… Ony děti jsou víceméně pořád stejné, ale (někteří, ne všichni!) jejich rodiče místo aby nad jejich běžným dětským reptáním (do zdravé míry!) mávli rukou, řekli jim „vydrž“ a tím je vedli k překonávání překážek a objevování nových věcí, jim jdou v sebemenším náznaku nepohodlí na ruku a hned požadují speciální zacházení. A nejsmutnější je, že jak už jsem naznačila výše, jsou to většinou ti samí rodiče, co si pak stěžují, jak jsou jejich děti pořád zalezlé doma, neustále se nudí, neumí se sami zabavit, nic kromě tabletu a mobilu je nezajímá a nemají žádné koníčky… Jak ironické, že?
Takže abych to nějak smysluplně ukončila… Prosím vás, vy rodiče malých dětí, kteří jste se v mém textu našli a poznali (a jste schopní si to přiznat)… Buďte trochu soudní a s tou péčí o své ratolesti to zas tak moc nepřehánějte. Ony se vám po dvaceti minutách na slunci nerozpustí ani nepadnou vyčerpáním, když budou chvíli hrát se spolužáky fotbal, nebo vybíjenou. Dokonce ani nechytnou nějakou strašlivou exotickou chorobu, když si budou hrát na pískovišti a trochu se ušpiní a nepropadnou se do deprese, když sem tam nebude po jejich a budou se muset přizpůsobit ostatním a hrát nebo dělat něco kolektivního. Naopak, možná v tom všem najdou zalíbení a zařadí do svého života zbrusu nové aktivity, které je konečně dostanou od monitorů a televizí. A to přeci všichni chceme, ne? Tak co to takhle školám přestat konečně bojkotovat, co?
