Článek
Před pár dny se tu rozpoutala poměrně bouřlivá debata na téma dětského čtenářství, které je bohužel již dlouhodobě v útlumu a situace nevypadá příliš růžově ani do budoucna. Děti a dospívající mají dnes většinou jiné zájmy, než si zalézt někam s knihou a my můžeme donekonečna spekulovat, zda za to můžou líné děti (protože čtení dá moc práce), škola (protože jim prý diktuje nesmysly), jiná doba s jinými technickými možnostmi, které jsou pro děti zkrátka atraktivnější (protože je holt jednodušší kosit zombíky v počítačové hře, než si o tom jen číst a muset si vše představovat), nebo příliš zaměstnaní rodiče, kteří své ratolesti ke knihám nevedou (protože k nim sami nemají vztah, nebo jim to časové možnosti nedovolují). Někdy může platit to, někdy ono a jindy mají na situaci negativní vliv všechny výše zmíněné zádrhely. O tom však v tomto článku psát nechci, protože to takhle od počítače stejně nevyřešíme.
Ráda bych se dnes zaměřila na jiný „knižní“ problém, který u dětí v posledních letech pozoruji. Jde o poněkud smutný (a pro mě, jako pro vášnivou čtenářku, která od dětství nenechala na pokoji žádnou dostupnou bichli, i těžko pochopitelný) fenomén týkající se zvláštního zacházení s knihami v moha dnešních moderních rodinách. V těchto zmiňovaných domácnostech se totiž všechny ty nádherné, poutavé knihy plné dobrodružství a ponaučení mění v pouhé neužitečné lapače prachu a němé designové doplňky dětských pokojíčků, které sice někdo za spoustu peněz pořídí, ale jeho zájem o ně končí ve chvíli, kdy je odloží doma na poličku. Že jde určitě jen o ojedinělé případy, týkající se nevhodných dárků, nebo nezajímavých a nudných titulů, které si dotyční zakoupili omylem? Že normální lidé si knihy kupují přeci proto, aby je četli a ne proto, aby jim doma zabíraly místo? Kéž by tomu tak bylo, ale bohužel mám poněkud jiné zkušenosti a věřím, že nejsem sama.
V naší škole například už roky funguje určité nepsané „pravidlo“, že pokud některé z dětí chce, může kdykoliv přinést do školy svou oblíbenou/novou knihu, představit ji ostatním dětem a třeba ji i zapůjčit paní učitelce/vychovatelce, aby z ní ostatním ve vhodnou chvíli kousek přečetla. Je to činnost veskrze oblíbená, neboť za ni děti mocně chválíme, a i ony samy se rády občas pochlubí, a to jak nám, tak svým spolužákům. Vítané jsou přitom spíše knihy z ranku beletrie než nejrůznější encyklopedie a naučné tituly, protože na nich si děti lásku ke knihám a čtení natrénují nejlépe (fandit oblíbeným hrdinům je pro většinu mrňat zkrátka záživnější, než si číst abecedně řazené poznatky o vesmíru). Přesto se nemračíme ani na nejrůznější sešity s omalovánkami, komiksy, mangu, nebo návody na počítačové hry či kreativní tvoření (zdravíme Minecraft!). Zkrátka cokoliv, co si děti dobrovolně přinesou a co by jim snad mohlo pomoct vnímat čtení jako příjemnou kratochvíli a budoucí lákavé hobby, je v naší škole vítáno. Ale ouha!
V posledních letech se nám, zvláště mezi nejmenšími dětmi, rozmáhá onen výše vzpomínaný nešvar, kdy knihy, které do školy nosí, vlastně vůbec neznají. A ne, není to otázka jedné, dvou knížek z deseti. Je to spíš problém každé druhé, kdy nám její majitel na naši obligátní otázku, zda si ji už čte sám, nebo zda mu ji doma čtou rodiče, vyjukaně odpovídá, že ji vlastně vůbec nečte, nikdy nečetl a ani se k tomu nechystá. Proč by měl? Prostě ji doma jen má, protože ji dostal od maminky/dědečka/tetičky a do školy ji nepřinesl proto, aby se pochlubil s jejich obsahem, ale aby nám demonstroval její pouhé vlastnictví. A když se tomu divíme, vůbec nechápe, v čem je problém, jelikož v jádru je mu úplně jedno, o co v té knize jde. Nezajímá ho to, protože ho zjevně nikdo správně nemotivoval k opaku a často se nám tak stane, že si některé z dětí danou knihu přečtou až potom, co nám ji ve škole ukázaly a dozvěděly se od nás důvody, proč by bylo fajn se do ní mrknout. A i když je to pro nás velký pedagogický úspěch, který nás pochopitelně těší, neděláme si iluze, že těch dalších xy knih, které jim doma leží ladem, potká stejné štěstí. Spíš zůstanou tam, kde jsou a budou se tam válet dlouho, dokud je někdo neodnese do antikvariátu, nebo neprodá přes internet. A my s tím těžko něco naděláme. Tenhle boj zůstává na rodičích, kteří ale mnohdy kapitulují ještě před jeho začátkem a spokojí se s tím, že jejich děti ty mnohdy předražené knížky mají, tak co by ještě nechtěly?
Jako by si řada z nich všechna ta hlasitá doporučení odborníků o vhodnosti obdarovávat děti knihami vysvětlila tak, že stačí jim je koupit a dát. Tím mají splněno, jsou dobří rodiče a můžou se poplácat po rameni, protože místo nějakých neužitečných plyšáků pořídili svým miláčkům novou encyklopedii, nebo pohádkovou knížku. Jenže takhle ty rady přeci míněny nejsou a já vážně nevěřím tomu, že si to někdo z nich myslí. Takové chování by bylo přeci stejně nesmyslné, jako kdyby si na doporučení lékaře pořídili permanentku do fitka a pak do něj nechodili (a divili se, že jim ta plastiková kartička s fotkou s hladinou cholesterolu a cukru vůbec nepomáhá). Taková omezenost zkrátka nemůže plošně existovat, takže zbývá jediné vysvětlení… Prostě se jim nechce, nebo nemají čas své děti se zakoupenými knihami seznamovat. Sice snadno podlehnou tlaku společnosti (či samotného dítěte, které knihu vidělo u kamaráda nebo v reklamě) a knížku koupí, ale k dalšímu kroku už se nedonutí. Místo toho doufají, že dětem stačí vytouženou publikaci strčit do ruky a ona už zbytek práce odvede sama. Něco jako když nalíčíte past na divokého králíka, dáte do ní návnadu a pak čekáte, až sklapne. Jenže dítě není králík a knížka není mrkev a sama se nikomu podbízet nebude.
Přesto je pozdě začínat s nápravou až ve školním věku (ne, že by to bylo zcela zbytečné, ale je to hrozná dřina a je třeba více času, sil i důslednosti). Děti je lepší ke čtení vést už v době, kdy by od sebe nerozeznaly písmenka ani ty nejgeniálnější z nich a nemusíte se ničeho bát, není to nic složitého. Stačí se podívat do obchodů, jak široká je nabídka nejrůznějších nafukovacích, omyvatelných a plyšových knížek a leporel pro nejmenší. A čím bude vaše ratolest starší, tím budete mít víc možností, a to včetně elektronických a audio knih. Však to nemusí být nutně klasické české pohádky a básničky od Hrubína, pokud vám z nějakého důvodu nesedí. Klidně jim čtěte/pouštějte cokoliv, co uznáte za vhodné (od komiksů, přes knižní verze Disneyovek až po dětské sci-fi). A neomezujte se jen na samotné čtení, ukazujte jim obrázky, pouštějte jim filmy a seriály na knižní témata, povídejte si s nimi o svých oblíbených textech a vyprávějte jim o tom, co jste jako děti četli vy (a ano, klidně si i trochu vymýšlejte-předškolák není profesor literatury a nebude vás zkoušet z toho, zda jste knihu skutečně četli, nebo jste jen viděli film či slyšely audioknihu).
Věřte mi, stojí to za to. Jedině pak totiž se svými dětmi dospějete do bodu, kdy jim novou knihu skutečně jen zakoupíte a ony už si ji přečtou samy a rády (a někdy tak rychle a s baterkou pod peřinou, že vám to bude až nemilé).
