Článek
Chtělo by se mi napsat, že kdyby každý pedagogický pracovník dostal korunu vždy, když od některého z rodičů slyší zcela vážně míněnou větu z nadpisu (nebo nějakou s podobným významem), byl by z něj boháč. Ale to bych přeháněla. Zase tak za vodou by dotyčný nebyl… Ačkoliv na slušný prodloužený víkend někde ve wellness hotelu by mu to asi dalo, to zas jo. A že by si to za tu svatou trpělivost, se kterou onoho „fundovaného kritika“ nevynese ze školní budovy v zubech, rozhodně zasloužil! Nicméně dost snění… Vraťme se k tvrzení, že dítě, se kterým (prý) nejsou doma zásadní problémy, nemůže mít žádné zásadnější problémy ani ve škole (a pokud je má, není to jeho vina). To mi přijde asi stejně relevantní jako tvrdit, že ten chudák, co se právě ve dvoustovce vymajznul v televizi na okruhu, byl houby automobilový závodník, protože i já, která sotva udělala papíry, si přece umím bezpečně sednout za volant, otočit klíčkem a jezdit na dvoře dokola.
Tohle přeci nikdo, kdo někdy hlídal alespoň tři malé děti zároveň, nemůže myslet vážně, pomyslí si jistě řada z vás. Ale bohužel… Bez nadsázky jde o jeden z nejčastějších argumentů, proč jsou podle některých rodičů mnozí pedagogové MŠ a prvního stupně úplně neschopní, hloupí, nekompetentní a necitliví a k dětem by se vůbec neměli přibližovat. Fakt je. A přesto, že rozhodně netvrdím, že mizerné učitelky splňující výše jmenovaná „kritéria“ vůbec neexistují a sem tam na ně nenatrefí i někdo s tímto pofidérním názorem, byla bych ráda, aby si co nejvíc lidí uvědomilo, jak absurdní toto tvrzení a srovávání je. A možná si i našlo nějakou smysluplnější kritiku nás, učitelů, než je snaha klást mezi chování dítěte doma a jeho chování ve škole rovnítko (nebo snad dokonce tvrdit, že je možné obojí posuzovat stejnou optikou a se stejnými měřítky). A přesto, nebo právě proto, dost často slýcháme, že:
1. „Moje dítě u vás ve škole určitě nemůže mít žádné problémy se socializací a zapadnutím do kolektivu. Doma totiž funguje naprosto bez potíží“. Jo? A jak velký dětský kolektiv doma máte? Protože nic proti vám, ale i kdybyste měl v občance napsáno „Klapzuba“, na kolektiv ve škole se ani s fotbalovým týmem nechytáte. A není to samozřejmě jen o počtu, ale hlavně o vzájemných vazbách, které jsou úplně jinak silné, jinak dlouho se budují a mají odlišný charakter a dynamiku. Sourozenci (vlastní i nevlastní) prostě nejsou totéž, jako spolužáci a děti z ostatních tříd, a je tudíž nemožné je spolu srovnávat. A stejně tak není možné se ohánět ani argumentem, že s dítětem nejste pořád jen doma, ale chodíte i ven na hřiště, na oslavy, do herniček, na kroužky a do X dalších dětských kolektivů. To vás totiž sice šlechtí, ale ani tyto podmínky vám školní prostředí bohužel věrně nenasimulují, protože jsou v porovnání s ním krátkodobé (v herničce asi nebudete každý všední den pět a více hodin), proměnlivé (s výjimkou kroužků jde pokaždé o jinou „skvadru“ dětí) a mají úplně jiná pravidla. A také jste při nich v drtivé většině případů jako rodiče osobně přítomni a zainteresováni a to je úplně něco jiného, než když je vaše dítě ve škole bez vás. Takže dokud si mu nevlezete do tašky a nebudete se tvářit jako penál nebo svačina, nebudou ty podmínky ve škole nikdy srovnatelné.
- PS: Moje osobní zkušenost navíc hovoří tak, že s podobným tvrzením se vytasí povětšinou rodiče jedináčků nebo takoví kádři, jejichž dítě vidělo kolektiv mimo školku/školu maximálně z rychlíku. Ale to jen tak na okraj…
2.„Nechápu, jak můžete tvrdit, že mé dítě má vzdělávací problémy! Doma je při učení šikovné a všechno mu hned jde. Holt to s ním asi neumíte!“ Aha, a vy ho doma něco vyučujete? A kolik hodin denně a jaké předměty? Nebo ho doma nevyučujete, ale „jen“ učíte novým věcem, což vůbec není totéž a nemůžete od toho tudíž čekat stejný průběh, nároky ani výstupy. Učit dítě běžným věcem v domácím prostředí je dlouhodobý a přirozený proces, který ve škole (ale pozor, ani ve školce-i když tam to jde přeci jen o maličko líp) nenasimulujete, ani kdybyste se rozkrájeli a utopili v sebekvalitnější motivaci, škole hrou i mezipředmětových vztazích. A tím fakt neříkám, že tohle všechno není skvělé a přínosné a nemá to ve vzdělávání místo. Má, ale pořád je to (na běžné škole) orámované vyučovací hodinou a daným předmětem a má to určitá nutná pravidla. A to ani nemluvím o tom, že (skoro) žádné dítě není renesanční génius, kterého baví úplně všechno od matematiky, přes prvouku až po hudební výchovu. Takové dítě je utopie a to, i když se jako budoucí prvňák do školy extrémně těšilo a celé prázdniny si na ni doma hrálo. I takové děti časem to univerzální nadšení prostě přejde a objeví se liknavost, nechuť vstávat i neochota se každý den podřídit a vstřebávat nové poznatky. A ne, není na tom nic špatného a neznamená to, proboha, že ho ve škole demotivovali a vzali mu chuť se učit! Je to normální, přirozená reakce na stále se opakující rutinu a nároky na jeho pozornost a vy jste to v první třídě neměli jinak, jen už si to nepamatujete. A táhne se to s vámi po celý život. Nebo ruku na srdce… Ti z vás, co máte rádi svou práci, fakt do ní denně vstáváte jedině s nadšením a nikdy vám neleze na nervy tak moc, že se v ní chováte úplně jinak (a hůře) než doma? No tak vidíte.
- PS: A to ještě zcela pomíjíme vliv spolužáků a specifického školního prostředí, který může být pro některé děti rušivý a zcela proměnit jak jejich osobnost, tak ochotu, schopnost a snahu spolupracovat, zkoušet nové věci a vstřebávat informace.
3. „Mé dítě se ve škole dostává do konfliktů a není ochotné se přizpůsobit, protože je holt osobnost a potřebuje specifický přístup, na který je z domova zvyklé a který mu vy odmítáte z lenosti a neschopnosti poskytnout“. Hm, to mu přeju. Jen ať je osobnost. Ale víte co? Není sám. Řeknu vám tajemství. Každý jsme osobnost. Vy, já, náš školník… i všichni spolužáci vašeho dítěte. A všichni máme svá specifika a individuální nároky. Ale ve výsledku je nás prostě tolik, že není možné vždy a za všech okolností uspokojit všechny naše potřeby na sto procent. Takže i když je individuální přístup určitě skvělý sluha a rozhodně má ve výuce své místo, je to taky zatraceně zlý pán (aneb vocaď-pocaď). A tak zatímco vy si doma můžete dovolit stavět se kvůli vašemu potomkovi klidně na hlavu, v kolektivu dalších deseti stejně (a přitom zcela odlišně) „individuálních“ dětí a dalších deseti „průměrných a běžných“ dětí, by paní učitelka mohla být klidně sedmihlavá saň a ty hlavy by jí na to stavění stejně nestačily. Porovnávat tudíž tyto dvě prostředí a čekat od nich totéž, to prostě nelze. A pokud přesto chcete tlačit na to, aby zrovna váš potomek byl tím „vyvoleným“, kterému se vždy ustupuje, tak si uvědomte, že člověk jako jedinec je sice možná od přírody individualita, ale lidská společnost jako celek je naopak založená na spolupráci a vzájemném přizpůsobování. A jiné to nebude, takže čím dřív se vaše dítě naučí, že v kolektivu je někdy třeba ze svých nároků slevit a alespoň se pokusit zapadnout, tím lépe pro něj i pro jeho okolí.
- PS: Toto samozřejmě platí pro zdravé děti bez hendikepu a poruch učení či chování! U těch jsou pochopitelně individuální přístup a speciální nároky indikované jejich zdravotním stavem a mají úplně jiný význam než u dětí zdravých!
4.„Nevykládejte mi, že mé dítě ve škole neposlouchá! Mě doma poslechne na slovo! Holt ho nezvládnete!“ Fakt? Na slovo? No tak to vám gratulujeme a posíláme klíčenku! Ale ne, vážně. Pokud vás vaše dítě doma poslouchá a ochotně a bez potíží plní vaše pokyny, je to skvělé a zasloužíte si za to uznání. Ale tím spíš musíte pochopit a připustit, že je to proto, že jste jeho rodič a že vás miluje a vy milujte jeho, takže je jasné, že se chcete navzájem potěšit a uspokojit své potřeby. Jste jeho nejbližší člověk, co je s ním od narození (matky ještě déle) a máte spolu unikátní vztah založený na bezpečí, podpoře a důvěře (tedy doufám-ještě to může být strach). A takovou vazbu s ním paní učitelka prostě nikdy mít nebude, nemůže a ani mít nesmí (pozor na to, patologická závislost dětí na učitelkách v MŠ nebo ZŠ a snaha hledat v nich náhradní matku/tetu/babičku je nebezpečná a měla by se korigovat). A i když z mých zkušeností vím, že pokud je učitelka v MŠ/ZŠ alespoň trochu empatická, většina žáčků si k ní tu cestu najde a začne ji mít rádo, nějakou dobu to trvá a ani pak to nebude stejně hladké jako s vámi. Ona je holt učitel, mentor, průvodce vzděláváním… Vy rodič, milující bytost, průvodce životem, bezpečný přístav… Nevidíte ten rozdíl?
- PS: Mé osobní zkušenosti hovoří tak, že výše popsaný ideální stav prezentovaný rodiči v realitě funguje jen málokdy a řada těch, co tvrdí cosi o „poslouchání jejich dítěte na slovo“, to slovo asi zapomněla. Stačí vidět je ráno či odpoledne společně před školou a sledovat jejich interakce (čti: "drzost, agresi, ignoraci a zneužívání rodičů jako osobních sluhů a nosičů apod."). Nevím, ale „poslouchání na slovo“ si teda představuju trochu jinak.
5. „Mé dítě určitě nemůže mít ve škole problémy s chováním a „zlobit“, když doma je to úplný beránek“. Aha, a napadlo vás třeba, že doma je v klidu, protože se nemá před kým předvádět ani s kým se takzvaně „rozjet“, protože u vás doma nejsou ani jeho spolužáci ani ty úžasné holky/kluci z vedlejší třídy, které je potřeba oslnit? A že to vlastně doma ani nemá zapotřebí, protože tam má vaši plnou pozornost (a nebo taky nemá, ale už ví, že tímto ji stejně nezíská) a nezkouší si ji vynucovat „zlobením“, což je mimochodem dost nebezpečná cesta? Ono totiž dokud ve snaze o získání pozornosti „zlobí“ jen pane učitele, tak OK, ten se s tím nějak popere. Ale jak takhle začne „zlobit“ a otravovat spolužáky, kteří si s ním třeba zrovna nechtějí hrát, nabíhá si na docela slušně nabroušené vidle budoucí neoblíbenosti a vyčlenění z kolektivu, se kterým my, učitelé, jen těžké něco uděláme (nebo vy byste se snad dobrovolně přátelili s někým, kdo vás neustále jen otravuje a škodí vám?) Tak nad tím zkuste pouvažovat. A kdybyste přesto mým slovům nevěřili a měli pocit, že tak velké rozdíly v chování doma a na veřejnosti jsou nereálné, přečtěte si někdy rozhovory s blízkými lidmi řady slavných herců, komiků, umělců či moderátorů. Dobrá polovina vám řekne, že zatímco veřejnost nachází v jejich blízkých šarmantní, vtipná a hyperaktivní tornáda sršící humorem a energií, oni mají místo nich doma v soukromí nudné, zakřiknuté a nezajímavé pecivály, kteří chtějí mít hlavně klid. A když se tak moc mohou lišit oni, může i vaše dítě…
- PS: I zde existuje také „druhá strana mince“, kdy je dítě ve škole naopak zakřiknuté a nevypáčíte z něj větu, ale doma je to malý „čertík“. A i tady to je málokdy proto, že by „to s ním učitelka neuměla“. Spíš je to pro rodiče pozitivní důkaz toho, že se jejich dítě cítí doma bezpečně a uvolněně a že vnímá členy své rodiny jako oporu, před kterou se nemusí bát uvolnit a být sám sebou. A to je super. Mimo tuto „komfortní zónu“ se to ale „vynutit“ nedá a pro učitelku i vaše dítě je to běh na dlouhou trať, který klidně může skončit i neúspěchem. I když... Jaký vlastně neúspěch, že? Někdo je prostě introvert a tím zůstane a je jen potřeba to přijmout, protože navzdory novodobé mylné interpretaci slova „introvert“ to není totálně asociální, duševně labilní samotář se silnou sociální fóbií, který neumí fungovat v kolektivu“, aĺe jen klidnější člověk, který se uvolňuje pouze mezi svými nejbližšími a žádné větší davy nevyhledává.
A to samozřejmě zdaleka nejsou všechny „hlášky“ spadající do tohoto tématu… Je jich daleko víc, ale to by už nebyl článek, nýbrž příručka. Klíčové sdělení je nicméně asi jasné… Chování člověka (a dítěte obzvlášť) je silně ovlivňováno prostředím, ve kterém se právě nachází. Vidíme to všude kolem i sami na sobě. Doma ve svém vlastním bytě se nechováme jako v práci, ale ani jako mezi blízkými přáteli nebo v domě našich rodičů. A není to přetvářka (většinou), je to normální lidská schopnost přizpůsobit se, která může být pozitivní, ale i negativní a to jak pro nás, tak pro okolí.
Takže, milí rodiče, kteří máte pocit, že to, co vám tvrdí paní učitelka o vašem dítěti, musí být z prstu vycucaná lež, manipulace a důkaz její neschopnosti, nebo zasednutí na vašeho potomka, protože vy ho přeci znáte nejlíp… Neznáte. Věřte mi. Znáte ho z jiné stránky, přičemž ve školce a na prvním stupni se, ta jeho „druhá“ školní stránka teprve formuje a on/ona se s ní učí žít a pracovat, takže to někdy prostě může skřípat a paní učitelka to vidí a snaží se vám to zprostředkovat, protože ví, že vy takhle své dítě nikdy neuvidíte (to byste si musel do třídy tajně nainstalovat kameru nebo se schovávat na školní zahradě ve křoví). A vy to musíte pochopit, podpořit své dítě a pomoct s tím jak jemu (hlavně jemu!), tak těm, kteří ho tímto obdobím musí bezpečně provést. A když do toho půjdete s postojem „to není pravda“ nebo „to je váš problém, jste neschopná“, nebude to fungovat. A to přeci nikdo z nás nechce, ne? Snad. Možná. Doufám…
