Článek
Dezinformace, záměrné mlžení i účelové lži, které čím dál tím častěji kolují po internetu a dotýkají se jak politických, tak společenských témat, mě většinou příliš nezajímají. Co o nich však vím zcela jistě, je to, že raketově stoupá počet lidí, kteří se proti nim vymezují, volají po jejich přísnějším potírání a vedou diskuze o tom, zda má být lež brána jako plnohodnotný názor, nebo ne a zda není na čase začít regulovat média tak, abychom z nich lež vymýtili. Já osobně si myslím, že lež i pravda je sice subjektivní, ale jen do určité míry a tu míru je třeba vždy hledat s rozumem, citem, empatií a čistou hlavou. Nicméně to není téma, kterému bych se dnes chtěla ve svém textu věnovat. Mě zajímá něco jiného a to, zda není naše společnost už tak pokrytecká a zaslepená, že si neumí připustit, že pokud chceme lži z veřejného prostoru opravdu vypudit, musíme začít někde jinde… Jinými slovy, neměli bychom se „svatou válkou proti lhaní“ začít spíš u sebe a ve svém osobním životě, jehož se lži a polopravdy staly již takřka nedílnou součástí, než ve společenském prostoru, v politice nebo v médiích?
A ano, ti, co znají mé dosavadní články asi už tuší, kam mířím… Je to tak! Jelikož pracuji s dětmi, je logické, že i v tomto případě cílím svým pohledem právě na ně a na jejich výchovu, protože u nich to všechno začíná, ony jsou naše budoucnost (a tím pádem i budoucnost odvěkého konfliktu mezi lží a pravdou) a právě na nich se nejlépe pozná, jak je na tom s lhaním a pravdomluvností jejich nejbližší okolí v čele s rodiči (protože právě od nich děti přejímají vzorce chování a učí se nápodobou). A nejen to. Jsou to totiž většinou právě rodiče, u kterých děti hledají oporu, pokud jsou postaveny před otázku zda lhát, nebo říct pravdu (popřípadě zda svou lež přiznat/obhájit a nést následky svého jednání) a jako takoví musí fungovat jako morální kotva a ne jako našeptávači a spolupachatelé. Což se bohužel často neděje… Místo toho je lhaní a jeho tolerování jedním z neduhů, které v dětské populaci konstantě nabírají na síle a zvláště v posledních letech začínají dosahovat doslova alarmující úrovně.
A ne, nechci se tu hádat o tom, že to vidím moc černě a že přeháním a jedu v módu „dřív byla tráva zelenější“. Nejedu, protože to není jen můj názor, ale i názor většiny odborníků a pedagogů napříč celou společností. Děti nám prostě lžou čím dál tím víc, čím dál tím dříve a čím dál tím odvážněji a „sofistikovaněji“ (výjimkou není ani to, když vám prvňák s naprosto klidným, téměř pohrdavým výrazem, drze lže do očí, že něco nedělal, i když vy sami jste ho přitom viděli a s vámi dalších deset svědků). A rodiče jim to tolerují a často mají dokonce jakousi zvrácenou potřebu je v tomto jednání podporovat, protože „jsem přeci jeho rodič a nemůžu jít proti němu a shodit ho“. To je smutný fakt, na kterém nic nezmění ani to, že lhaní jako takové, je přirozený obranný mechanismus a pradávný způsob získávání společenských i materiálních výhod, který máme zakořeněný v genech. To totiž nikdo nepopírá, stejně jako nepopírá to, že k dětství lhaní v určité míře prostě patří a patřilo odjakživa (už potomci lovců mamutů si určitě vymýšleli pohádky o tom, že to nebyli oni, kdo rozbil pazourkem sušák na vydělané kůže, ale děcka z konkurenční tlupy neandrtálců odvedle).
JENŽE… ať už k nám patří, nebo ne a je normální, že se u dětí v určitém věku objeví, pořád je to aspekt negativní a problémový a jako k takovému je třeba k němu přistupovat. Protože jen a pouze na tom, jakou odezvu a následky dětské lhaní v okolí vyvolá, závisí to jak moc a jak hluboce pak děti tento mechanismu začlení do svých osobností a jak často a proč se k němu poté budou během života uchylovat. Zkráceně řečeno, pokud je rodiče nechají v ranném dětství lhát a budou lhát i oni sami před jejich očima, podepisují tak jejich pravdomluvnosti a pozitivnímu vztahu k pravdě rozsudek smrti. Doživotně. A v takovém případě už jakýkoliv boj s dezinformátory a prolhanými médii postrádá smysl, protože takto vychovaná generace už bude brát lež jako normální součást života a nebude mít potřebu proti ní plošně bojovat. A to je dost strašidelná představa, nemyslíte? No jo, ale jak z toho teď ven, ptáte se možná. Nebojte, ono ještě není pozdě. Lež má krátké nohy, jak se trefně říká. A ta dětská je má ještě k tomu nejisté a neobratné, takže dohnat a zneškodnit ji, nemusí být zase takový problém. Stačí dodržovat několik prostých bodů:
Za prvé: Nelžete!
Nikdy! Ani svým dětem, ani před svými dětmi. A je jedno, zda jde o nějakou prkotinu, nebo o něco zásadního. Prostě před nimi nelžete vůbec (prosím vás, nepočítám sem „lež“ typu „dárky nosí Ježíšek“ nebo „pod polštářem ti nechává peníze za zoubky zoubková víla“, ale to snad všichni chápeme ten rozdíl mezi fantazií a lží). A když už jste náhodou přeci jen lhali a přijde se na to, přiznejte se. Vždycky! A ne jen tak na půl pusy, ale veřejně a nahlas. Sypte si popel na hlavu, zpytujte své svědomí, rozeberte svou lež i jeji motivaci, slibte, že už to neuděláte a hlavně se za své chování omluvte. Ano, omluvte! Klidně i tomu malému, čtyřletému capartovi, kterému jste řekli, že mu nemůžete koupit čokoládu, protože nemáte drobné a vzápětí se vám kováky rozsypaly přímo před jeho očima. Je to blbost, já vím. Je jednodušší to přejít a dělat, jakoby nic. Nebo se vrátit a tu čokoládu mu koupit s výkřikem: „Jé, koukni ještě tu nějaké penízky byly a já je neviděla!“ Ale to vše je jen divadlo a to dítě vás vidí a není tak hloupé a malé jak si možná myslíte…
Za druhé: Netolerujte kolem sebe zjevné lži!
A teď nemluvím přímo o lhaní vašich dětí, ale o lhaní všeobecně, protože jedině tak si vaše dítě dokáže dosadit věci do širšího kontextu. Pokud prostě víte, že někdo před vašima očima lže a je jasné, že to ví a chápe i vaše dítě (nebo to v dohledné době pochopí a bude si to pamatovat), řekněte to nahlas a vůbec se toho nebojte. A je jedno, jestli je to youtuber, který cpe vašim dětem do hlavy nesmysly o předražených ochucených vodách, nebo váš partner, který sotva stojí na nohou a přesto se vám snaží tvrdit, že měl „jen jedno pivo“. Lhaní, o kterém víme, že není pravda, prostě nesmíme trpět a už vůbec ne mlčky a odevzdaně. A vaše dítě to musí vědět a musí si z toho vzít příklad. Jedině pak totiž přijme za své nejen říkání pravdy, ale i cenění si pravdy jako takové a to i tehdy, když se jeho přímo netýká. A to je přesně to, co chceme a potřebujeme, protože „nehas, co tě nepálí“ není zrovna v otázce tolerování lží vhodné pořekadlo.
Za třetí: Nenechte lži svých dětí bez „trestu“!
Slovo „trest“ dávám záměrně do uvozovek, protože přesnější by možná bylo spíše slovo „následky“. Rozhodně nechci, aby to někdo pochopil tak, že co lež to facka, nebo zákaz mobilu na týden a kdo to tak nedělá, dělá to špatně. Ne, spíš jde o to, že jakmile vaše dítě zalže a vy to zjistíte, musí pocítit následky svého jednání a pochopit, že i když mu lež v dané chvíli přišla jako jednodušší a příjemnější řešení, ve skutečnosti je to přesně naopak a ono si s ní život jen zkomplikovalo a ztrpčilo. Jinými slovy, kdyby rovnou přiznalo, že omylem rozbilo skleničku v kuchyni, uklidilo by ji, vyslechlo si, že příště musí dávat pozor a dál by se nestalo nic. Ale když o tom lhalo, musí si to tvrdě odpykat, protože lež je daleko horší, než nešikovnost, nebo neopatrnost. Ta se stát může. Lež se nikdy jen tak „nestane“, lež je něčí dobrovolné rozhodnutí a jako takové je třeba za něj nést odpovědnost. A nebojte se, že by to vaše dítě takhle komplexně nepochopilo. Tohle zvládnou v pohodě vstřebat už předškolní děti.
Za čtvrté: Nikdy, ale fakt nikdy, nekryjte lži svého dítěte a už vůbec ne před ním!
Tohle je asi nejdůležitější bod a bohužel také to, co se v poslední době na poli lhaní dětí tak moc zhoršilo. Všechny výše zmíněné body se tak nějak objevovaly ve výchově vždycky a učitelé i rodiče se s nimi museli naučit pracovat, ale tohle je novinka, na kterou dříve člověk v roli pedagoga narazil maximálně párkrát za život. Dnes je ale prolhaných dětí, za kterými za všech okolností stojí jejich rodiče (kteří jsou schopní potvrdit snad i to, že doma v koupelně chovají lochnesku), v každé třídě několik. A je to fakt smutný pohled, když vám dítě do očí lže přímo před svým rodičem a on to evidentně moc dobře ví, ale nepřizná. Pouhá představa, jaký šílený bordel tohle musí nadělat v té malé, nedovyvinuté hlavince toho děcka, je pro mě hrůzná… Zvlášť, když je to pak mnohdy korunováno tím, že ten samý rodič je schopný své dítě přísně potrestat za to, že mu v něčem lhalo. Jak si tohle má to dítě přebrat… že někdy se lhát může a maminka/tatínek to přikryjí a jindy se to nesmí a od těch stejných lidí dostane sekec mazec. Brr. Tohle fakt nedělejte. Moc vás prosím! Pokud vaše dítě lže, přiznejte to. Okolí, partnerovi, prarodičům, učitelce… A hlavně sobě a jemu! Není to ani zdaleka taková ostuda a výchovné selhání, jako tvářit se, že mu věříte, i když všichni, včetně toho dítěte, vědí, že ne. To není solidarita, rodičovská podpora ani bezmezná mateřská láska. To je jen pozérství.
Abych to na závěr celé nějak sesumírovala, budu vše ilustrovat na příkladu z praxe, který mě tak nějak přiměl k napsání tohoto článku a který mě také inspiroval k jeho rozporuplnému názvu. Stalo se to včera, kdy mi jeden z žáků první třídy začal sám od sebe nadšeně líčit, jaký je filuta a jak umí vyzrát na své rodiče, protože dbá jejich pokynů jen, když jsou přítomní. Byl za to na sebe patřičně hrdý, protože když s ním prý nejsou, dělá si co chce, včetně např. toho, že se nerozhlíží při přecházení vozovky, nebo si hraje v kuchyni s nožem. Samozřejmě jsem mu řekla, že takhle to nejde a vysvětlila mu rizika, ale bylo mi jasné, že tohle musím říct rodičům, aby si na to dali pozor. Jenže když jeho maminka přišla, první co chtěla řešit, bylo to, že jejího syna prý předešlý den spolužák schválně udeřil pěstí do obličeje. OK, začala jsem to řešit a ukázalo se, že to nebylo pěstí, ale loktem a ještě k tomu omylem při otevírání tašky. Klučina-útočník se mu navíc omluvil a bylo mu to líto, protože to fakt byla nehoda (bylo na to několik svědků)… Zkrátka jasný případ. Pro maminku ovšem ne. Vyváděla jak pominutá, dovolávala se vedení školy, lamentovala, že její syn NIKDY nelže a že když řekl, že to bylo pěstí a schválně, tak to tak bylo a že to chce řešit jako šikanu a blá, blá, blá… Dobrá, byla jsem ochotná to dál řešit v dalších dnech, ale dle plánu jsem vytáhla i téma „tajné“ neposlušnosti jejího syna, se kterou se mi svěřil. A víte jaká byla reakce té matky na mé upozornění (samozřejmě vše řešené přímo před tím synem)? „Ale prosím vás, takhle to vůbec není, on poslouchá vždy a jen tak plácá, aby byl zajímavý. To mu taky nesmíte všechno hned věřit.“ No řekněte sami? Neumřeli byste se z toho? Já málem jo… Smíchy!
