Článek
Ačkoliv se silně obávám, že po zveřejnění tohoto článku budu řadou lidí označena za hysterku a zpátečnici, která zbytečně přehání a dramatizuje běžné a bezvýznamné věci, které jsou dnes úplně normální a OK, je mi to tak nějak jedno. Poměrně dlouho jsem se totiž snažila tvářit, že o nic nejde a že volnočasové aktivity dětí jsou plně v kompetenci rodičů a nikdo by je za to neměl soudit, ale už toho bylo dost! Poté, co jsem v práci nucena už několik týdnů prakticky denně přihlížet tomu, jak jsou děti víc a víc posedlé seriálem „Hra na oliheň“ (Squid Game), který přišel poměrně brutální a drsný i mému otci jakožto ostřílenému „veteránovi filmových krváků“, už prostě odmítám mlčet a tvářit se, že to nevidím. A hlavně že z toho nevyplývá jak příšerně laxně se jejich rodiče staví k jejich výchově a snaze zajistit jim zdravý psychický vývoj.
Ono totiž nejde o to, že by to „žraly“ děti ve čtvrté nebo páté třídě, pokoutně si o tom šuškaly na záchodech nebo v koutě školní zahrady a užívaly si celou záležitost jako ono pověstné „zakázané ovoce“. V takovém případě by se ještě jakž takž teoreticky dalo přimhouřit oko (i např. kvůli tomu, že je to hit internetu a youtube, kde jsou tyhle děti jako doma, což taky trochu komplikuje situaci) a brát to tak, že když můžou od rána do večera „pařit“ na compu a mobilu střílečky, tohle už jim nijak zásadně neuškodí (což asi bude tak trochu i pravda), ale… O tyhle děti (či spíše "předpuberťáky") se mi vůbec nejedná! Ti ať se na to klidně mrknou, pokud jim na to mezi popíjením předražených youtuberských Energy Drinků a scrollování na TikToku zbyde čas…
Tím hlavním kamenem úrazu, který doslova drtí poslední zbytky mé naivní důvěry ve zdravý rozum mnoha moderních rodičů, jdou děti z prvních a druhých tříd! Ano, čtete dobře! Doslova a do písmene PRVŇÁCI a DRUHÁCI, kterým často ještě nebylo ani osm let a kteří se k tomuto krvavému a brutálními fenoménu plnému násilí, bezútěšnosti, krutosti a pesimismu nedostaly pokoutně a na tajňačku (např. v noci pod peřinou na mobilu, nebo přes starší sourozence/kamarády), ale naprosto veřejně a „legálně“. Jak, ptáte se? No jak asi?! Stejně, jako se svého času dostali třeba k mysterióznímu polohororovému seriálu Wednesday (který už byl také dosti na hraně pro takto staré děti, ale který jsem ještě jakž takž zkousla a mlčela). Prostě si odpoledne po příchodu ze školy sedly na gauč vedle svých rodičů a ti jim to sami na Netflixu našli a pustili!
A ne jednou… Oni jim to klidně pouští opakovaně (máme v první třídě žáčka, který viděl obě řady už pětkrát-a ne, nechlubí se a nemachruje, fakt to viděl, protože to zná doslova nazpaměť) a jsou ještě rádi, že děcka zabaví a ony jim dají pokoj! A to pořád není zdaleka to nejhorší… Oni se na to k tomu všemu ještě dívají s nimi, jak kdyby to byla pohádka před spaním a živě s nimi o tom diskutují (a tím nemyslím, že by jim snad alespoň vysvětlili, že to, co vidí je špatné-myslím to ve stylu "vsadíme se kdo asi nepřežije další hru, hahaha?"), čímž je plně podporují v jejich „fanouškovství“! Jako by šlo o nějaký seriál pro děti typu Šmoulové či Tlapková patrola! A nádavkem, což mi přijde upřímně asi jako to úplně nejhorší zvěrstvo, které nejvíce dokazuje, jak totálně mimo realitu tihle lidé žijí, je to, že jim k tomu sami shánějí a kupují merch a ještě je posílají, aby se s ním chlubily ve škole! Mikiny, čepice, trička, plyšáci, penály… to všechno si ty děti fakt na internetu nenajdou, neobjednají, nezaplatí a pak nevyzvednou na poště samy! To jim musí zcela vědomě a aktivně nakoupit jejich maminky a tatínkové, protože není přece nic roztomilejšího, než poslat svou milovanou sedmiletou princezničku do školy navlečenou v zelenomodré mikině s číslem a obrázkem krvavého průstřelu na zádech! Velebnosti, jdu blejt…
A než mi tu začne někdo omlacovat o hlavu, že to zbytečně dramatizuju a přeháním a že to těm dnešním dětem, které od malička tráví volný čas brutálním likvidováním nepřátel na všech možných i nemožných zařízeních od mobilu až po PlaiStation, určitě nemůže nijak zásadně uškodit, klidně si může dát pohov. Já přeci vím, že se z dítěte nestane násilník a budoucí agresor jen proto, že vidí v televizi nebo počítačové hře něco krvavého a brutálního! Stejně jako se plošně nestali vraždící psychopati ani z nás (i když jsme tajně koukali na Kruh a Pátek 13. a hráli ve velkém "Bulánky") ani z našich rodičům (kteří se přes známosti dostali k filmům jako byl Rambo nebo Predátor a venku se pak navzájem „kosili“ samopalem vyrobeným z klacku). Jenže o tohle tady nejde… Jde hlavně o kontext, do kterého si děti sledování takových věcí zasazují a který je už v tomto případě totálně patologický!
Dokud to totiž jsou jejich vlastní „tajné rebelie“ a vymezování se proti autoritám, může to nakonec být i lehce přínosné, protože jde o přirozené chování a bouření proti pravidlům, které je relativně bezpečné a může jim pomoci např. zapadnout do kolektivu (ruku na srdce, kdo z nás v dětství nikdy nebyl před ostatními „za frajera“ protože se tajně v noci, když rodiče spali, mrknul na něco, na co neměl). Ale k tomu je právě potřeba, aby to ty děti dělaly tajně, bez vědomí rodičů (nebo alespoň tak, aby si mysleli, že o tom ti rodiče nevědí-všichni víme, že často věděli moc dobře, jen taktně mlčeli) a aby přitom neustále měly na zřeteli, že je to „špatné“ a že se dívají na něco zakázaného, nevhodného a „zlého“. Samozřejmě je to pořád jen „jako“ a oni to ví, ale i tak by o tom měly mluvit jen potají s určitou „bázní a úctou“ (nebo minimálně se spikleneckým požitkem). Teprve pak je to možné přijmout jako normální, neřku-li zdravou část jejich dospívání. Tohle je ale úplně jiný případ…
Děti, o kterých píšu vůbec netuší, že dělají něco špatného a nijak si tento „aspekt zakázaného ovoce“ neužívají. Nebo respektive ony to samozřejmě tuší (až na ty úplně nejnaivnější výjimky), protože si jakž takž umí přeslabikovat nápis „až od šestnácti let“, ale nemusí to vůbec řešit, protože jim to rodiče přece dovolili! Takže to už dávno není rebelie proti systému a natruc rodičům. Ne, tohle je pro ně „normální“ situace, kdy je přímo jejich maminky a tatínkové učí porušovat zákon a podporují je ve sledování (a fandění) násilí. Já fakt nevím, ale… To jim to opravdu přijde normální? A pokud ano, dochází takovým lidem, že své vlastní potomky učí, že pravidla vlastně platí jen tehdy, jsou-li nějak prakticky vymahatelná a i pak se dají nějak obejít (a je to neprosto OK, protože pokud jde o pravidla, která se mi nelíbí, dodržovat je netřeba)? Jestli ne, tak jsou teda těžce mimo… A jestli jo, tak ať pak ale hlavně nefňukají, jak to, že je ty děti neposlouchají, jsou nevychované, odmlouvají, zlobí, jsou agresivní a výbušné a ignorují jejich zákazy a pokyny, takže na ně není možné se v ničem spolehnout a důvěřovat jim, že dodrží co bylo dohodnuto! Vždyť jen sklízí, co sami zaseli! A to ani nemluvím o samotném dopadu děje tohoto konkrétního seriálu, ze kterého takto staré dítě obvykle pochopí jen to, že „kdo prohraje, zaslouží si smrt“. Brrr… A pak se hrozně divíme, kde se berou ti střelci na školách, co?
Abych to celé nějak uzavřela, tak ať mi ještě někdy někdo z řad víše zmiňovaných rodičů (což je upřímně řečeno spíše většina, než menšina, protože těch posedlých dětí je opravdu hrozně moc) zkusí začít tvrdit něco o tom, jak je dneska potřeba k malým dětem plošně přistupovat mírněji a citlivěji, protože jsou křehké, hypersenzitivní, příliš emotivní a všechno si moc berou! Že se na ně nesmí zbytečně zvyšovat hlas, negativně je motivovat ani hodnotit a už vůbec po nich chtít příliš mnoho (např. domácí úkoly, nebo nedej bože povinnou četbu či referát). Že je nesmím stresovat neúspěchem, říkat jim nahlas, že „prohrály“, děsit je staletí prověřenými tradicemi (Mikuláš zdraví) a srážet jim sebevědomí tím, že je budu stavět do situací, kdy by měly být konfrontováni s vlastním nedostatečností (např. po Vánocích, když se pomalu ani nesmělo dětí prát, co dostaly pod stromeček, aby neměly depresi z toho, že nedostaly tolik, jako bohatší spolužáci). Jednou jedinkrát, tohle od těch „exotů“, kteří pak ty samé děti nechají klidně koukat na to, jak se mezi sebou lidé bezdůvodně střílí nebo se hází z desítky metrů vysokých mostů, uslyším a bude zle! Si s nim příště takovou „Hru na Oliheň“ zahraju o třídních schůzkách asi taky… A ono je to rychle přejde!
PS: Na závěr bych ráda řekla, že tento článek rozhodně nehovoří o všech rodičích a dětech a současně nemá být ani kritikou seriálu Hra na Oliheň, který je dle mého názoru velmi kvalitní a rozhodně ho nepovažuji jen za nějakou trapnou a samoúčelnou přehlídku násilí. To jen ty malé děti ho tak chápou, protože na to, aby ho pobraly komplexně a se všemu nuancemi prostě ještě nemají vhodný věk…
