Článek
S články o tom, jak náročné je být dnes rodičem a moci bez potíží, negativních komentářů a nesouhlasných pohledů uplatnit veškerá svá rodičovská práva se v poslední době doslova roztrhl pytel. Například zde na webu je momentálně již nějaký ten den v kurzu právo dávat do školky nemocné a nedoléčené děti. Jen krátce před tím to bylo právo kojit a přebalovat nemluvňata prakticky kdekoliv a o nějaký ten pátek dříve, v době vrcholících letních prázdnin, jsme si zase mohli skoro denně přečíst něco o právu vodit (nebo spíše nosit) batolata na prohlídky hradů, zámků, muzeí a galerií. A to radši ani nemluvím o té jarní „válce“ o právo vláčet malá, stěží vnímající miminka na aktivní (nejlépe exotické) dovolené a naopak neposedná batolata cpát do klidového prostředí kaváren a restaurací. To bylo teprve to pravé maso…
Je toho zkrátka hodně, dobře se to recykluje a člověk z těchto nekonečných stížností a nářků o nutnosti vnímat děti jako nedílnou součást společnosti a chovat se k nim jako k rovnocenným partnerům nabývá dojmu, že pro současné rodiče není nic důležitějšího, než boj za práva jejich ratolestí, které přece nadevše miluji a pro které by se rozkrájeli. A to je samozřejmě skvělé, ale… Je tomu skutečně tak? Opravdu jde v těchto případech v první řadě o děti a jejich práva? Nebo spíš řešíme hlavně rodiče a jejich zájmy a na děti a na to, co doopravdy potřebují a chtějí, ve skutečnosti už nezbývá čas, prostor ani chuť?
Nesmysl! Chtělo by se říct. Vždyť o děti jde přeci ve všech těchto případech především! To ony jsou středobodem těchto tahanic. Ony jsou předmětem té dnes tak populární „respektující“ výchovy, kterou všichni hlasitě propagují. To kvůli nim jsme zahodili veškeré ty „otrocké“ tabulky pediatrů, které si dovolily tvrdit, že něco není OK, když takový malý, čtyřletý andílek ještě pořád nosí pleny a umí říct maximálně „máma“. To dětem se dnes všechno podřizuje a jen a jen kvůli nim se tolik lidí klidně zadluží, společensky znemožní, nebo rozhádá s přáteli i rodinou. Ale ruku na srdce, vážně všichni rodiče dělají všechny tyhle zmiňované „psí kusy“ primárně pro své děti? Nebo je mnozí z nich dělají spíš pro sebe? Já mám dojem, že až strašidelně často platí možnost bé a hned Vám řeknu proč…
Schválně si přečtěte třeba právě komentáře pod těmi posledními články o nemocných dětech ve školkách. To je pořád dokola: Co na to rodiče, co babičky, co učitelky, co zaměstnavatelé… Ale CO TY DĚTI?! To ony jsou přeci nemocné! Jim není dobře! Jim hrozí případné komplikace spojené s nedostatečně léčenými chorobami. Zajímá se o to vůbec někdo? Kolikrát tam tohle vůbec někdo zmínil? Kolikrát si někdo dovolil napsat, že na prvním místě by vždy mělo být zdraví a až pak klid a pohodlí rodičů, kteří se přeci nebudou dohadovat s kolegy a zaměstnavateli, nebo nedej bože finančně uskromňovat? A zdaleka nejde samozřejmě jen o tento případ. Vraťme se namátkou i k některým těm ostatním zmiňovaným situacím.
Kolik matek, které vyžadují od společnosti, aby bez námitek respektovala veškeré rušivé projevy jejich dětí v kavárnách a restauracích, jde v tomto příkladem a doopravdy respektuje své dítě? Kolik z nich se zajímá, zda by jejich ratolesti náhodou neřádily raději někde v parku, nebo na zahradě u sousedů, než v umolousaném dětském koutku (nebo v horším případě při slalomu mezi stoly a číšníky)? A co ti neúnavní cestovatelé a milovníci historie a kultury, kteří se do krve bijí za to, aby jejich malé děti trávily výlety a dovolené v exotických destinacích, nebo blouděním po památkách? Našly si mezi vším tím plánováním dalších „úžasných“ zážitků (kterých se přeci po narození dítěte nebudou vzdávat, protože tím "život nekončí") alespoň pár minutek na to, aby se svých potomků zeptali, jestli jim takové trávení volných společných chvil vyhovuje? Jestli fakt chtějí raději poslouchat nekonečné výklady průvodců, nebo trčet v péči animátorů luxusních přímořských hotelů, než si třeba s mámou a tátou (které dnes vidí tak zoufale málo) parádně zablbnout někde na koupališti, nebo opéct buřty v kempu? Jistě, někteří si tu práci možná dali, protože určitě existují i malé děti, kterým moře a zámecké prostory vyhovují, ale plošný trend to určitě není. Plošným trendem je spíš bezmyšlenkovitě razit dnešní tak oblíbené (a tak strašlivě zcestné) heslo, že „šťastný rodič rovná se šťastné dítě“.
No, nerovná. Nebo alespoň ne vždy a automaticky. Ono to štěstí totiž musí být společné a musí s ním souhlasit všechny zúčastněné strany. Že se to děje? Že dětem stačí ke štěstí jen málo a hlavní je, že jsou s rodiči, kteří je milují? Hm, to je asi stejně tak „moderní“ myšlenka, jako to násilné posazování na nočník, nebo natírání dudlíku medem pro utišení breku. Děti mají vlastní náhled na svět, vlastní potřeby i vlastní vnímání a to už od velmi raného věku, takže velice dobře vědí, co se jim líbí a co ne (a bez ohledu na to, co se líbí či nelíbí jejich rodičům). A taky to dávají patřičně najevo, proto je dnes tolik „nevychovaných“ rozjívených, hlasitých a celkově „zlobivých“ dětí. Ty děti jsou nespokojené, frustrované a necítí se v bezpečí, proto se takhle chovají. Vlastně tím volají o pomoc, jenže místo ní se jim od rodičů dostává ještě víc „svobody“ (čti nezájmu), protože problém dnešní výchovy je mnohdy v nedostatku rovnováhy, zdravého rozumu a zkušeností. Výše popsané „nežádoucí“ chování je díky tomu spoustou rodičů považováno za normální dětské projevy a jejich absenci, na níž jsou mnohdy upozorňovány starší generací za důkaz přílišného drilu a omezování svobodného rozvoje (Typická je v tomto kontextu taková ta klasická debata mezi matkou/babičkou a dcerou:„To za nás děti v obchodech nebo v čekárnách u lékařů nelítaly a nekřičely, jako ty dnešní.“ „No bodejť, protože se bály, že by hned chytly pohlavek, tak radši seděly jak pěny, kreslily si a byly frustrované!“).
A přitom jde o zbytečně černobílé uvažování, protože jen málokdy šlo skutečně o strach, nebo frustraci. Děti prostě nebyly ve společnosti tak moc „rozjívené“, protože se mohly vyblbnout jindy a jinde (hřiště, zahrada, sport) a pak neměly problém vydržet chvíli v klidu, když jim bylo dostatečně a citlivě vysvětleno, proč by to zrovna na tomhle konkrétní místě, měly zvládnout. Ono to totiž v dětských silách je, být chvíli na místě a věnovat se klidovým činnostem, ne že ne. Jen se to musí vhodně kompenzovat jinou aktivitou a hlavně je potřeba aplikovat tu skutečnou „respektující“ výchovu, kdy respektuje jak dítě rodiče, tak ale i rodič dítě, a to za všech okolností. „Falešná“ respektující výchova, kdy se k respektu sahá jen, když se to hodí (čti když respektování dětských potřeb nezasahuje do potřeb rodiče, nebo dokonce umožňuje je snáze naplnit), je dobrá leda tak na efekt a uchlácholení vlastních pochybností, protože jsem přeci „skvělá matka, když svému dítěti koupím každou blbost a tak mám právo táhnout ho přes oceán a jeho nebetyčné otravování v letadle jde určitě na vrub jeho komplikované osobnosti a ne mě“.
A ne, nechci tím říct, že by rodiče měli udělat úplně vše, co si dítě přeje a zcela odložit stranou své potřeby. To vůbec ne! Naopak! Měli by se akorát naučit rozlišovat, co je důležité a co ne a hlavně by měli v první řadě myslet na své dítě a na jeho právo a pak až to své (a pečlivě obojí vyvážit). Dítě bez rodiče totiž může klidně fungovat (a taky to moderní děti běžně dělají, protože když sečtete všechny jesle, školky, školy, družiny, kroužky a další hlídání, zjistíte, že toho času s rodiči zas až tak moc nestráví). Ale rodič bez dítěte zkrátka rodičem není. Je to často jen člověk s přebujelým egem, který má pocit, že si z něj svět musí sednout na zadek, protože on má právo na všechno a nikdo nemá právo ho kritizovat, radit mu a aplikovat na něj „mom shaming“ (nebo jak se dneska moderně říká tomu, že si někdo dovolí dávat nevyžádané mateřské rady).
Ve skutečnosti ale existuje jedna osoba, která to právo Vás kritizovat, přeci jen má, milí rodiče… Vaše dítě! A protože průměrné batole asi jen těžko řekne: „Mami, přestaň už krafat s tetou a pojď z kavárny na hřiště, já se tu pekelně nudím“ nebo „Mami kašli na peníze a vem si neplacené volno, je mi hrozně bídně a fakt nemůžu jít do školky“, je potřeba, abyste na to přišli sami. Zkuste to, nebo ještě líp, zamyslete se nad tím ještě dřív, než si nějaké to dítě vůbec pořídíte, protože dítě je prostě zásah do života a je třeba s tím počítat. A všechny ty řeči o tom, že „i s dítětem se dá dělat vše jako před ním“ jsou sice krásné, ale hodně přibarvené. Něco dělat jde, v něčem se musí hledat kompromis a něco se prostě dělat nedá. Takový je život…
