Článek
V poslední době se nejen zde na stránkách, ale i jinde na internetu objevuje znepokojivé množství článků a diskuzí týkajících se kritiky seniorů a jejich názorů i chování, které se mladším ročníkům nepozdává. Další podobně „žhavou“ půdou pak jsou i mnohé další (značně vyhrocené) debaty o důchodech, ať už ve smyslu jejich budoucího nevyplácení, hranice odchodu nebo jejich finanční výměr. Ani k jednomu tématu však tímto článkem přispívat nechci, neboť to první mi přijde jako zbytečná štvavá kampaň, jejímž výsledkem bude akorát tak větší polarizace naší, už tak dost rozdělené společnosti, a na to druhé mám zase naprosto jasný, ale poměrně komplikovaný názor, který by beztak nikoho nezajímal. To, čemu bych se v tomto textu chtěla věnovat je dle mého názoru znepokojivý trend vnímat odchod do důchodu, jako jakousi hranici „ráje“, kterou všichni touží překročit a kterou si mnohdy až nesmyslně idealizují. A když říkám „všichni“, myslím tím především generaci dnešních cca pětapadesátníků a výše, pro které je vidina blížícího se důchodu tak významným hnacím motorem, že to někdy vypadá, jako by žili jen pro ni.
Všímám si toho nejspíš hlavně proto, že do této věkové kategorie spadají oba mí rodiče a tím pádem i většina jejich přátel, známých či bývalých spolužáků a kolegů, s nimiž se nejen pravidelně stýkají, ale i jen náhodně potkávají. A nepřeháním, vážně je to pro ně snad to nejoblíbenější téma hovoru. Stačí jen kratičké setkání někde v obchodě, nebo na ulici a prakticky ihned po pozdravu následuje skoro totožný dialog který čítá otázky jako: „Ty ještě pracuješ?“ „Na jak dlouho to ještě máš?“, „Taky už to máš za pár, jako já?“ „A co tvoje žena/tvůj muž?“ „A těšíš se taky tak, jako já?“ „To bude havaj, viď?“ „A kolik ti/jemu/jí asi vyměří?“ „A neuvažujete o předčasném?“ A tak dále a tak dále. Často je to vlastně úplně vše, co si mezi sebou řeknou a je fuk, jestli se naposledy viděli před měsícem, nebo před deseti lety. Jako by důchod byla ta jediná věc, která lidi v tomto konkrétním věku zajímá. A to jak u sebe, tak u druhých. A to je něco, z čeho nemám zrovna nejlepší pocit.
Abyste rozuměli, já jim to nadšení a „těšení“ přeju (a rozhodně nezávidím), ale tak trochu se bojím, že je pro mnohé z nich akorát tak předzvěstí velkého zklamání. Jistě, mnozí z vás si teď nejspíš odfrknou s tím, že co já, třicátnice v plné síle, asi tak můžu vědět o tom, jak to bude v důchodu vypadat. Ale možná vás překvapím. Není tomu totiž tak dávno, co jsem byla ze zdravotních důvodů nucena na poměrně dlouhou dobu opustit práci. A nemyslím tím na pár týdnů, ani měsíců. Byl to ve výsledku víc, než rok a řeknu vám… Byla to hrůza! Ne ani tak kvůli oné nemoci, s jejímiž projevy jsem se naštěstí naučila poměrně brzy fungovat, ale kvůli pocitu naprosté marnosti a zbytečnosti. A to jsem měla to štěstí žít ve dvojgeneračním domku a zvládat alespoň tu nejzákladnější péči o domácnost, takže se nedá říct, že bych byla opuštěná, izolovaná a neměla do čeho píchnout. Bylo to peklo, protože mi hrozně chyběla moje práce! Respektive jakákoliv smysluplná činnost vykonávaná mezi lidmi, při které by po mně zůstávalo něco, na co bych mohla být pyšná a co by prospělo i někomu jinému než jen mým nejbližším.
A jakkoliv to může znít nabubřele a svatouškovsky, je to pravda. Jsem tak prostě nastavená a věřím, že v tom rozhodně nejsem sama. Předpokládám, že to tak má většina lidí, které jejich práce alespoň trochu baví, realizují se v ní a berou ji jako důležitou součást svého života. A právě o takové lidi mám obavy, když je slyším, jak nadšeně mluví o důchodu, jak se na něj těší a představují si, že to bude to nejlepší období jejich života. Samozřejmě chápu, že jsou po všech těch letech unavení, někdy i vyhořelí a otrávení celým pracovním procesem, ale věřím, že to všechno spraví pár měsíců odpočinku. A pak přijde krušné období plné nudy a tápání doprovázené velkým zklamáním. Dost možná i jedním z největších v jejich životě, protože všichni víme, že nic nebolí tolik, jako když se na něco (doslova roky!) těšíme a ono to pak dopadne daleko hůř, než by nás napadlo i v těch nejhorších snech.
A není to jen teorie, vidím to kolem sebe často. Například mezi kolegyněmi ve školství je to téměř běžný úkaz. Na začátku je vždycky nějaká ta unavená učitelka, která se nemůže dočkat důchodu, roky o něm básní, dělá si plány, těší se jak malá… A nejpozději do dvou let po svém slavném a vytouženém odchodu úplně obrátí a často doslova „špendlíčkem hrabe“, aby mohla přijít alespoň na chvíli suplovat (a pokud urve třeba náhradu za mateřskou a nejen za nemoc, je v sedmém nebi). A není to kvůli financím, protože za suplování je tak směšná odměna, že kdyby jim šlo čistě o přivýdělek a musely obracet každou korunu, mohly by dělat cokoliv jiného, od recepční až po prodavačku. Jim ale chybí právě ta práce, ze které už se nemohly dočkat, až budou osvobozeny. Paradox? Možná, ale určitě nejde jen o učitelskou specialitu.
Abych to uzavřela, tak pochopitelně vím, že není možné házet všechny do jednoho pytle. Určitě existuje hodně takových, kteří svou prací žijí, nebo ji mají minimálně celkem rádi a důchod pro ně stejně bude splněným snem bez jakékoliv negativní pachuti. Jde především o lidi, kteří jsou stále v dobré kondici, mají kreativní koníčky či alespoň možnost věnovat se ve velkém své rodině a přátelům (o finančním zabezpečení nemluvě, ale jak už jsem psala, o tom tenhle článek být nemá). Takovým šťastlivcům rozhodně fandím a moc jim přeju, aby si mohli důchodu užívat do sytosti a co nejdéle. Ale jak říkám, bojím se, že jich ve výsledku nebude zdaleka tolik, jak se zdá. Bylo by proto fajn, kdyby se lidé o tomhle problému dozvěděli a od určitého věku se snažili hledat ve svém životě i jiná pozitiva než jen blížící se dopis od sociálky, který z nich oficiálně učiní důchodce. Nebojte, on přijde tak jako tak.
