Článek
Už několik měsíců sem přidávám různé články na téma „nejčastější chyby, úskalí, nedostatky a přehmaty, kterých se v dnešní době dopouštějí rodiče při výchově svých dětí“. Už jsem psala například o „helikoptérových“ rodičích, kteří své děti chrání a kontrolují tak moc, až je to na škodu… O naprosto zbytečně uštvaných matkách na mateřské/rodičovské, které místo péče o své děti neustále řeší prkotiny typu ne/umytá okna, nebo ne/utřený prach… O rodičích, kteří se svými dětmi prakticky vůbec nekomunikují a pak se hrozně diví, když jejich ratolesti neumějí dát dohromady smysluplnou větu… O matkách, které od své rodiny pravidelně utíkají v domnění, že skutečný život začíná až tam někde venku, kam za nimi jejich potomci nemůžou a tak dále a tak dále… Těch textů o nejrůznějších druzích „chybujících“ (nechci psát rovnou „špatných“, ale…) rodičů, kteří svým dětem zbytečně komplikují život, jsem už zkrátka vyplodila poměrně dost.
A po pročtení stovek komentářů, jež se pod nimi objevily, zpětně uznávám, že v některých případech jsem možná byla až zbytečně kritická a mé texty mohly vyznít tak, jako by šlo o to nejhorší, s čím se my pedagogové můžeme na poli zákonných zástupců setkat. Což samozřejmě není pravda, protože tihle všichni své potomky sice poškozují (a měli by si to urychleně uvědomit a své chování napravit), ale rozhodně mají i své světlé stránky (a při souzení jejich prohřešků se skoro vždy najdou jisté polehčující okolnosti). Navíc často páchají na svých potomcích škody, které se projeví až po letech (a nebo taky nikdy) a rozhodně se nedá říct, že by to dělali ze zlé vůle. Zmiňovaných výchovných přešlapů se dopouštějí spíše z neznalosti, lenosti, nebo naivity, která je nutí věřit špatným „moderním výchovným postupům“, což se dá (za určitých okolností a s přivřenýma očima) omluvit. A když ne omluvit, tak alespoň pochopit a odpustit…
JENŽE… dnes jsem se rozhodla vzít si na paškál skupinu „problémových“ rodičů, pro které nic z výše zmíněného neplatí a jejichž provinění vůči vlastním dětem je tak obrovské, záměrné a devastující, že jim nikdo z těch, kterými jsem se doposud zabývala, nesahá ani po kotníky. Zcela bez přehánění jde o jednu z nejmizernější a nejzavrženíhodnějších skupin rodičů, se kterými jsem se ve své praxi setkala (a nejen já, protože zkušenosti s těmito „monstry“ máme v tomhle oboru bohužel skoro všichni, přičemž jejich počty se každým rokem nebezpečně zvyšují) a bez mučení přiznávám, že kdyby si na tyhle maminky a tatínky někde v lese počíhala hladová smečka vlků, poslala bych jí děkovný dopis a stala se doživotně zarytou ochránkyní psovitých šelem ve volné přírodě.
A to prosím hned na úvod podotýkám, že se pořád pohybujeme ve vodách běžných a na první pohled zcela „normálních“ rodičů, které dost možná denně potkáváte na hřišti nebo před školou, normálně se s nimi bavíte (v nejhorším i přátelíte) a vaše děti je dokonce navštěvují a hrají si s těmi jejich. A nikomu to nepřijde špatně, protože tihle rodiče jsou velice opatrní (a často také velmi inteligentní a sociálně obratní manipulátoři), takže se na první pohled nedopouští ničeho, za co by mohli být naší moderní společností odsouzeni a opatřeni nálepkou „špatní rodiče“ (tj. nejde o otce či matky, kteří by své děti veřejně fyzicky týrali, šikanovali a zneužívali, nebo jim ničili životy svou vlastní kriminální a nemorální aktivitou typu alkoholismus, užívání drog, gamblerství, nebo domácí násilí). O takových rodičích se ani bavit nemusíme, protože není třeba před nimi nikoho varovat, aby jim nevěřil, nehájil je a nesvěřoval jim své vlastní děti. Právě u „Potěmkinových rodičů“, to ale potřeba je, protože u nich přesně tohle nebezpečí bohužel hrozí. A proto jsem se rozhodla o nich vydat článek a upozornit na jejich existenci a praktiky všechny ty, kdo na rozdíl ode mě nemají možnost zjistit o nich pravdu.
„Potěmkinovi rodiče“, jak jsem si tuto skupinu pracovně nazvala, totiž vůbec není snadné odhalit a mnozí z vás k tomu ani nikdy nedostanou příležitost. Proto jsem, konec konců volila právě toto přízvisko (přičemž pokud někdo netuší, odkud a z čeho tento pojem vychází, odkázala bych ho na dějepis druhého stupně, konkrétně na kapitolu o Carském Rusku 18.století a na tzv. „Potěmkinovy vesnice“). Hezkým českým příslovím by se daly popsat také jako: „Navrch huj, vespod fuj.“ a sedí to na ně naprosto dokonale! Tito lidé totiž na své okolí působí jako dokonalí a milující rodiče, kterým na srdci neleží nic jiného, než blaho vlastního dítěte. A od těch, kteří to tak skutečně mají (a své děti doopravdy milují), je poznáte dost špatně. První rudou vlajkou by mohlo být to, že svou lásku až příliš přehánějí a dávají tak okatě a afektovaně najevo, že to působí až strojeně. Jako by je nic jiného, než jejich potomci, nezajímalo a to jak v reálu, tak na sociálních sítích… Alespoň tedy navenek a dokud jsou v dosahu či doslechu cizí lidé. Jakmile jsou se svými dětmi sami, nebo si to alespoň myslí, je to úplně jiná písnička, ale o tom později. Navenek každopádně vypadají, že by za své potomky nejraději dýchali, rozkrájeli se nebo jim rovnou snesli modré z nebe a to především tehdy, když mohou pro své chování najít co nejvíce svědků.
Mezi vrstevníky svých dětí, mezi ostatními rodiči v různých skupinách, mezi vlastními přáteli a příbuznými, mezi učiteli ve škole či školce, mezi přáteli a sledujícími na sociálních sítích… Prostě všude tam, kde mohou sbírat pomyslné body (či lajky) za to, jak moc své děti milují, jak něžně je oslovují, jak je neustále hladí, chovají, mazlí a objímají a jak jim splní každičké přání, od zakoupení zmrzliny až po pořízení nejnovější hračky za tisíce. A tím to nekončí! Mnozí jdou totiž v té své „všeobjímající rodičovské lásce“ ještě dál a snaží se prezentovat jako ti nejchrabřejší a nejobětavější ochránci vlastních dětí, kteří zasáhnou hned, jakmile se na jejich potomky někdo jen křivě podívá. Což je, mimochodem, další poměrně spolehlivý způsob, jak je odhalit (a také způsob, jak je nejčastěji prokoukneme právě my, co s jejich dětmi pracujeme ve školkách a školách). Mívají totiž neustálé konflikty a to nejen s námi pedagogy, ale i se spolužáky svých dětí a také s jejich rodiči. A i když takový problém může mít samozřejmě někdy každý, jakmile se začnou vyšetřovat ty jejich „strašlivé“ případy šikany a zasednutí, velmi rychle vyjde najevo, že jsou lživé, vykonstruované, nebo přinejmenším absurdně zveličené (v nejhorším případě mohou být i reálné, ale pravým agresorem jsou právě jejich děti).
Jako by se schválně snažili vymýšlet a hledat problémy i tam, kde nejsou a chovat se přitom co nejhlasitěji, aby o jejich „čistých úmyslech“ nikdo nepochyboval. Že je to celé jen divadýlko a jeden velký podvod, už asi nikomu zdůrazňovat nemusím. A nejen tohle, ale všechno… Všechno je to jedna pečlivě budovaná iluze, která nemá pouze zakrýt skutečnou pravdu, ale která má vytvořit bezchybnou rodičovskou image, z níž pak dotyční mohou těžit různá pozitiva a výhody (především v sociální sféře). A proto se jim to také celé vyplatí, protože takovéto chování je pochopitelně neskutečně vyčerpávající, finančně nákladné a celkově nesmírně stresující. Tito lidé musí sebe i své děti hlídat doslova na každém kroku a nonstop se přetvařovat, což pochopitelně vede k tomu, že vlastně neustále žijí pod ohromným tlakem a v soukromí se tak ke svým dětem chovají ještě daleko hůře a vybíjejí si na nich svou frustraci. A jak že se to k nim vlastně tihle „Potěmkinovi rodiče“ skutečně chovají a proč jsou tak nebezpeční a zasloužili by „Pověsit za koule do průvanu“, jak by řekla moje babička? Nu… to radši ani nechtějte vědět!
Za líbivou fasádou se totiž neskrývá jen pohrdání a nezájem. To by bylo vlastně ještě docela OK, protože dětí, které jejich rodiče zanedbávají, přehlížejí a upozaďují jejich potřeby před svými (často proto, že jsou neoddělitelně srostlí se svým telefonem), je dnes hafo. Už jsem o nich také několikrát psala, ale dnes jsou v porovnání s těmi „Potěmkinovými“ vlastně za hrdiny. Většinou jsou totiž jen líní, neschopní, nebo zmanipulovaní moderními výchovnými trendy a své děti mají vlastně celkem rádi, záleží jim na nich a škodit jim nechtějí. To ale u „Potěmkinů“ nehrozí… Ti své děti z duše nesnášejí a mají je jen k tomu, aby z nich na veřejnosti těžili výhody a v soukromí si na nich vybíjeli své mindráky (a ANO, klidně si troufnu tohle napsat, protože jsem byla už mockrát svědkem jejich chování a lásky v tom vážně nebylo ani za mák). Když jsou s nimi sami, chovají se k nim krutě až nenávistně a nejen, že jim tím regulérně ubližují, ale ještě jim dělají totální bordel v hlavě a zadělávají jim na slušné psychické problémy (protože jak se asi máte cítit, když v jednu chvíli jsou maminka s tatínkem ti nejhodnější na světě a v další vám ubližují).
Vím, není snadné tomu uvěřit, a je mi jasné, že spousta lidí zase napíše, že jen přeháním, hejtím a kritizuju, ale tentokrát opravdu ne. Kéž by! Ale je to bohužel přesně tak, jak píšu (a někdy i hůř). Tihle rodiče… ano ti „dokonalí“ rodiče, kteří na nás chodí do školy obden ječet, protože jejich miláčkovi někdo zkřivil vlásek a kteří svého „andílka“ ráno při loučení v šatně celé minuty líbají a objímají, jako by odcházel na rok do války a ne jen do prvního patra na hodinu matiky, své děti v soukromí úplně klidně sprostě uráží, mlátí, zesměšňují a shazují způsobem, jaký si asi ani nedokážete představit. Vulgarismy, facky, řev, posměšky… to vše je u nich na denním pořádku, akorát, že na rozdíl např. od agresivních alkoholiků, to umí velmi dobře schovat a nikdo to neví a nevidí. A pokud to náhodou někdo přeci jen ví a vidí (tak, jako my, když si rodiče myslí, že už jsme ze šatny pryč), nemá šanci to dokázat a nikdo mu to neuvěří (a těm dětem, které si ale beztak většinou ani nestěžují, protože od malička vědí, že to nemá smysl, také ne). Akorát se pak všichni hrozně diví, proč to to nebohé dítě už jednou nevydrží a nejpozději v pubertě skončí v léčebně, nebo rovnou na hřbitově, když „mělo tak milující rodinu“. No… věřte, že často nemělo.
A právě proto píšu tento článek (a nebojte se, už končím)! Abyste nebyli další z těch, kteří boj s těmito rodiči komplikují, nebo zcela znemožňují, protože „já je přece znám, toho by nikdy nebyli schopní.“ Jste to totiž možná právě vy, kdo si toho, že u vašich sousedů/přátel/známých něco není v pořádku, může všimnout. A někdy dokonce i dřív, než učitelka ve školce/škole (nebo ji v tom všimnutí alespoň podpořit) a zasloužit se o to, aby s tím někdo začal něco dělat. Sledujte varovná znamení a nenechte na sebe hrát divadýlko. Jak říkám, těchto „Potěmkinových rodičů“ je stále víc a víc a jen čert ví, proč. Možná to nějak souvisí s neustálým napětím ve společnosti a potřebou nějak ho ventilovat (a děti jsou nejbližší a nejkřehčí oběti)… Možná za všechno můžou ty sociální sítě, na kterých jsme tak zvyklí se přetvařovat, že pak tyto patologické vzorce chování přenášíme i do reality… Nevím. Upřímně přiznávám, že ne. Vím jen, že ještě před cca dekádou byl tenhle problém tak okrajový, že se s ním mnozí pedagogové za celý život nesetkali, ale dnes je to jinak…
Ale ono je to stejně fuk. Hlavní je, že se to prostě děje a nemělo by. A pokud tento článek pomůže odhalit byť jen jednoho takového netvora skrytého za maskou milujícího rodiče, tak to nebyl zbytečně vyhozený čas. Můj při psaní, ani váš při čtení, za které vám tímto děkuji!
