Článek
Můj předešlý článek zaměřený na problematickou komunikaci se zvětšujícím se počtem moderních dětí mě, v kombinaci s prvním víc jak týdnem školní docházky, který se nesl především v duchu seznamování s novými třídami prvňáků (nebo spíše s pokusy o ně), přivedl k napsání ještě jednoho textu. Textu, v němž bych ráda poukázala ještě na jeden související problém, o kterém nejspíš ti z vás, kteří se mezi moderními dětmi a rodiči každý den nepohybují, ani nevědí, že existuje. Nám, kteří ale toto štěstí máme, se jeví rok od roku akutnější a zásadnější, přičemž letos mám už po prvních pár dnech školního roku dojem, že už vážně začíná atakovat ono pomyslné dno (nebo spíše vrchol?) urgentnosti. Jak již naznačil název článku, řeč je o jménech dětí, nicméně nejspíše ne tak, jak se nejspíš domníváte (a jak už se mě jistě někteří z vás chystáte setřít a zhejtit v komentářích). Mně totiž nejde o jejich výběr, modernost, originalitu, původ ani způsob, jak se hodí k českému příjmení (což jsou nejčastější terče kritiky, když dojde na téma „jména moderních dětí“). Fakt ne.
Nejsem staromilec, škarohlíd, tradicionalista ani zpátečnická fosilie, která by nesnesla nic, co nevzniklo u nás pár století dozadu, čili a na rovinu říkám, že je mi naprosto fuk, jak se rozhodnou rodiče pojmenovat své dítě a jak moc se u toho snaží být „hystericky originální“, nebo naopak „neoriginálně a trapně“ sahat po prověřených klasikách (takže uvítají do rodiny už patnáctého Pepíka v řadě, přičemž ten první bojoval už s bratrem Žižkou, když ten měl ještě obě dvě oči). A už vůbec do toho nehodlám žádnému páru budoucích rodičů mluvit, jelikož tohle klíčové rozhodnutí, které bude jejich potomka provázet po celý život, je zcela na nich a myslím, že nikdo, vyjma snad toho samotného dítěte (které se k tomu ale dostane až za pár let), nemá právo ani důvod se k jejich volbě nějak kriticky vyjadřovat. Natož podle ní posuzovat jejich inteligenci, příčetnost nebo cokoliv dalšího, co s ní nesouvisí. Mně jde o úplně jiný problém spojený s dětskými jmény…
Takže, milé maminky a milí tatínkové, klidně pojmenujte svého potomka Kleopatra, Nero, Terminátor, Horymír nebo Deneris za bouře zrozená, pokud vám to udělá radost (a pokud vám to umožní zákony této země). ALE… prosím vás, když už to jednou uděláte a dáte si tu práci s výběrem toho jediného pravého a dokonalého jména… Tak ho laskavě alespoň občas POUŽÍVEJTE, své dítě jím OSLOVUJTE a dbejte na to, aby ho ZNALO, PAMATOVALO SI jeho skutečnou podobu a vždy vám na oslovení tímto jménem ODPOVĚDĚLO! A to vše ideálně dříve, než váš capart začne chodit do školky, nebo, nedej bohové, přímo do školy, protože začínat s tím prvně až tehdy, kdy už toho tak má váš potomek nad hlavu (a vy taky), je fakt pozdě.
Že je to nesmysl a úplně zbytečná a zcestná výtka? Že to přeci všichni rodiče dělají a není s tím žádný problém? No… nedělají a je! A víte jak se to snadno pozná? Tak, že jejich dítě na své jméno prostě nereaguje a vůbec nevnímá, že na něj tímto jménem někdo mluví. A to ani tehdy, kdy jde o rozhovor s očním kontaktem a opravdu není možné hodit jeho nulovou reakci na nedoslýchavost, typickou dětskou zaneprázdněnost, roztěkanost, nesoustředěnost či bloudění v říši fantazie. Jeden příklad z reálné praxe za všechny: „Ty jsi Lukášek, viď?“ Ticho doplněné prázdným výrazem ala koukám do jiné dimenze. „Nebo nejsi Lukášek? Je vás tu hodně nových, tak jsem se možná spletla.“ Nic, ticho pokračuje, dimenze do níž je hleděno, se vzdaluje. „No tak, slyšíš mě? Jsi Lukášek, nebo nejsi?!“ Extra dlouhé ticho, ze kterého by měl radost i pan Habera… až pak… nejisté zamrkání… „Hm…“ - UFF! Řeknu vám, tahat vola na most by asi dalo míň práce.
A přitom si nemyslete, milí rodiče, že mi není jasné, kde tohle pramení. Naopak, já to vlastně chápu… Vážně jo. Vím, že mnozí z vás své děti upřímně a hluboce milujete a chcete jim to dávat neustále najevo i skrze oslovení typu „kočičko“, „miláčku“, „zlatíčko“, „srdíčko“, „lásko“ a podobně (a bohužel, také vím, že je mezi vámi i hodně takových, které své děti zas až tak moc nemilujete, ale nechcete, aby to někdo věděl a tak to těmito přeslazenými slovíčky maskujete, což vyjde ještě hůř). Tohle všechno my učitelé více méně víme a vlastně i chápeme (neplést se schvalováním), ALE… musíte si uvědomit, že vy máte toho „broučka“ doma maximálně tak v jednom až třech exemplářích, takže žádný velký chaos nehrozí a vždycky se nějak domluvíte. My jich ale máme ve třídě minimálně dvacet (v ŠD, nebo např. na kroužcích ještě mnohem více) a to už si s „prdelkami“ a „srdíčky“ fakt nevystačíme (nemluvě samozřejmě o nevhodnosti a nesmyslnosti takových oslovení z naší strany).
My potřebujeme, aby váš „čumáček“ věděl, že se jmenuje Václav (případně nemáme nic ani proti různým obměnám tohoto jména od Váši, přes Vašíčka a Vaška až po Vendu - to je zcela na místě, zvlášť u MŠ a prvního stupně) a aby na to slyšel a nepouštěl veškeré oslovení jedním uchem dovnitř a druhým ven, protože jste mu tak možná i říkali (a díky za to), ale současně jste po něm nikdy nechtěli odpověď (modelová situace známá asi nám všem - rodič na hřišti patnáctkrát požádá dítě, aby něco udělalo, nebo naopak neudělalo a pak to jde udělat/zatrhnout sám). Proč to od vás a vašich dětí potřebujeme? Ne, není to z plezíru ani naší zvrácené touhy ovládat a zotročovat nevinné děti i jejich rodiny. Je to proto, že až vašeho potomoka budeme potřebovat ve větší skupině o něčem informovat, přivolat nebo oslovit (klidně třeba i z bezpečnostních důvodů, což by měl být ten nejpádnější důvod), na nějaké „beruškování“ ani opakované dovolávání jeho ctěné pozornosti nebude čas. Nemluvě o tom, že na sešity, učebnice, školní pomůcky a oblečení, které si musí váš malý „kulihrášek“ poznat, uklízet a hlídat, mu podobná sladká slovíčka asi taky nenapíšete, že (no… někteří možná jo, ale moc velkou službu mu tím teda neuděláte a nám, kteří to všechno za dětmi neustále sbíráme a nosíme, a tudíž potřebujeme vědět, kam a ke komu s tím zamířit, už vůbec ne - „pusinku“ v žádné třídě bohužel zapsanou nemáme).
A nechápejte mě špatně, já nemám vůbec nic proti něžnému oslovení a rodičovské lásce vyjadřované skrze něj. A už vůbec nechci, aby děti ze strachu a „vycepovanosti“ vždy zabraly a poslechly na první pokus. Klidně svým dětem říkejte jakkoliv něžně se vám zachce (zvlášť pokud je to upřímné, obě strany to mají rády a nepřekračuje to mez adekvátního věku a dobrého vkusu - takový patnáctiletý „myšáček“ vám za toto oslovení venku před druhým stupněm ZŠ a bandou kámošů už asi dvakrát nepoděkuje, ale to snad všichni víme). Je to hezké a milé… Ale u dětí, které už překročily čtvrtý rok života to patří převážně do soukromých rodinných situací a intimních chvilek, kdy se spolu s rodiči tulí na gauči pod dekou, nebo se mazlí před usnutím. Pak tomu svému pokladu říkejte klidně „Kulíšek McPuclík“, pokud vás to potěší a jemu se to bude líbit. Ale namátkově se ujistěte, že si pořád ještě pamatuje, že v rodném listě má zapsáno Tonda Novák. A taky se ujistěte, že když na Tondu mluvíte, tak vás vnímá a slyší a ne, že vaše slova totálně odfiltrovává a má vás už tak na salámu, že jeho mozek ani neregistruje, že po něm někdo něco chce.
Víte, ono vykřičet si hlasivky, nebo se upapouškovat k smrti, není nic, po čem bychom jako učitelé toužili a co bychom rádi každý den podstupovali, když se snažíme fungovat s davem dětí, které na své jméno zareagují teprve tehdy, když je voláno tak nahlas, že ve školních oknech rupají tabulky (nebo je opakováno tolikrát, že to začíná připomínat vyvolávací formuli nějakého pradávného démona - chybí už jen panenská krev a černé svíčky). Nikdo přeci nechce, aby byly děti na příjmu nonstop, nikdy se nezasnily, nikdy se nepřeslechly, nebo se prostě nezapovídaly s kamarády. Všechno tohle se občas stane a je to normální… Nonstop každý den to ale normální není a už vůbec to není OK, když to vašim dětem komplikuje i příjemné situace, jako jsou například různé týmové a kolektivní hry, soutěže a sporty nebo společné hraní s kamarády, kdy je domluva a vzájemné naslouchání nutné. A my si fakt nemůžeme (A ani nechceme!) do škol pořizovat vodní pistolky a přejít z mluveného slova na systém „nevnímáš, tak tady máš sprchu“, který tak dobře funguje na roztěkaná a neposlušná štěňata. To by vám některá děcka chodila domů každý den totálně durch a to nikdo nechce. A ani to není potřeba. Děti jsou tvorové učenliví a zvídaví a už od batolecího věku sají informace jako houba. Stačí tak už od „plenek“ každý den pár minutek tréningu rozpoznání a vnímání vlastního jména a vašeho dospělého hlasu a problém ani nestihne vzniknout. A takový problém je přeci nejlepší, no ne?
