Článek
Už nějakou dobu je prakticky nemožné vyhnout se na síti (i jinde) článkům, diskuzím a polemikám na téma: „Rozhýbejme naše děti“. Řeší se to mezi rodiči, pedagogy, lékaři i politiky a každý má naprosto jasno v tom, že moderní děti se hýbou daleko méně, než by měly a že je potřeba s tím urychleně něco udělat. A ačkoliv s tímto postojem samozřejmě souhlasím a plně podporuji názor, že by moderní (nejen) české děti měly přijmout pohyb jako přirozenou součást svého každodenního života a zdravého životního stylu, mám s touto iniciativou i jeden velký problém. Tak trochu mi totiž přijde, že na sebe strhává až příliš mnoho pozornosti na úkor jiného, daleko většího ohrožení, kterému moderní děti v posledních letech čelí a na které se marně snaží upozorňovat jak řada odborníků (např. z řad psychologů), tak drtivá většina pedagogů. Bohužel, jejich hlasy vyznívají často do ztracena, nebo jsou záměrně umlčovány a bagatelizovány, protože na rozdíl od obezity a zdravotních problémů plynoucích z nedostatku pohybu, kterých si u dítěte není možné nevšimnout, není tento problém a jeho následky na první pohled vidět. A proto jsem se rozhodla napsat tento článek. Respektive řadu článků na toto palčivé téma, které se mě, jakožto pedagoga na prvním stupni, osobně dotýká. Tento první se bude týkat samotného úvodu do problematiky a bude proto méně konkrétní co se rad, doporučení a praktického řešení daného problému týče.
Ale všechno hezky po pořádku, takže… o jaký problém, že mi to tedy vlastně jde? Nu, jak už napovídá název článku i první odstavec, řeč je o tragickém „zakrnění“ dětského mozku, potažmo jeho schopnosti se soustředit a naplno využívat fantazii, zvídavost a kreativitu, kterou je každé dítě od narození obdařeno a která ještě nikdy nebyla vystavena tak tvrdé zkoušce, jako nyní v posledních letech… v době elektronických hraček, tabletů, mobilních her, krátkých videí na tiktoku, a čím dál tím menšího počtu dětských volnočasových aktivit vyžadujících od našich nejmenších jejich aktivní spolupráci. Mozková pasivita holt vládne dětskému světu (proč a jak konkrétně, tomu se chci více věnovat v dalších textech) a to, je dle mého názoru daleko větší a nebezpečnější problém, než to, že se děti fyzicky nehýbou. Problém, o kterém by se mělo mluvil alespoň stejně hlasitě a naléhavě, jako o nárůstu dětské obezity, a jehož existenci by si měli moderní rodiče nejen uvědomit, ale hlavně včas přiznat, protože tenhle problém, na rozdíl od fyzické pasivity, nejde řešit dodatečně, nebo až ve chvíli, kdy se projeví jeho neblahé následky.
Tomu je třeba předcházet, protože zatímco po fyzické stránce je možné začít žít aktivnější život prakticky kdykoliv (krom extrémních situací), pro dětskou mysl je zakrnění v tom nejcitlivějším věku (cca do tří let) definitivní stopkou, kterou už nezvrátí ani ten nejlepší „tréningový plán“. Jinými slovy, sportovat může začít klidně i stokilové dítě, které doteď jen leželo doma na gauči, a i když pro něj začátky budou krušné, může z něj pořád ještě vyrůst normální, zdravý a aktivně žijící člověk. Ale z dítka, které od malička naplno nevyužívá svou fantazii, není zvyklé se samo zabavit a nemá v sobě ani zrníčko touhy poznávat a učit se nové věci, už nikdy duševně plnohodnotný dospělák nevyroste. V tomto případě je škoda již nezvratně napáchána, protože mozek bohužel není sval (i když se to často říká) a pokud prošvihneme klíčové období jeho největšího rozvoje, už nikdy nebude možné ho znovu dostat „do formy“.
A že jsou na tom mnohé moderní děti s kreativitou a fantazií stejně mizerně, jako s fyzičkou a situace se s každým dalším rokem jen a jen zhoršuje, to je prostě fakt, o kterém nemíním diskutovat. Konec konců, zeptejte se na to jakéhokoliv pedagoga, nebo třeba jen vedoucího tábora či zájmového kroužku, který tuto práci vykonává už nějaký ten pátek. Uvidíte, že drtivá většina z nich má slova potvrdí. A ne, opravdu nejde o to, že by si každá generace stěžovala na tu další a viděla ji jako neschopnou a sebe jako ty „dokonalé“, jak mají mnozí lidé v oblibě alibisticky tvrdit, kdykoliv se jim někdo snaží naznačit, že moderní děti jsou v mnohém výrazně pozadu, oproti jejich rodičům a prarodičům. Na tohle bohužel existují nezvratné důkazy, přičemž jeden mám doma a zrovna se na něj při psaní tohoto textu dívám… Jde o dobré dva tucty nabušených šanonů plných nejrůznějších her, cvičení, kreativních činností, šablon, návodů a dalších pedagogických materiálů, které sbírám celý svůj život a z nichž mnohé jsem získala od kolegyní, jež je ve své praxi běžně (a s úspěchem!) využívaly po celá desetiletí (některé jsou totiž až padesát let staré).
A víte k čemu mi v dnešní době tyhle lejstra, které mi doma zabírají velkou část knihovny, jsou? Ne, nebojte se, nebudu sprostá a řeknu, že až na výjimky jsou mi k… ničemu. A víte proč? Protože moderní děti si s nimi neporadí a to ani když se ze všech sil snažím jim pomáhat, vést je, zjednodušovat co jde a radit jim (a po takové šichtě si pak připadám tak vyřízená, jako bych právě sama složila vagón uhlí). A to fakt nejde o žádné „činnosti pro malé Einsteiny“, ale o úplně normální aktivity, které kdysi mé kolegyně používaly k odpočinku a relaxaci a to jak během vyučování, tak poté ve školní družině či na různých kroužcích. Pro mě a mnohé mé svěřence je to ale vždycky boj! Šablony na různé výrobky jsou pro ně totiž moc náročné a to jak na dodržení postupu, tak na motoriku… Hry, kvízy a hádanky pro ně mají příliš složitá pravidla a chtějí po nich (úměrně jejich věku, samozřejmě) určitý všeobecný rozhled, který nemají… A soutěže a soutěžní klání na ně zase kladou příliš velké nároky nejen stran schopnosti se soustředit, ale také pracovat v týmu… A tak dále a tak dále. A přitom jde o zábavné a poutavé činnosti zaměřené na rozvoj fantazie, slovní zásoby, tvořivosti či motoriky, které desítky let milovaly doslova tisíce a tisíce dětí…
Jaký lepší důkaz, že v posledních letech došlo u nejmladší generace k neskutečnému úpadku, byste ještě chtěli? Já další nepotřebuju. I když ještě jeden vlastně mám… Mou vlastní diplomku zaměřenou právě na kreativitu dětí na prvním stupni. Její praktická část obsahovala řadu nejrůznějších úkolů, které jsem tehdy dětem v rámci své praxe rozdala a pak vyhodnocovala výsledky. Jen tak pro zajímavost jsem stejné úkoly rozdala stejně starým dětem v tomto školním roce. A víte co? Byla jsem ráda, že tu diplomku nedělám teď, protože z té bídy, co odevzdaly, bych praktickou část fakt nesestavila. A přitom podmínky, včetně mého pedagogického vedení byly totožné, to mohu odpřisáhnout. Tak v čem je chyba? Jak to, že před nějakými patnácti, dvaceti lety to tak krásně šlo a všichni jsem si při tom užili hromadu legrace dneska už to nejde?
Nemůžu si pomoct, ale napadá mě, že nejspíš konečně došlo k tomu, co Michael Ende kdysi předpověděl ve své knize… Říše Fantazie bohužel definitivně padla a dětská císařovna je mrtvá. Nebo přinejmenším mele z posledního, chuděra. A jediný způsob, jak ji zachránit je přiznat si, že je potřeba začít k našim nejmenším přistupovat jinak. Jak, to si povíme jindy. Stejně jako si povíme třeba to, proč jsou dnešní moderní hračky a nádherná víceúčelová hřiště pro naše děti a jejich mozek tak moc nebezpečná… Nebo jak v kontextu rozvoje dětské mysli, fantazie a kreativity vnímat „pasivní“ a „aktivní“ činnosti, protože věřte tomu, nebo ne, ale i takové ležení na gauči s knížkou může být pro vaše dítě, za určitých podmínek, daleko aktivnějším a vhodnějším koníčkem, než třeba ježdění na kole. Ale jak říkám, o tom všem až někdy příště…
