Spánková paralýza, zásah temných sil, nebo spíš chyba našeho organismu?

Vzhledem k tomu, že máme za sebou strašidelný keltský svátek Samhaim (nebo chcete-li Halloween) a před sebou Památku zesnulých, tzv. Dušičky, napadlo mě, že bych mohla tento článek věnovat něčemu opravdu děsivému, z čeho spoustě lidem tuhne krev v žilách. A jelikož hororových historek, městských legend a strašidelných báchorek typu „creepypasta“ je všude na internetu habaděj, jako první téma mě napadl právě fenomén spánkové paralýzy. Můžu totiž z vlastní zkušenosti zodpovědně prohlásit, že jen máloco je tak děsivé a nepříjemné, jako právě tento stav totální bezmoci, kdy balancujete na hranici spánku a bdění a váš vlastní mozek si s vámi hraje. Tedy… nejspíše je to právě váš mozek, kdo vám tyto chvilky „vylepšuje“ nejrůznějšími děsivými vjemy a pocity, protože tak zní oficiální vědecké vysvětlení. Že nejde o vysvětlení všeobecně přijímané a i mnoho světových odborníků se stále zdráhá přijmout ho jako dogma, si povíme něco později. Stejně jako můj osobní názor na celou tuhle věc. Ale na úvod si dáme něco málo té „vědecké“ teorie.

Pokud někdo náhodou netuší, co přesně to spánková paralýza vlastně je a sám nikdy tento stav nezažil (k čemuž mu gratuluji a tiše závidím), dle odborných článků se jedná o: „Stav, kdy si již mozek částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ji ještě dostatečně odlišit od snu ani ovládat svaly. Takový člověk má pocit téměř úplného ochrnutí veškerého kosterního svalstva ovládaného vůlí, včetně neschopnosti používat hlasivky a dochází u něho k halucinacím a pocitům strachu, které mohou končit až silnou úzkostí.“ Jinými slovy, mělo by jít vlastně o jakýsi protiklad klasické náměsíčnosti, kdy naopak mozek hluboce spí, ale tělo, potažmo svaly, které ho ovládají, jsou vzhůru a mimoděk provádějí se svým spícím majitelem nejrůznější nepravosti (od řízení auta, přes balancování na střeše až po milostné pletky se sousedem - ano i takový případ byl kdesi v USA zaznamenán). U spánkové paralýzy může namísto toho postižený jedinec jen tiše ležet a odevzdaně čekat, až tento nepříjemný stav pomine, což mu většinou připadá jako věčnost (ačkoliv ve skutečnosti trvá jeden takový „záchvat“ sotva pár sekund). JENŽE…

Jak už jsem naznačila, tohle je vědecké, nebo chcete-li lékařské vysvětlení celého fenoménu, který podle dostupných historických materiálů pronásleduje lidstvo už od počátku věků (ačkoliv v poslední době prý jeho výskyt prudce stoupá, jelikož velkou roli v něm má hrát stres, užívání návykových látek a různé psychické poruchy). Jiné, folklornější, pověrčivější či romantičtější teorie, kterým bych se v tomto článku chtěla blíže věnovat, hovoří o tom, že spánková paralýza vzniká jako následek působení nejrůznějších paranormálních sil. Nejčastěji jde o projevy různých démonů a nadpřirozených tvorů, kteří stojí buď přímo za stavem paralýzy, nebo se během něj postiženým lidem zjevují v podobě nejrůznějších příšer, strašidelných siluet, postav bez tváře nebo temných stínů. A ať už tomu věříte, nebo ne, rozhodně mi to přijde jako zajímavé téma…

Lidé v určitých částech světa, včetně naší domoviny a jejího bezprostředního okolí, v minulosti věřili (a někteří dokonce dodnes věří), že spánkovou paralýzu způsobuje tvor nazývaný „Noční můra“, nebo také „Mora“ či „Zmora“. Jedná se o nadpřirozenou bytost ze slovanského a germánského folklóru, která měla mít podobu ošklivé ženy, jejíž duše ve spánku opouštěla tělo a škodila ostatním lidem. Její nejoblíbenější kratochvílí totiž bylo vnikat v noci do ložnic nic netušících nešťastníků, způsobovat jim zlé sny a sedat si jim ve spánku na hrudník, čímž jim zabraňovala nejen v pohybu, ale i ve volném dýchání. Někdy svým obětem dokonce i sála krev nebo životní sílu a mohla jim tak způsobit vážné zdravotní potíže, v krajních případech i smrt. Podobala se tak v mnohém upírům, ale na rozdíl od nich nebylo možné ji zahnat pomocí křížů, svěcené vody ani česnekových věnců. Daleko víc na ni platily různé magické rituály a zaklínadla, talismany v podobně muří nohy, nebo pomazání hrudníku postiženého člověka (nejčastěji dítěte) kolomazí a posypání pepřem (což jistě muselo vést k velmi pohodlnému a vydatnému spánku).

Dalším častým nadpřirozeným viníkem, kterému lidé ve středověku připisovali odpovědnost za spánkovou paralýzu, byl démon zvaný Incubus. V podstatě šlo o astrálního upíra pocházejícího z křesťanské mytologie, který se dovedl v podobě pohledného mladého muže (někdy ovšem s určitými zvířecími rysy) vloudit do budoáru kdejaké ženy a dívky. Co tam s nimi prováděl asi není nutné detailně popisovat, každopádně jeho řádění by v kauze „Me too“ určitě získalo plný počet bodů. A co hůř, kromě traumatu z vynuceného pohlavního styku (který měl v době hluboké křesťanské pobožnosti a tlaku na čistotu a bezúhonnost ještě daleko větší přesah), působil Incubus svým obětem i jiná příkoří. Konkrétně je svým konáním vyčerpával k smrti (a to není jen básnický obrat, ale krutá realita, neboť mnohé ženy prý takové dostaveníčko vůbec nepřežily).

A aby toho nebylo málo, jako každý správný démon pohrdající vším křesťanským si s oblibou vybíral své oběti mezi řádovými sestrami v nejrůznějších klášterech, aby tak zničil jejich nevinnost a oloupil je o statut „kristových nevěst“. Dost možná ale právě v tomto zajímavém detailu tkví klíč k poněkud racionálnějšímu vysvětlení celého fenoménu, protože podle některých historiků mohl být Incubus vlastně jen výsledkem potlačované sexuality jeptišek a ospravedlněním jejich erotických představ a snů, které neodpovídaly jejich víře a které byly v té době považovány za takřka stejný hřích, jako by je ony nešťastnice provozovaly v reálu.

A jelikož vše má být v rovnováze a každý tvor má mít i svou „něžnější polovičku“, ženským protějškem výše zmíněného Incuba byl v dávných dobách démon zvaný Succubus. Ačkoliv ani u něj, respektive u ní, se o nějaké té „něžnosti“ nedá moc mluvit. Succuba na sebe totiž při svých návštěvách středověkých pánských ložnic sice brávala podobu krásné ženy (nejčastěji zrzky, neboť zrzavé vlasy byly tehdy často spojovány s ďáblem), ale příliš láskyplně se ke svým milencům nechovala. Sice se jí je, na rozdíl od jejího maskulinního kolegy, většinou podařilo svést zcela dobrovolně a bez nátlaku, ale i tak nešlo o příliš příjemný zážitek. Tedy alespoň pro ně. Stejně jako Incubus, i Succuba totiž při milostných hrátkách vysávala ze svých partnerů životní sílu a to mnohdy to činila tak důkladně, že byli ráno nalezeni na svém loži bez známek života (přičemž i ona měla na svém zvrhlém meníčku nejraději mnichy a další „sluhy boží“, které kromě života olupovala i o jejich naději na posmrtnou cestu do nebes).

Opět ale i zde panují odborné debaty o tom, že mohlo jít o pouhé nábožensky laděné vysvětlení nočních a ranních polucí, erotických snů a nečekaných náhlých úmrtí zdánlivě zdravých mužů, kteří vypadali, jako by je na lůžku překvapil nějaký démon (a přitom mohli mít tuny skrytých chorob a vad, na které v dobách středověku nebyli lidé sto přijít). A ještě tu máme jednu takovou drobnou zajímavost v duchu dnes tak moderní „LGBT propagandy“. Už přímo v dobách středověku totiž existovaly názory a teorie, že Incubus a Succubus ve skutečnosti nejsou dva různí tvorové (respektive různá pohlaví stejného druhu), ale pouze jeden jediný tvor. Takové monstrum mělo prý umět měnit nejen svůj vzhled, ale i přímo své pohlaví a podle potřeby tak bylo v jeho silách svádět (a vysávat) jak ženy, tak i muže. Nejspíš podle nálady a momentální nabídky spících nešťastníků.

Jak jsem psala v úvodu, teorií o původu spánkové paralýzy existuje i mezi odborníky tolik, že rozhodnout se jen pro jednu, není vůbec snadné. Zvláště, když i v moderní době najdeme na internetu i v různých záhadologických časopisech a knihách doslova tuny zpovědí a svědectví o tom, jak se někdo nad ránem probudil, nemohl se pohnout ani dýchat a cítil či přímo viděl, jak ho někdo škrtí, nebo jak u jeho postele postávají nejrůznější monstra, duchové, mniši bez tváře a další temná stvoření. Osobně si ale myslím, že tady vážně nemá smysl házet vinu na nějaké nadpřirozené jevy a ve všech zmiňovaných případech jde pouze o halucinace a sny prolínající se s realitou. A to prosím na rovinu říkám, že na věci mezi nebem a zemí věřím a rozhodně nemíním zpochybňovat jejich existenci. Ale zrovna v případě spánkové paralýzy bych viníka hledala spíš v našem organismu, potažmo v onom konfliktu mezi bdělou myslí a spícím tělem než někde v jiné dimenzi. Podle mého názoru je tento stav totiž pro mozek tak traumatizující, že se při něm lidem zjevuje právě to, čeho se nejvíce bojí.

Vycházím přitom z vlastní zkušenosti, protože mně se při záchvatu paralýzy žádné nestvůry a ďáblové nezjevují. Já vidím naopak své nejbližší, kteří přicházejí k mému lůžku, snaží se mě marně probudit a poté panikaří, že jsem mrtvá, zatímco já je plně vnímám, ale nemůžu jim odpovědět ani se pohnout. To je to, co mě nejvíce děsí a co je zcela smyšlené, protože po procitnutí mám ověřeno, že u mě nikdo nebyl (a dokonce mám už i vyzkoušeno, že i během záchvatu normálně vzbudit jdu, stačí když na mě někdo promluví). A abych „nemachrovala“ jen s vlastní zkušeností, na velmi podobnou zpověď jsem narazila nedávno v rozhovoru s britským hercem Tomem Hollandem, který se novinářům svěřil s tím, že spánkovou paralýzou taktéž trpí a během záchvatů má vždy dojem, že se nad ním scházejí bulvární fotografové a zcela bezmocného si ho fotí do svých plátků (což je tím pádem zjevně jeho největší strašák a já se mu ani moc nedivím).

Abych tedy svůj dnešní text nějak ukončila, všem děkuji za jeho přečtení a těm, kteří mají vlastní zkušenosti se spánkovou paralýzou přeju, aby jich bylo do budoucna co nejméně a aby jim můj článek pomohl překonat hrůzu, kterou jim jistě tyto stavy přinášejí. Opravdu se nemusíte bát, o nic zlého ani zlovolného nejde. Veškeré hrůzy se odehrávají jen ve vaší hlavě a k jejich zahnání stačí velmi málo… Uklidnit se, přestat panikařit, zaměřit svou pozornost na něco jiného a prostě tomu nechat volný průběh. Věřte mi, mám to ozkoušené (čím víc se snažím probudit, tím spíš to nejde). A měli to konce konců ozkoušené i naši dávní předkové, protože proti Nočním můrám, Succubům i Incubům prý vždy zabíraly modlitby. A co jiného je modlitba než mechanické odříkávání konejšivě známého textu, které uklidní mozek a pomůže mu soustředit se na něco jiného? Nevěříte? Zkuste to taky! A pokud jste ateisté, nezoufejte a lupněte tam třeba malou násobilku, nebo text oblíbené písně. Ono to, věřící prominou, vyjde nakonec nastejno…