Článek
Už nějakou dobu pozoruji, že se zde pod texty o mateřství a výchově často objevují spory ohledně prohlášení z názvu. „Šťastná matka = šťastné dítě“. Pro někoho svatá a nedotknutelná pravda a mantra jediného správného mateřského přístupu, pro dalšího naopak naprostá lež a sobecká výmluva dokazující nezájem o vlastní potomky… Tak jak to tedy je? Nu, odpověď je prostá. Od obojího trochu v závislosti na tom, jak kdo tento výrok chápe, a hlavně v jaké situaci a proč ho používá. Ostatně tak je tomu u ustálených obratů, pořekadel a „lidových mouder“ téměř vždy… Třeba taková klasika jako: „Trpělivost přináší růže.“ Při použití v případě netrpělivého podnikatele, který si založí lukrativní živnost, ale už první měsíc s ní chce praštit, protože nevidí zisky, je v těchto slovech hluboká pravda… Naopak při použití líným manželem, kterému manželka už půl roku denně připomíná rozbitý kohoutek v koupelně, po nich následuje maximálně tak hluboké bezvědomí způsobené prudkou ranou hasákem do spánku. A tohle je vlastně podobné…
V zásadě existují dvě hlavní situace, kdy tato hláška o šťastné matce a šťastném dítěti přichází na přetřes. A ruku v ruce s nimi jdou i dva způsoby jejího uvedení do praxe, přičemž první je naprosto správný a přínosný pro matku i dítě… A druhý je naopak silně destruktivní a zavrženíhodný, neboť za sebou zanechává doživotně traumatizované děti a rodinné vztahy v troskách (a ano, je to trochu dramaticky řečeno, ale ona to vážně není žádná sranda). A pokud jde o mou osobní zkušenost, co do četnosti užívání… Tak užití číslo dvě jasně vede na body! Proč? Protože spokojené matky z bodu jedna většinou nemají potřebu o svém štěstí a štěstí svých dětí veřejně mluvit. Zato ty nespokojené z bodu dvě ho jako sobeckou výmluvu a odporný alibismus vytáhnou velice rády, kdykoliv se jim to hodí. Ale to trochu předbíhám, takže:
Užití číslo 1. „Dítě, o které je dobře postaráno, bude rozhodně šťastnější, pokud bude mít i šťastnou matku.“ V tomto prvním případě tu máme modelovou matku, která se snaží o své dítě vzorně pečovat a dělá vše proto, aby mělo krásné dětství, vyrostlo v samostatnou a spokojenou bytost a dostalo od své rodiny ten nejlepší základ do života. Taková matka chápe, že s „mateřstvím přichází i velká zodpovědnost“ (jak by nejspíše řekl strýček Ben). A je tudíž již od okamžiku, kdy se rozhodla počít, srozuměná s tím, že mateřství změní nejen ji, ale i celý její život (včetně práce, koníčků i sociálních vazeb). Že ho vlastně tak trochu postaví na druhou kolej a nechá ho tam tak ty tři první roky postávat (maximálně s ním sem tam trochu zašibuje). Taková matka se vždy zajímá nejprve o potřeby svého dítěte a až pak o ty své (neplést, prosím, s „opičí láskou“) a nepřipadá si kvůli tomu vykořisťovaná, nedoceněná ani nepochopená. Proč? Protože moc dobře ví, že ona je na rozdíl od jejího potomka dospělá, inteligentní a samostatná bytost, a tak může na naplnění svých potřeb (tužeb a snů) chvíli počkat. Její dítě však totéž ještě udělat neumí a proto je třeba, aby to byla právě ona, která se dobrovolně a ráda „obětuje“ a ustoupí na chvíli do pozadí. Protože to je přesně to, co děláme a máme dělat, když někoho milujeme. Dát na první místo jeho a až pak sebe. A své dítě bychom měly jako matky milovat, když už si ho pořizujeme. ALE…
Ano, teď přichází velké ALE, které spočívá v tom, že to takhle není možné (a hlavně ani nutné a žádoucí) dotahovat „ad absurdum“ až do okamžiku, kdy jako matky atakujeme brány blázince či hřbitova. Fakt ne. Ono totiž (světe, div se) žádné dítě nepotřebuje svou matku 24/7 (byť to mnohé moderní maminky neustále vykřikují, aby byly ještě víc litované). A co víc, ono ji nepotřebuje ani 16/7 (osm hodin jsem strhla na spánek). Naopak! Potřebuje další osoby, které rozšiřují jeho obzory, dávají mu novou perspektivu a obohacují jeho svět. Které? No, tak především svého otce či jakoukoliv otcovskou figuru (který, jak už opakuji ve svém několikátém článku, své dítě nikdy „nehlídá“, protože „hlídá“ vždy jen cizí osoba - otec se „dělí o péči“, neboť dítě je i jeho). Ale i další osoby z širší rodiny či přátelského okruhu (babičku, dědečka, strýčky, tety, sourozence, kamarády). Potřebuje prostě každého, koho může dostat… Nu a právě v této době, kdy je dítěti uspokojována potřeba trávit čas s těmito osobami, má matka dostatek času pro to, aby byla „šťastná“ (jak říká zmiňované rčení). Aby dělala to, co jí pomůže si odpočinout, nabít se novou energií, zregenerovat se… Zkrátka a dobře dělat to, co jí přináší do života světlo, pohodu a štěstí. A pak… může znovu nastoupit „do služby“ a být tu plně pro své dítě.
V tomto případě tudíž rozhodně platí, že „Šťastná matka=šťastné dítě“! Matka, která je „šťastná“, protože si sem tam odpočine a má čas se vzpamatovat a cítit sama sebou, je skutečně lepší a pro dítě přínosnější než matka „nešťastná“ (čti: „uštvaná a téměř katatonická“, která spí ve stoje, ale nehne se od dítěte ani, když je s ním dalších deset lidí). A přesně v tomto směru má toto pořekadlo smysl a hloubku a mělo by být aplikováno do praxe, protože přesně tohle je situace, kdy je „šťastná matka“ lepší než jakékoliv jiné alternativy a přináší svým štěstím další štěstí i svému potomkovi.
Užití číslo 2.“Frustrované dítě, které emocionálně, fyzicky, psychicky či materiálně strádá, rozhodně nezapomene na vlastní útrapy a nezačne být šťastné jen proto, že jeho matka je zrovna vysmátá jak lečo a plní si své potřeby, sny a plány.“ No a tohle je přesně ten opačný případ, protipól a druhý konec pomyslné osy. Případ, kdy „Šťastná matka=šťastné dítě“ rozhodně neplatí a každý, kdo ho vypustí z úst, by měl skončit v nejhlubším kruhu pekla, kde ho bude Satan po tisíc let mlátit dětským nafukovacím kladivem do hlavy a pouštět mu k tomu v nekonečné smyčce reprízy všech epizod Teletubbies. Proč? Protože dotyčný hříšník buď nechápe, nebo nemíní akceptovat za prvé, že okamžikem porodu přestávají být matka a dítě jednou propojenou bytostí (a jejich emoce jsou tak na sobě naprosto nezávislé) a za druhé, že malé dítě je v jádru úplně stejná samostatná, myslící a cítící bytost s vlastními emocemi, touhami, sny i traumaty, jako je kterýkoliv dospělák, včetně jeho matky.
Jednoduše řečeno, můžete být ta nejšťastnější matka na světě (protože pracujete, cestujete, věnujete se partnerovi, sobě i koníčkům a já nevím co všechno), ALE i tak můžete mít smutné, trpící, frustrované a depresivní dítě. Bohužel. A někdy to dokonce ani nemusí být vaše vina… Prostě to tak je a fakt to tak nepřestane být jen proto, že to někteří z vás budou popírat a vykřikovat něco o tom, že dítě nemá důvod být nešťastné, když dospěláci kolem něj jsou šťastní. Má… Protože může mít spoustu svých vlastních problémů nezávisle na své rodině (a zdaleka to neplatí jen pro školáky a starší děti). Už i batole může mít nějaký vlastní splín a problém, který matčino štěstí rozhodně nerozežene. A pokud se k tomu všemu ještě jako jeho matka nezvládáte dostatečně postarat o jeho potřeby a stavíte před ně ty své, nebudete mít šťastné dítě už vůbec! Prostě ne, sorry. Takovému dítěti je totiž úplně u zadní části těla, jak (a proč!) se zrovna cítíte vy.
A jestli mě tedy chcete někdo začít přesvědčovat o tom, že pro dítě (ať už je v jakémkoliv vlastním rozpoložení) je přeci vždy lepší matka milá a usměvavá než protivná a frustrovaná, tak ano, máte pravdu… A právě proto máte jako matka umět zatnout zuby, odložit vlastní nepohodlí a prostě tou milou a usměvavou osobou být tak dlouho, dokud vás dítě nepřestane akutně potřebovat. To je prostě úděl matek. Vyřešit nejdřív dítě a pak až sebe (samozřejmě v běžných každodenních situacích, ne v extrémních případech typu rozpad vztahu, choroba, úmrtí blízké osoby či domácí násilí - aby mě tady někdo neobvinil z toho, že chci, aby se matky jen trapně přetvařovaly a trpěly za zavřenými dveřmi). A ano, není to fér, protože některé děti tohle zvládají pomalu hned po porodu a jiné na to nejsou dostatečně zralé ani ve čtyřech letech a jejich matky nemůžou jít do práce, protože školka pro ně nepřipadá v úvahu. Ale svět holt není fér. A to dítě, ať už je povahově jakékoliv a má na vás jakkoliv vysoké nároky, je prostě vaše. Vy jste si ho udělala, vy za něj máte zodpovědnost (a ne, nechci slyšet, že tu má i jeho otec-ano má, ale v některých situacích nemůže mateřskou figuru zastoupit ani on a když, tak ne trvale). Konec konců, Malý princ by si určitě taky raději vybral nějakou míň náročnou kytku, kterou by k sobě připoutal, kdyby předem věděl, do čeho s růží jde…
Sečteno a podtrženo, pro každé dítě (které má ke své matce vybudovaný nějaký vztah a je v její blízkosti) je samozřejmě lepší, když má šťastnou a spokojenou matku, než když dotyčná trpí a strádá. To nikdo nerozporuje. Není to ale samospasitelný způsob uvažování a není ani na místě se na něj vymlouvat a požívat ho jako štít pro vlastní pohodlí. A už vůbec není vhodné dětské nepohodlí bagatelizovat, protože to naše se nám zdá závažnější a důležitější. Žádné „je malé, zvykne si a bude ve školce/s chůvou určitě v pohodě, i když se mu po mně brutálně stýská-za chvíli se zabere do hry a na mě zapomene a já přeci kvůli jeho slzičkám nepřijdu o peníze a kariéru“. Tohle uvažování, to je cesta do toho pekla za Tinky Winky, Dipsy, LaaLaa a Po, to mi věřte! Pravda je přitom taková, že pokud vaše dítě opravdu ještě není zralé na delší odloučení, dost možná vám tuhle zradu a bolest nikdy nezapomene a uloží si ji do podvědomí. Přestane plakat, to ano… Nakonec. Ale ne proto, že by zapomnělo, ale proto, že pochopí, že mu to k ničemu nebude. A vy, až pak jednou budete třeba hledat důvod, proč si s ním v pubertě tak strašlivě nerozumíte a žádný psycholg vám neumí pomoct… Najdete ho právě tady. A to je trochu zbytečný risk, ne?
