Článek
Varování na úvod: Tento článek je určen k pobavení a to především pro osoby pracující ve školství a pro rodiče a další čtenáře, kteří neházejí všechny kantory do jednoho pytle, rozlišují mezi dobrými a špatnými učiteli a nepovažují všechny pracovníky ve školství za arogantní, línou chamraď, která vůbec nerozumí své práci a vyžívá se v trápení dětí i rodiče. Osobám nesplňujícím tato kritéria doporučuji pokračovat ve čtení jen na vlastní nebezpečí. (Varování číslo 2.: Pro ty, kdo nepochopili, že i „Varování na úvod“ je humor a nadsázka: Je to humor a nadsázka!)
Tak, formality máme z krku. Tedy skoro. Dovolte mi ještě malé (no, spíš velké) poděkování všem, kteří četli mé minulé články, souhlasili s nimi, měli k nim konstruktivní komentáře a zanechali pod nimi v diskuzi milé vzkazy nebo srdíčka. Mnohokrát vám děkuji a jsem za vaše pozitivní ohlasy nesmírně vděčná, i když díky určitým technickým problémům bohužel nemohou do diskuzí přispívat. Všechny komentáře ale pečlivě čtu a vždy mě potěší, když vidím, že mé texty mají kladný ohlas. Ještě jednou díky!
A nyní už k dnešnímu tématu, které naznačuje už název článku. Věřím, že drtivá většina z vás někdy alespoň slyšela o pořadu „Utajený šéf“ (v originální licenci z USA tuším "Undercover Boss"). Není to sice mezi televizními pořady a formáty žádná perla, ani megahit typu „Výměna manželek“, ale je to i tak pořad poměrně známý, vysílaný v mnoha zemích po celém světě. Kdo přeci jen netuší, o co jde, v kostce se jedná o to, že majitelé nebo ředitelé velkých firem či podniků se nechají štábem namaskovat k nepoznání a poté se tajně, pod záminkou jakéhosi dokumentárního pořadu, i s kamerami vetřou na několik dní zpět do svých firem (především pak do jejich nižších pater a provozů) a „špehují“, jak to tam doopravdy funguje. Nakonec si pozvou k sobě do kanceláře vybrané pracovníky, s nimiž přišli do kontaktu, odmaskují se před nimi a společně zjištěná pochybení (nebo naopak klady) řeší. Výsledek je přitom většinou takový (nebo alespoň v tuzemské verzi), že žádné zásadní problémy neodhalí (maximálně tak na straně vedení a jejich nereálných požadavků a výmyslů), ale naopak zjistí, jaké „zlaté lidi“ zaměstnávají, nějak je odmění a navzájem se plácají po ramenech, jaký že to mají ve firmě supr čupr kolektiv. A všechno je to takové sluníčkové a dojemné a ani trochu nahrané a na konci si všichni padnou do náruče.
Zkrátka nic objevného ani extra zábavného, nicméně mne, při pročítání diskuzí pod mými minulými texty napadlo, jak skvělý, užitečný a divácky vděčný (a také mnohem dramatičtější i srdceryvnější) by byl obdobný pořad, který by místo o utajeném šéfovi ve firmě pojednával o utajeném rodiči ve škole! Protože ruku na srdce, točit „Utajeného šéfa“ ve školách je nemožné a naprosto zbytečné, protože snad vyjma některých vysokých škol roztroušených po x budovách, by se žádný ředitel ani ředitelka ve své domovské škole prostě neutajil. Ten „ksicht“ všichni známe z neustálých porad, školení a suplování a ani dvě paruky, tři kníry a osm vrstev mejkapu by s tím nic nesvedlo. A co víc, normální ředitel ani nemá zapotřebí takhle šaškovat, protože velmi podobný „formát“ provozuje ve své škole běžně, akorát bez kamer. Říká se tomu neohlášená hospitace.
ALE… takový „Utajený rodič“, který by se konečně mohl pořádně seznámit s prací nás, kantorů, a vyzkoušet si na vlastní kůži, jaké to je, stát před třídou plnou dětí, komunikovat s rodiči, připravovat se na svou práci i doma nebo být v mateřské škole či družině vržen přímo do „jámy lvové“ s povinností ta lvíčata efektivně a smysluplně zabavit… To by teprve bylo terno! To by byly koláče sledovanosti! A i když to v praxi bohužel není možné (protože GDPR), jako příjemná představa je to, myslím, docela dobré. A navíc by to vůbec nebylo komplikované na realizaci! Stačilo by jen dodržet následující postup:
KROK 1: Najít nespokojeného rodiče ochotného jít s kůží na trh a otestovat své neuspokojené nároky na školu a pedagogy v praxi
Zrealizovat první část věty by byla hračka, protože nějakého toho věčně nespokojeného rodiče (častěji tedy maminku než tatínka - dle mých zkušeností), který má pocit, že učitelé v dané škole (či spíše obecně v této zemi) dělají všechno špatně, s dětmi to neumí, neustále si jen stěžují, flákají se, dělají to stejně jako před padesáti lety nebo/a ještě svými nevyžádanými radami a požadavky překračují své kompetence a snaží se zasahovat do práv rodičů, najdeme snad na každé škole. A i když druhá polovina věty už by asi řady vhodných kandidátů trochu protřídila (protože valná většina takovýchto rodičů „nemá na blbosti spojené se školou čas, protože škola má být přece služba pro ně a musí dokonale fungovat i bez jejich přičinění“), věřím, že i to by se dalo nějak zvládnout. Minimálně motivace v podobě finanční odměny by fungovala určitě (tvůrci Výměny manželek mohou vyprávět). A když ne ta, tak pro ten pocit „teď to všem těm protivnejm účám v přímým přenosu nandám“, by to někdo udělat mohl…
KROK 2: Namaskovat rodiče tak, aby ho ani jeho vlastní potomek nepoznal
Ani tohle by neměl být problém, protože dnešní možnosti na poli filmového mejkapu a protetiky jsou dechberoucí. I když… ona by někdy možná stačila jen paruka nebo brejle ve stylu Clarka Kenta, protože mnohé dnešní děti nevěnují dospělým lidem téměř žádnou pozornost a s vlastními rodiči tráví tak málo aktivního času, že šance na odhalení by byla poměrně nízká i bez přílišné maskovací snahy. Příkladem budiž nedávná slohová práce na téma „popis osob“, kterou u nás dostali čtvrťáci za domácí úkol. Výsledek jednoho z žáků byl totiž dost tristní, a to především při identifikaci barvy očí vlastních rodičů. Dotyčný hoch ji prý nemohl pořádně zjistit, protože maminka i tatínek koukali celé odpoledne a večer do mobilu. No… co k tomu dodat. Snad jen, že maskování mnohdy netřeba. Stačí z před obličeje odstranit telefon.
KROK 3: Přivést rodiče do třídy pod záminkou náslechu, praxe a ukázkových hodin studenta pedagogické fakulty
To by byla prakticky neprůstřelná krycí historka, protože jde stále o jediný způsob (přicházející naneštěstí často až v posledním ročníku studia), jak se mohou „pedagogové v zácviku“ seznámit s „tvrdou“ praxí (načež jich polovina bere kramle a prchá vstříc úřadům práce a rekvalifikačním kurzům, protože to, že na peďák se dostane „skoro každej, kdo se chce uklidit na snadnou školu“, opravdu neznamená, že ho skoro každej dodělá a už vůbec ne, že pak bude práci pedagoga fakt vykonávat). Že je to špatně, asi nemá smysl říkat, ale nám by to v našem pořadu pomohlo, protože díky tomu dotyční praktikanti po chvilce pobytu před katedrou běžně koktají, prskají, blednou, rudnou, zelenají a odbíhají trémou zvracet na WC. Utajený rodič by tak byl v suchu i bez jakýchkoliv zkušeností, a to i ve (velmi pravděpodobném) případě, že by, stejně jako mnozí tito studenti, nastoupil před třídu jako namachrovaný macho nebo teorií nabitý sluníčkový snaživec, který má načteno a teď všem ukáže, jak se mají děti učit moderně, pozitivně, individuálně a levou zadní. Nebyl by zdaleka první, stejně jako by nebyl první ani v tom, že nejpozději do deseti minut, by jeho sebejistota a sebevědomí vzaly za své a přelily se v již zmiňovanou fázi zvracení, zelenání a zásahu dozorující učitelky (jejímž úkolem je, aby ukázkovou hodinu přežil ve zdraví jak student, tak všichni žáci).
KROK 4: Nechat ho, ať si tuto práci během čtyř dní pořádně osahá, vyzkouší a užije se vším všudy
A nyní by nadešla divácky nejvděčnější část. Část plná zadostiučinění a satisfakce pro většinu pedagogů, během níž by si jistě přišli u televizních obrazovek na své jak vyznavači dramatu a napětí, tak milovníci černého humoru a situační komedie. Ostatně i u „Utajeného šéfa“ je tohle ta nejlepší část, speciálně v případě, kdy se protagonista musí neúspěšně potýkat s vlastními nesmyslnými pravidly a výmysly dělanými takzvaně „od stolu“, které v praxi nikdy nemůžou fungovat (a všichni z té praxe mu to pořád opakovali, ale on je neposlouchal a machroval, že "to bude umět líp").
- Den 1. Výuka: Hned na úvod by výše zmiňované riziko drsného pohoření a tvrdé srážky s realitou číhalo i na Utajeného rodiče, protože nic není divácky atraktivnější než křest ohněm. A tak zatímco by náš „hrdina z lidu“ samozřejmě ještě minutu před vstupem do třídy naprosto přesně věděl, jak mají učitelé dělat svou práci, (protože „přece taky chodil do školy a navíc je rodičem, takže to s dětmi umí“), minutu poté, co by doopravdy stanul u tabule a dostal za úkol zjednat si respekt a pořádek u party neposedných děcek (z nichž jedno má asistenta, tři individuální plán z PPP, dvě ADHD s hyperaktivitou, jedno bez ní a dalších několik je prý nadprůměrně inteligentních) by se ukázalo, jestli to ví pořád, nebo to najednou nějak pozapomněl… Těžko říct, možná by to skutečně věděl a předvedl by se jako skrytý pedagogický talent, který po vzoru úsloví „nové oči-nově vidí“ vnesl do zkostnatělého školského systému nové zlepšováky a konečně ukázal všem pochybovačům, jak se to dělá. No a možná taky ne… A pak by mu něco předvedli a ukázali jeho dočasní žáci.
- Den 2. Rodičák : Na druhý den by se šiklo ještě kapku přitvrdit a namísto další konfrontace s žáky by bylo záhodno nechat si Utajeného rodiče vyzkoušet, jaké to je komunikovat s rodiči. Takové konzultační dny nebo třídní schůzky, to je totiž někdy lepší než adrenalinový sport a věřím, že jak pro něj, tak pro diváky by to byl zajímavý zážitek a pořádná zkouška nervů. A pochopitelně také jeho schopnosti komunikovat jak s těmi spokojenými rodiči, tak s jeho „kolegy“ z řad těch nespokojených, s nimiž by to mohl zkusit věcně, bez emocí a bez „učitelské arogance a nadřazenosti“. Třeba by slavil úspěch, nicméně záleželo by hodně na jeho i jejich temperamentu a také na tom, zda dotyční skutečně přišli řešit problém, nebo si jen potřebovali na někom schladit žáhu/polechtat ego. Nicméně právě zde by nebylo od věci mít v pohotovosti nějakou tu posádku z IZS. Jen tak pro sichr…
- Den 3.Volno-nevolno: Trojka je hezké číslo, co si přímo říká o odměnu a něco klidnějšího. Takže sem bych osobně šoupla nějaké to ředitelské volno či rovnou prázdniny. Víte, myslím ty krásné dny plné nicnedělání, kterých mají učitelé přeci „tak strašně moc, že nevědí co s nimi, a věčně díky nim nepracují a válí se doma za vysoký plat.“ Věřím, že diváci by si jistě užili ten protažený ksichtík, až by Utajený rodič zjistil, že navzdory kalendáři zrovna teď žádné leháro nemá, protože to, že mají volno děti, automaticky neznamená, že ho mají i pedagogové. Proč taky nevyužít tuto ideální příležitostí k úklidu kabinetů, domácímu vzdělávání, mimoškolním akcím nebo povinnému školení? A kdyby se mu to nelíbilo nebo nehodilo... No tak to by měl holt smolíka. Děti prostě ve škole nejsou, takže buď tohle, nebo neplacené volno. A nikoho nezajímá, že to znamená trčet doma zadarmo, když se to nikomu nehodí a když se to naopak hodí (třeba partnerovi, nebo rodině) je nutné chodit do práce a nemoci si vybrat termín své dovolené tak svobodně a kdykoliv, jak je tomu zvykem u jiných povolání. Kdo by suploval, když nejde o život, že (aneb dovču o prázdninách, nebo nikdy).
- Den 4. Jdeme si hrát: No a poslední den by si mohl náš neohrožený Utajený rodič vybrat dle svého a zkusit buď mateřskou školku, nebo školní družinu. A bylo by to jistě těžké rozhodování, protože každá alternativa v sobě tají jiné super atrakce. No uznejte sami? Buď by mohl utírat zadky a oblékat a obouvat dvacet batolat a předškoláků (protože „se ta líná učitelka nezblázní a pomůže, když to mé dítě ještě nezvládá, ne?“), a nebo by mohl otestovat svou trpělivost a improvizační talent při snaze zabavit partu unavených, protivných a přetažených děcek různého věku, které nic nebaví a které netouží po ničem jiném, než být už doma na mobilu, protože trčí každý den ve škole osm a více hodin v kuse a pak ještě běží na kroužky (páč „holt je hektická doba“). Kdo by takovému výběru odolal? Náš Utajený rodič by dokonce mohl zvládnout obojí, aby o nic nepřišel. A levou zadní. Možná. Snad. Asi… Spíš ne.
KROK 5: Odmaskování a srdceryvný závěr
No a máme tu poslední, nejemotivnější bod, který by tentokrát probíhal pravděpodobně ve sborovně, před nastoupeným pedagogickým sborem i vedením školy (dětem pravou identitu odhalovat netřeba-bylo by jim to beztak fuk). Už to před sebou přímo vidím… Jak se rodič dramaticky odmaskuje, učitelky padají do mdlob a on se slzami v očích líbá jejich ruce, omlouvá se jim za svou někdejší nevědomost a ukvapené závěry, přináší škole sponzorské dary a jim všem velké kytice růží, protože už konečně ví, jak těžkou a společnostní nedoceněnou mají práci. Ach, to by byla krása… No jo, já vím, to už s tím fantazírováním trochu přeháním. Ono by to tak asi nedopadlo. Spíš by to skončilo sklopenýma očima a potichu zamumlanou omluvou a nebo naopak ještě větším bugetem, kopáním kolem sebe a brutálním očerňováním školy na sítích (protože tam se problémy s pedagogy řeší nejlépe-z očí do očí už je to out). Ale i tak by to stálo za to. No řekněte sami? Nebyl by to skvělý pořad? Já s tím snad půjdu do nějaké televize…
Ale ne, teď na úplný závěr zase trochu vážně, protože jak jsem psala hned v úvodu, tohle celé je nadsázka určená hlavně k pobavení. A já jí rozhodně nechci říct, že povolání učitele je noční můra, kterou nelze zvládnout a kterou bych chtěla někoho nutit vykonávat jako formu trestu a zesměšňování. To fakt ne. Pro mě a pro nás všechny (nebo minimálně většinu), kteří ji dělám, to žádná pekelná muka, která bychom nikomu jinému nepřáli, nejsou (alespoň většinou). Ostatně kdyby byla, dělali bychom něco jiného, protože jak už jsem uváděla v jednom svém starším článku, povolání učitele (zvláště v MŠ a na prvním stupni) se opravdu jen zřídkakdy věnuje někdo, koho to vyloženě nebaví a nedělá to především proto, že chce pracovat s dětmi, pomáhat jim a něco je naučit. Pro lidi, kteří si chtějí vydělat peníze, získat respekt, nebo budovat kariéru tahle práce prostě není, protože nic z toho (bohužel) nenabízí…
Přesto, nebo možná právě proto, by bylo ale opravdu moc fajn, kdyby si ji na chvíli mohli vyzkoušet i ti, jejichž vlastní zaměstnání takhle nefungují (jinými slovy, dělají je pro peníze, kariéru nebo/a uznání okolí) a oni tím pádem nejspíš nechápou, že učitelství je o něčem jiném. A když ne vyzkoušet, alespoň pokusit pochopit a akceptovat její důležitost a náročnost (a také odbornost, protože ne, učitelem fakt nemůže být každý a ne, rodičovství nikoho nekvalifikuje na stejnou úroveň s pedagogem). Ta trocha empatie a rozvahy zas tolik nestojí, zvlášť, kdyby pak třeba dotyční přišli na to, že většinou když má pedagog s nějakým (čti "jejich") dítětem problém a chce ho s rodinou řešit, fakt to nedělá proto, že by si chtěl zvyšovat ego, stěžovat si, přehazovat práci a zodpovědnost na druhé nebo získat od rodiny nějaké úlevy, omluvy a obdiv. To si klidně nechte, nám by stačilo, kdybyste alespoň uznali, že jako odborníci na výchovu vzdělávání dětí, můžeme mít třeba občas i pravdu. A že zkusit nás poslechnout by se, když už nic jiného, mohlo tu a tam i vyplatit…
