Článek
S tím, jak se nám pomalu, ale jistě blíží léto plné vodních radovánek, sportu, cestování a bláznivých dětských her, objevuje se na internetu čím dál více článků a diskuzí na téma „jak tohle všechno jako rodič zvládnout co nejbezpečněji“. A je to na jednu stranu dobře, protože vážné dětské úrazy, které se během výše zmíněných aktivit mohou přihodit, jsou noční můrou každého normálního rodiče. Tonutí, pád z výšky, úraz na kole, zranění z trampolíny nebo nehoda při nějakém kolektivním sportu… To vše jsou nepříjemnosti, které mohou nám i našim dětem nehezky pokazit léto a proto je třeba jim předcházet a dělat všechno proto, aby se zrovna našich potomků netýkaly.
Na druhou stranu mě ale tyto řádky vedou k zamyšlení, zda to v moderní době s tím opečováváním a hlídáním dětí přeci jen trochu nepřeháníme a necitelně tak nezasahujeme do jejich přirozeného vývoje (čítajícího tak důležité položky jako je pud sebezáchovy, schopnost seberegulace a sebekontroly či přirozený instinkt přežití). A odpověď je, dle mého názoru jasná… Ano, přeháníme to. A hodně! A pokud si někdo naivně myslí, že zrovna v tomto případě není co zkazit a čím více, tím lépe, tak se bohužel mýlí. A důkazů o svém omylu může mezi moderními dětmi, jejichž „dětský svět“ z názvu článku je naší neustálou přehnanou péčí a dohledem doslova ruinován, najít čím dál tím více (jako pedagog na prvním stupni se s nimi bohužel setkávám prakticky denně, viz. závěr textu).
Ano, je to bohužel tak… Moderní děti zkrátka už neumějí být samy bez dozoru a fungovat ve vlastním „dětském světě“, kde si nastavují vlastní pravidla a hranice a tvoří vlastní náplň (pro ty, pro které to zní moc „odborně“, řeč není o ničem jiném, než o těch krásných momentech z našeho vlastního dětství, kdy jsme si prostě hráli jako parta děcek a žádný dospělák nám to neorganizoval, nepřipravoval, nehlídal ani nedozoroval). Místo toho mají neustále, nonstop, někoho dospělého, slušně řečeno „za zády“, a když se pak náhodou stane, že se ocitnou v situaci, kdy nad sebou tento dohled nemají, začínají se dít věci… Asi jako když krotitel šelem na okamžik ztratí koncentraci a jeho svěřenci vycítí šanci změnit hierarchii ve smečce. Jediný rozdíl je v tom, že děti se nezačnou pojídat navzájem (snad), ale buď začnou vyvádět jako pominuté ve stylu „kocour není doma, myši mají pré“ a bezhlavě dělat všechno, co je zakázané (a tím pádem i nebezpečné) nebo se stáhnou do sebe, znejistí, začnou panikařit a vypouštějí z hlavy všechna dobře míněná varování i užitečné rady (a v takových chvílích se můžou snadno stát „kořistí“ silnějších dětí, nebo dokonce dospělých osob, které to s nimi opravdu nemyslí dobře).
No a nebo se spolu začnou hádat, rvát a ubližovat si, což samozřejmě děti dělaly vždycky… Akorát, že mnohem méně agresivně než dnes a hlavně tak, že byly schopné si to mezi sebou samy vyřešit a vyříkat, čímž se socializovaly a poznávaly své i cizí hranice. Prostě a jednoduše si daly navzájem „na budku“ nebo se v klidu dohodly a byl pokoj. Dnes ale děti své konflikty (i ty sebebanálnější) samy řešit neumí. Jak by taky mohly, když to nikdy nedělaly a vůbec nevědí, jaké to je hledat kompromisy nebo si na rovinu, konstruktivně vyříkat co a jak, podat si ruce a jít od toho. Dnes místo toho raději „spustí muziku“ a běží si stěžovat mamince/paní učitelce, od kterých čekají, že to za ně vyřeší (samozřejmě vždy k jejich spokojenosti a bože chraň, pokud náhodou dají za pravdu druhé straně). A to jim ve zdravém vývoji fakt nepomáhá, protože tím jen posilují sovu závislost na druhých a oslabují vlastní sebevědomí a schopnost konstruktivního myšlení a řešení problémů. A to tu samozřejmě nemluvím o nějakých závažných střetech zavánějících šikanou, ale o konfliktech typu „on mi vzal lopatičku“ nebo „ona nenahrála míč mně, ale jinému dítěti“.
Jak ale tohle celé zvrátit a znovu moderní děti naučit, jak se za sebe postavit, nastavit si hranice a pravidla a bezpečně a klidně fungovat i bez nás, dospělých (samozřejmě v mezích možností)? No, v první řadě by bylo fajn přestat je prakticky už od okamžiku, kdy jako batolata začnou zkoumat a poznávat svět, nonstop podrobovat aktivnímu dozoru a organizaci veškerého jejich volného času. A nechápejte mě špatně, nechci tím říct, že máte tříleté dítě nechávat doma samotné nebo ho v létě vypustit na zahradu a nechat napospas osudu. To je samozřejmě nesmysl. Dospělý dohled je nutný, ALE měl by být, po vzoru předešlých generací, daleko více „pasivní“ a často probíhat tak, aby o něm dítě prakticky nevědělo a nebylo jím nijak ovlivňováno, dokud to není nezbytně nutné. Což není nic složitého, protože malé dítě si přestane dospěláka všímat téměř okamžitě, jak se zabere do hraní ,a vůbec tak neví, že je pod dozorem, takže žádné „ale dnes je jiná doba a my ho MUSÍME neustále hlídat,“ neexistuje, protože i to se dá dělat tak, aby to neškodilo (o technických vymoženostech typu sledování mobilu nebo hodinek, které nám umožní mít dítě pod kontrolou i tehdy, když je někde úplně jinde, a vůbec netuší, že ho máme v merku, nemluvě).
A je mi jasné, že teď se vyrojí spousta kritiků, kteří budou křičet, že popírám svá vlastní slova, protože v řadě mých minulých článků jsem naopak apelovala na rodiče, aby se svým dětem více věnovali a byli při trávení času s nimi aktivními účastníky a ne jen pasivními pozorovateli. A budou mít pravdu, akorát… že vůbec. Jde totiž o dvě naprosto odlišné věci, které mají ve výchově dítěte společně koexistovat a pravidelně se střídat, ale ani v nejmenším se navzájem nevylučují. Zkrátka a dobře pokud chcete doopravdy trávit čas se svým dítětem (tak, aby mu tento čas něco dal a utužil vaše vztahy), je jasné, že musíte být aktivní a věnovat se mu. ALE… pokud ho má vaše dítě trávit samo nebo s kamarády, je vaše přehnaná intervence naopak na škodu a mělo by vás být „vidět a slyšet“ co nejmíň. A nejen vás jako rodičů, pochopitelně. Toto se týká VŠECH dospělých včetně prarodičů, chův, animátorů, učitelek v MŠ/ZŠ, vychovatelek, trenérů, vedoucích zájmových kroužků a dalších a dalších dospěláků, kteří dnes prakticky řídí každý krok a každou minutu života našich dětí (a přitom by správně měli mnohdy přijít na scénu až ve chvíli, kdy začne jít takzvaně „do tuhého“ nebo když přímo „teče krev“).
A druhá podstatná věc, která ani trochu nenahrává dětské samostatnosti a nezávislosti na nás dospělých, je držení našich nejmenších potomků v přísně kontrolovaném prostředí, ve kterém se jim nemůže prakticky nic stát a kde za sebe a své chování vůbec nemusí přebírat odpovědnost. Budoucí rodiče, ve jménu téhle hysterické honby za přehnaným bezpečím, pomalu už od konce prvního trimestru shánějí nejrůznější dětské pojistky, chrániče a vycpávky, šroubují nábytek ke zdi, vyklízejí všechny „přízemně“ umístněné předměty, nakupují ohrádky, mříže, sítě a bariéry, a to všechno jen proto, aby se jejich děťátko nemohlo nikde v bytě (ani venku) o něco bacit, skřípnout, píchnout nebo škrábnout (a přitom pravděpodobnost, že se pečlivě hlídané malé dítě v domácnosti vážně zraní o něco, co těmito pomůckami zabezpečíme, je dle statistik naprosto zanedbatelná). A člověk si někdy až říká, jak jsme mohli my (nebo dokonce naši rodiče a prarodiče) vůbec přežít dětství, když jsme tohle všechno neměli a když nás od úrazu způsobeného bezhlavým přebíháním silnice, stržením hrnku s (kupodivu horkým) čajem nebo vypitím nebezpečného čistidla, dělilo jen to, že nám rodiče jasně řekli, že to a to se prostě nedělá a že si při zacházení s tím a tím máme dát bacha a používat hlavu.
No, přežili jsme. Jsme asi supermani! A jasně, teď se určitě najde někdo, kdo začne argumentovat tím, že ošklivé úrazy se stávaly i v minulosti, takže všechny to rozhodně neuchránilo a všichni „nepřežili“, ale víte co… Nikdy nejde uchránit všechny. To je holt evoluce. A i když chápu, že se nám tohle, jako rodičům, neposlouchá snadno a naše přehnaně ochranitelské chování je motivováno především láskou a strachem o zdraví a pohodu našich potomků, musíme si uvědomit, že jim tím ve výsledku prokazujeme medvědí službu. A paradoxně celou situaci jen komplikujeme a činíme ještě daleko nebezpečnější, než jaká by byla, kdybychom trochu ubrali plyn. Stručně řečeno, malé děti se učí praxí a vlastními zkušenostmi, přičemž tyto zkušenosti opravdu nemusí být (a ani nemají být) jen pozitivní. Naopak právě ty negativní zkušenosti doprovázené nepohodlím, určitou zdravou mírou stresu a bohužel i akceptovatelným množstvím bolesti, fungují podobně, jako jedny nejmenované čokoládové pralinky… Řeknou více než tisíc slov!
Jenže moderním dětem bohužel neřeknou nic, když neexistuje téměř žádný způsob, jak by je mohly prožít a kontrolovaně a přiměřeně si „ublížit“. (A ne, fakt to neznamená, že chci zpátky hračky natřené olověnou barvou nebo hry postavené na zásahy elektrickým proudem álá Pelíšky-to už je zase trochu jiná liga "ubližování"). Jak se pak ty malé chudinky mají naučit, že svět není jen krásné a bezpečné místo vyložené polštářky a vatou? A naučit se to přece musí, protože je to pravda! Svět je zlý a nebezpečný a ony na to musí být připravené. A čím dříve se s tímto smutným faktem seznámí, tím lépe. On je totiž sakra rozdíl ošetřovat batoleti rozbité čelo, protože se nerozhlédlo a naběhlo na roh stolu, a sedět vedle postele na JIPu a držet za ruku šestileté dítě v kómatu, protože se nerozhlédlo a vběhlo pod auto.
Tak to „učení praxí“ nenechávejme až na věk, kdy už to může opravdu hodně bolet. Vraťme dětem jejich „dětský svět“ se všemi pravidly a nebezpečími, které jsou schopné i ve svém nízkém věku zvládnout a překonat a nehruťme se z toho, že má naše batole sem tam škrábanec, modřinu nebo odřené koleno. A nedělejme kovbojku ani z toho, že náš předškolák přišel z hřiště s vlasy plnými písku, protože se na pískovišti nepohodl s klukem ze sousedství a potřebovali si to navzájem vyříkat trochu „drsněji“ než jen pomocí slov. Neupalujme do vedlejšího domu a nepožadujme po mamince toho chudáka, aby si toho svého „sígra“ okamžitě nějak zpacifikovala. Nechme to prostě na nich, oni se třeba zkamarádí. A třeba ne… takový je život.
A hlavně, prosím vás… Přestaňme „vychovávat“ své děti tak, aby učitelky na prvním stupni ZŠ musely mít neustále nonstop dozory o přestávkách a v ŠD nemohly vychovatelky nechat děti ani chvíli bez aktivního usměrňování, aby si jen tak v klidu samy hrály a společně si užívaly volný čas. To za nás neexistovalo, protože třídy, školní dvory, družiny a chodby mají být mimo vyučování striktně dětským královstvím, kde se mají formovat první přátelství, vznikat první lásky i odehrávat první „bitky o čest“. A to fakt nejde, když na každém rohu povinně stojí kantor a dělá drába, který málem nesmí ani mrknout (natož si dojít na WC). A být tam musí, protože když tam nebude, děti, zvyklé mít od malička po ruce nonstop dospěláka, se z toho pominou a ta škola jim všem spadne na hlavu.
A ano, už to vidím, jak mi teď v komentářích spousta lidí vyčte, že to celé píšu jen proto, abych se mohla v práci „flákat a krafat s kolegyněmi u kafíčka“, ale nebojte, o tohle mi nejde… Tohle my úči totiž hravě zvládneme i během nonstop dozoru, protože většina z nás je multifunkčních.
