Článek
V poslední době si jak mezi lidmi v reálném světě, tak na internetu všímám doslova raketového nárůstu jistého, pro mě naprosto nepochopitelného, nešvaru, nadávat někomu (případně něčemu) za něco, co se ho vlastně vůbec netýká a co ani okrajově nemůže být jeho vina. Jako by někteří z nás už vůbec nerozlišovali, kde má, v případě křivdy (ať už reálné či domnělé) smysl se dožadovat nápravy a kde i kdyby se uvztekali, vyřvali si plíce, nebo si totálně vytloukli všechna písmena z klávesnice, nemá to sebemenší cenu, protože dotyční mají na danou situaci asi takový vliv, jako dojivost našich krav na úroveň HDP v Uzbekistánu. Sice chápu, že někdo prostě potřebuju upustit páru a anonymní prostředí internetu mu k tomu dává ideální příležitost, ale i tak by dotyční „papiňáci“ měli respektovat určité hranice a nehledat obětní beránky tak „random“, jak to v poslední době běžně vídám. To, že je někdo po ruce, nebo s vaším názorem na daný problém nesouhlasí, opravdu neznamená, že má na něm jakýkoliv podíl a zaslouží si to schytat tak, jako kdyby mohl za všechny křivdy světa. A i když se vám třeba po jeho seřvání a pozurážení dočasně uleví, z dlouhodobého hlediska jen přilíváte olej do ohně. A to jak ve společnosti, tak sám v sobě (takzvaně se stáváte víc „samonas.ávací“, jak se říká u nás doma).
Dokonalou ukázkou takového ujetého a toxického chování je aktuální dění kolem televizní soutěže StarDance, konkrétně pak soutěžícího Josefa Maršálka. Těch článků, komentářů a diskuzí plných hejtu, výzev k odstupu a hlavně kritiky jak jeho přítomnosti, tak celé soutěže včetně moderátorů, poroty, ostatních soutěžích, osvětlovačů a svačinářky, kteří můžou za to, že ještě nevypadl, jsem v poslední době zaznamenala tolik, že mi to vážně hlava nebere. A to na rovinu předesílám, že rozhodně nejsem jeho fanynka a i když pořad sleduji ráda, zrovna on mi od začátku nijak sympatický nepřišel a uznávám, že tanec mu příliš nejde a lidé mu posílají hlasy, které ho drží v soutěži, bůh ví kvůli čemu, ALE… To je asi tak veškerá kritika, kterou je možné a smysluplné vůči němu ventilovat, protože ani on, ani nikdo jiný, krom již zmiňovaných diváků, za jeho postup fakt nemůže! Ta soutěž má určitá pravidla a i smlouvy jednotlivých soutěžících mají určitou podobu (takže jen tak odstoupit, protože mám pocit, že už tam jsem neprávem, bude těžko možné). Ve světle toho ani štáb, ani sám režisér nemůže ovlivnit, kdo bude na parketu pokračovat a kdo ne. Tak to prostě je, dává to smysl a je to neprosto transparentní (tedy fakt s konspiracemi neuspějete, protože dotyčný „tanečník“ pořadu na prestiži a sledujících spíše ubírá, než aby mělo od televize smysl složitě obcházet systém a držet si ho tam).
Že takovými žabomyšími válkami nemá smysl se zabývata, netož podle nich hodnotit celou společnost? No ano, akorát, že tento, vlastně docela úsměvný a nepodstatný případ, ve kterém krom stoupajícího krevního tlaku zmiňovaných hejtrů, zas o tolik nejde, je jen špičkou ledovce. Pokud se totiž někdo takhle bezhlavě chová při kritice televizního pořadu, jen těžko se bude v běžném životě, který přináší mnohem podstatnější důvody k nespokojenosti, chovat jinak. A tam už to opravdu začíná být vážný problém, protože pokud chceme něco, co se nám nelíbí, změnit k lepšímu, musíme v první řadě vědět, kdo má moc takovou věc udělat a koho má tedy smysl uhánět, hejtit a kritizovat, aby se vzpamatoval a začal s problémem něco dělat. A je úplně jedno, jestli jde o nefungující kanalizaci u nás v činžáku, nebo klesající úroveň zdravotní péče v celé zemi! A pokud to nevíme, nebo je nám to jedno, stáváme se maximálně tak přeborníky v oblíbeném českém sportu „stěžování u piva“ (případně u kávy, vína, nebo jen tak na internetu), což je sice hezky tradiční, ale úplně k ničemu. Nezměníme tím lautr nic a akorát se v očích ostatních, kteří se takhle nesmyslně nechovají, stáváme méně důvěryhodní a naše názory méně relevantní. Zkrátka a dobře, děláme ze sebe blbce a jako k blbcům k nám pak všichni přistupují a to přeci nikdo z nás nechce.
Další obdobná situace, které se mě osobně dotýká a která je už daleko zásadnější, než nějaký „cukrář šlapající v televizi zelí“, je blížící se stávka pedagogů a reakce na ni, které oscilují od souhlasu, přes neurčitý postoj až po kritiku. A je to naprosto v pořádku, protože máme demokracii a někdo tak může s touto věcí souhlasit a někdo ne (a někomu, koho se to třeba osobně netýká, to může být i buřt), ALE… to by se nesměla objevovat hromada hlasitých hejtů, která s důvody stávky vůbec, ale fakt vůbec nesouvisí a často je dokonce popírají (jeden příklad za všechny "učitelé zas chtějí vyšší platy"). Takhle se fakt nikam nedostaneme a veškeré snahy o jakoukoliv konstruktivní změnu nakonec stejně přijdou vniveč, nebo to tak alespoň navenek bude působit. A spoustě „jednodušších“ lidí bohužel pohled zvenčí stačí k tomu, aby si na věc vytvořili neochvějný názor, který už ani ty sebelogičtější argumenty nedokážou nahlodat (natož zvrátit). S takovým přístupem se ani moc nemůžeme divit, že naše vláda neustále vymýšlí blbosti a ignoruje veřejné mínění. Ono to veřejné mínění občas fakt nedává valný smysl…
Jak ale tento podivný trend, který strhává čím dál tím více lidí a zbytečně zvedá „míru nas.anosti“, která v naší společnosti už tak dosahuje astronomických výšin, zastavit? Na to univerzální recept vážně nemám, protože tohle si musí každý vyřešit sám v sobě. A i když ani pak nepůjde takové chování úplně eliminovat (protože v jistém malém množství bylo v naší společnosti přítomné vždycky), bylo by potřeba se o to alespoň pokusit. Ona totiž ta pověstná „srážka s blbcem“ je snesitelná, pokud k ní dojde jednou za čas, ale když se s takovými jedinci „srážíme“ každý den x-krát, už by to chtělo mít na ně povinné ručení a havarijní připojištění. Přesto mě možná napadá, co by snad mohlo alespoň trochu plošně pomoci… Kdyby i dospělá část naší populace začala dělat to, co tak rádi používáme u svých dětí jako argument, proč není třeba jim ve škole cpát do hlav zbytečné vědomosti- více vyhledávat informace, pátrat po jejich zdrojích a zjišťovat si souvislosti. Nástroj k tomu nosíme každý v kapse (někdo ho má dokonce téměř přilepený k ruce a neodkládá ho asi ani ve sprše) a těch pár vteřin vyhledávání za to, abychom se zbytečně nevytáčeli, neubližovali druhým a nepůsobili jako idioti, přece stojí. Každý problém má totiž svého viníka, nebo alespoň související skupinu či instituci. Tak se prosím, obracejme na ně a nešiřme nenávist všude kolem. Často je totiž mnohem smrtonosnější, než radioaktivní spad!
