Článek
Kdyby přede mnou ještě před pár lety někdo v souvislosti s malými dětmi vyslovil slovní spojení, které jsem dnes sama použila v názvu tohoto článku, nejspíš bych si poklepala na čelo a pomyslela si, že buď frčí na něčem nelegálním, nebo vůbec nezná význam slov. Vždyť být zároveň hamoun i nezodpovědný lajdák, který si neváží svých věcí a lehkomyslně s nimi plýtvat, je protimluv jak vyšitý! Taková osoba přeci nemůže v normálním světě, kde platí běžné přírodní zákony, existovat. Natož, aby se takhle nepřirozeně a patologicky zformovala osobnost malého, nevinného dítěte. A ejhle… uplynul nějaký čas, přišla pandemie covidu 19, pandemie moderní „výchovy“ spočívající v absenci jakýchkoliv hranic a pandemie přístupu „musím život rodinu, takže na děti nemám čas“ a já takovým „přírodním úkazům“ čelím dnes a denně. A to vážně nepřeháním! V poslední době prakticky neuplyne den, abych nemusela s dětmi řešit hádky a rozbroje kvůli půjčování hraček, nebo společnému hraní, při kterém se akorát hádají, odstrkují a hrají si spíše proti sobě, než spolu. Vzájemná dohoda, pomoc či kompromis, to je pro ně španělská vesnice a aby toho nebylo málo, nádavkem ještě musím neustále řešit, že někde něco zapomněly nebo ztratily.
Že je to součástí mé práce? Ano, je. Ale nebývalo. Nebo alespoň ne v takové míře a to zdaleka nejsem v oboru tak dlouho, jako některé mé zkušenější kolegyně, které mají úplně stejný názor. Ne jen pouhé roky, ale přímo celá desetiletí se, dle jejich slov, svárlivé, hádavé, lakomé, nespolečenské či nepořádné děti objevovaly v kolektivu jen jako jeden z mnoha různorodých prvků s nimiž si pedagogové museli poradit. Dnes jde ale o trend, kterému podléhá pomalu každé druhé dítě a který je mnohými rodiči vnímán jako úplně normální, neřku-li pozitivní věc (aneb „však se alespoň neztratí“). Jako by nám mezi našimi nejmenšími vypukla přímo epidemie sobectví, okořeněného totální rezignací na jakýkoliv zájem a vztah k vlastním věcem! A to tu nemluvím o školních pomůckách nebo oblečení, které chápu, že malé dítě nemusí vnímat jako prioritu. Řeč je o hračkách, hrách či sběratelských kartičkách, které byly ještě pár let zpátky pro ty špunty doslova pokladem, pro který by se klidně vrhly do plamenů.
Dívat se na takové děti není nic příjemného a co hůř, je s nimi dost těžké vyjít. Uznejte sami, že je prakticky nemožné pedagogicky působit na jedince, který je schopný se nejdřív se spolužákem do krve pohádat o půjčení hračky a poté při odchodu domů tutéž těžce „vyválčenou“ hračku nechat válet na podlaze šatny. Tyto dva protichůdné nešvary se navzájem prakticky popírají a zatímco v prvním případě by bylo třeba na dotyčné dítě působit stylem: „Nesmíš tak moc lpět na věcech a zajímat se jen o sebe, ale více spolupracovat s ostatními“ ve druhém se naopak nabízí přístup: „Musíš si své věci líp hlídat, soustředit se primárně na sebe a nespoléhat na druhé“. A to je natolik schizofrenní situace, že z ní nemáme šanci vyjít se ctí ani my kantoři, natož to nebohé dítě.
A pokud vás nyní napadá obligátní otázka, jak se dnešním rodičům vůbec podařilo takové „výchovné frankensteinovo monstrum“ stvořit a co by měli začít dělat jinak a lépe, aby jim pod rukama už další podobné „zrůdičky“ nevznikaly a ty stávající pomalu zašly na úbytě, tak odpověď je kupodivu celkem snadná. Jakkoliv se totiž tyto dva problémy jeví na první pohled jako protiklady, jejich prapůvodcem je jedna jediná výchovná chyba a vše, co s ní souvisí. Chyba, kterou dnes dělá čím dál tím více rodičů v domnění, že jde naopak o projev jejich rodičovské lásky a péče, nebo ještě častěji o kompenzaci něčeho, co oni sami neměli a co tak chtějí dopřát svým ratolestem… Ano, hádáte správně, je to přehnané rozmazlování, opičí láska a život v přílišném dostatku. Jinými slovy, dítě má od narození (především pak v batolecím a předškolním věku, kdy přirozeně prochází obdobím „to je moje“, během něhož se nechce o nic dělit a které je třeba přetrpět a nechat v minulosti) úplně vše, na co si ukáže a každé jeho přání je mu splněno málem ještě dříve, než mu ho kdokoliv může uvidět na očích.
Takové dítě je zvyklé, že vše, po čem touží (v horším případě vše, co např. vidí v televizi nebo u kamarádů), dostane okamžitě, bez čekání, na úkor všech ostatních a bez ohledu na okolnosti (viz. rodiče, kteří jsou klidně ochotní spadnout do dluhových pastí jen proto, aby svým dětem nakoupili nesmysly na vánoce či narozeniny-což je ale téma na někdy jindy). Logicky pak není schopné akceptovat, že se má o něco s někým dělit a brát v úvahu i zájmy a názory někoho jiného, než své vlastní. A voilà, máme tu lakomého, egoistického sobce jak vyšitého! Půjčit někomu hračku, se kterou si teď chce hrát on? Nemyslitelné! Hrát si s někým dalším a dovolit mu, aby občas taky řídil hru? Ani omylem! Počkat, až na něj při hře přijde řada? Nikdy! Vydržet pár minut, než paní učitelka (maminka/kamarád) vyřeší něco jiného a bude mít čas se mu věnovat? Ts, to zrovna! Prostě já a po mě potopa! A pak hrozný údiv jak u něj, tak u jeho rodičů, že si s ním ostatní děti nechtějí hrát a při aktivitách v družstvech si ho vybírají až jako posledního. Že je to normální a v každém kolektivu se jedno, dvě takové děti najdou? No ano, jedno dvě… Ale když je takové prakticky každé druhé, víte jak takový kolektiv funguje a jak se v něm žije? Zkuste si to schválně představit!
A teď si k tomu ještě představte druhou stranu téže mince, kdy je výše popsané dítko vším natolik přehlcené, že si už vůbec ničeho neváží, na nic se netěší a z ničeho nemá takovou radost, jakou by mít mohlo a mělo. Když něco ztratí nebo zničí, rodiče mu to koupí znovu. Když něco chce, obratem to má v rukou (a za pět minut to leží zapomenuté v koutě na hromadě dalších krámů). Když není jedináčkem, ale má sourozence, vše se pořizuje dvakrát, protože „on se Pepíček s bráškou nerad dělí a já chci mít doma klid“. No uznejte sami, proč by si pak Pepča měl hlídat své věci a vážit si jich (byť ještě před minutou o ně vedl doslova svatou válku, protože "já chci a chci to teď"). A kdo si myslí, že se pletu, nebo přeháním, tak ať si vzpomene na své dětství a zkusí si udělat takové malé srovnání. Možná mu realita dá takovou facku, že ty dnešní malé sobečky, co se topí v hračkách a všechno mají hned, začne ještě litovat…
Když jsem byla například malá já, bylo pro nás děti úplně normální na věci čekat (samozřejmě až na rozmazlené výjimky, které ale pak v dospělosti málokdy dopadly dobře). Čekalo se na Vánoce, na narozeniny, na konec školního roku… A pak… Po všem tom toužení, vyhlížení, počítání dní a modlení… Konečně přišla ta kouzelná odměna! Odměna, jejíž součástí bylo už to samotné těšení, ta nervózní nejistota, ty nekonečné sny a představy, jaké to bude krásné až dostaneme to naše vytoužené… Cokoliv. A když ten okamžik přišel a my tu věc konečně měly v rukou, znamenala pro nás všechno a nikoho z nás by ani nenapadlo ji někde zapomenout, ztratit nebo rozbít. A když už se to přece jen nedopatřením stalo, to bylo křiku, nervů a slziček. Ale dneska? Safra, vždyť ony mnohé dnešní děti nemají ani oblíbenou hračku, natož tu nejoblíbenější se kterou by usínaly a bez níž by si nedokázaly představit život. Já bych si bez své plyšové opičky, kterou jsem jako dítě musela mít neustále u sebe, nejspíš vybrečela oči, ale ony prostě jen sáhnou po jiném plyšákovi. Však co? Beztak jsou to jen krámy…
Abych se nějak dobrala k závěru, tak se nám pomalu blíží Vánoce. Kouzelné svátky, které pro děti mé generace znamenaly šanci dostat pod stromeček něco (!) z toho, o co jsme napsaly Ježíškovi. Šanci na splnění našich snů o kterých jsme pak ve škole paní učitelce vyprávěly celý leden (a ti nejšťastnější z nás dokonce dostaly doma svolení s dárky se přímo fyzicky pochlubit). O tuhle nádheru a neopakovatelnou magii šťastného dětství budou výše popsané děti ochuzené. Samozřejmě i ony dostanou pod stromeček hromady dárků (a pak další u babiček a u tetiček a u rozvedené maminky/tatínka), ale v lednu mi o nich, až na čestné výjimky, vyprávět nebudou. A nebudou se s nimi ani chlubit spolužákům, protože toho za a) dostaly tolik, že už si to nepamatují, za b) dostaly úplně všechno, o co Ježíškovy napsaly, takže žádný prvek překvapení a za c) bylo to už nejméně před týdnem a to už se ty dárky stejně někde válí zapomenuté, ztracené nebo rozbité.
Co myslíte? Není to škoda? Nebylo by lepší trochu ubrat v okamžitém uspokojování všech jejich materiálních potřeb a dát jim šanci poznat tu radost, kterou jsme kdysi cítili my? A hlavně… Nebylo by nejlepší z nich nevychovat další „nepřirozené úkazy“, které se o všechno jen perou a hádají a přitom jim na tom ani za mák nezáleží? No tak, přestaňme porušovat „přírodní zákony“ a vychovávejme zase normální, šťastné, kamarádské, velkorysé a zodpovědné děti, kterým když to občas ujede a ony se s někým pohádají, nebo něco ztratí (což se samozřejmě stane, protože od toho jsou to děti), bude to pro ně cenná lekce a ne normální každodenní realita…
