Článek
Pro někoho možná zvláštní název článku, protože odnepaměti přeci platí, že pokud malé děti něco fakt umí, baví je to a jsou v tom dobré, je to právě hraní. Hry, stavebnice, míče, panenky, medvídci, vojáčci, autíčka… A tak dále a tak dále. To je přeci to krásné a nevinné, co dělá děti dětmi a bez čeho si dětství nikdo z nás neumí představit. Nebo snad ne? No… není to tak docela pravda. Nebo to přinejmenším není tak prosté, jednoduché a automatické, jak si mnozí lidé v dnešní době myslí (a pak se hrozně diví, že se jejich děti najednou nechovají tak, jak se děti přirozeně chovaly doslova po staletí).
A ano, záměrně píšu „v dnešní době“, protože právě v posledních letech se jak houby po dešti množí stížnosti na adresu dětských her a jejich naprosté absence (tj. děti musí neustále někdo organizovat a bavit, jinak jen sedí, koukají a stěžují si na nudu), nebo alespoň nevhodnosti a špatného výběru (tj. místo normálního hraní a sdílení her s kamarády čučí do obrazovek televizorů, počítačů, mobilů a tabletů). A ano, vím o tom, že každá generace si stěžuje na tu následující a kritizuje její odlišné názory a chování, ALE… tak masivní a cílené stížnosti konkrétně na adresu dětských her? To se přeci nikdy nedělo, ne? To je novinka vyhrazená posledním pár desetiletím (a to možná ještě přeháním). Evergreenem v kritice mladé generace bývaly odnepaměti spíše benevolentní výchova, neposlušnost, rozjívenost nebo pubertální projevy a názory mládeže. Ale hry malých dětí? Ty zůstávaly doslova po stovky let stranou většiny generačních střetů. Až doteď…
Teď se tohle mění a podle mě to prostě stojí za pozornost a není možné to jen tak smést ze stolu. Na to je to bohužel až moc pravdivé, protože ony si mnohé dnešní děti už doopravdy moc „normálně“ (tj. rukama a vlastní hlavou) hrát neumí, nebaví je to a nejde jim to. A některé extrémnější případy to už dokonce dělají jen z donucení, když nemají možnost nechat svou hlavu i ruce „ležet ladem“ a pasivně se zabavit s tabletem, mobilem nebo u obrazovky. A ne, nepřeháním. Kéž by. Tohle je bohužel smutný fakt, na který znepokojeně upozorňuje už i řada odborníků (lékaři počínaje a psychology konče).
Ale proč to tak je, jak moc je to nebezpečné a nezdravé a kde se tento trend zrodil, na to už se názory různí… Jedni tvrdí, že je to evoluce a moderní děti se už takové rodí, takže o nic škodlivého nejde. Jiní naopak bijí na poplach, protože podle nich za to může uspěchaná doba a nedostatek času, který dětem věnujeme. A nejčastěji asi slyšíme něco mezi tím… Že je to přirozený a pochopitelný vývoj poplatný aktuální době, v níž tablety, mobily, televize, elektronické hračky a počítačové hry nejen existují, ale v mnoha domácnostech a rodinách hrají prim. A právě proto, že jsou tak oblíbené a jde o moderní, cool záležitost, si je děti při trávení volného času volí jako číslo jedna a dávají jim přednost před všemi ostatními aktivitami. A jak by také ne? Vždyť to dělají i jejich rodiče. A navíc to ta děcka mají „v genech“. Člověk je od přírody tvor líný a prospěchářský a má rád, když se při naplňování svých potřeb moc nepředře. A sednout k obrazovce nebo tabletu a párkrát kliknout, to je přesně to, co pohodlné lidské povaze maximálně vyhovuje. Dítě u takové „hry“ obvykle (čest výjimkám jako jsou strategické hry) nemusí samo přemýšlet, snažit se, něco tvořit, používat fantazii a kreativitu a na něco si aktivně „hrát“. Všechno už je totiž dávno hotové. Postavy, prostředí, příběh, způsob a styl hry… Všechno je to předem dané a váš potomek to dostává naservírované na stříbrném podnose. Jen se do toho zakousnout a nepustit.
No, řekněte sami, kdo by tohle nevolil raději než namáhavé běhání za autíčkem, pracné rozestavování vojáčků po prádelníku nebo unavující plánování, vyrábění a zařizování domečku pro panenky? Nu, na první pohled asi málokdo. A přesto… To není tak prosté. I dnes totiž pořád najdeme děti, které dávají hraní v realitě přednost před hrou virtuální a nebo si schválně vybírají takové hry a činnosti spojené s elektronikou, které od nich vyžadují aktivní spolupráci (např. různé sportovní simulátory, programovatelné hračky a stavebnice, 3D brýle apod). Tak jak je to možné? Jak to, že tyhle děti tomu lákavému volání a podbízení moderních technologií dokázaly odolat? No, možná vás to překvapí, ale odpověď je jednoduchá… Tyhle děti to svedly, protože prostě mají k reálným činnostem a hrám mnohem hlubší vztah, byly k nim vedené a vychovávané odmalička a mají na ně hezké vzpomínky. Tak prosté to je. Zkrátka tenhle styl reálného hraní znaly dříve a lépe než virtuální svět tabletu a počítačového rozhraní, protože od narození měly po svém boku někoho, kdo je včas naučil, jak si mají a mohou v realitě hrát (a kolik legrace při tom můžou zažít).
V tom je celé to kouzlo! Ve výchově a učení, protože světe, div se, děti se se schopností hrát si nerodí a nikdy nerodily. Proto ten název článku. Děti si skutečně nikdy neuměly hrát samy od sebe a očekávat to od nich jako něco automatického je cesta do pekel (nebo alespoň ke zbytečným nářkům typu "jak to, že sousedovic Pepíček je tak hravý a aktivní, a ten můj Tonda jen sedí doma u mobilu přesto, že má pokoj plný hraček"). Lidé tuhle schopnost zkrátka nemají zapsanou v genech, nedědí ji po předcích ani jim ji nesesílá bůh. Získávají a zdokonalují ji až v průběhu svého života a pokud tomu někdo nevěří a má pocit, že on nic takového v dětství nepotřeboval a uměl si hrát od narození, pak se mýlí. Každý se to musel naučit, jen si to nikdo nepamatuje, protože se to dělo v tak ranné fázi našeho vývoje, že to vše máme uložené maximálně tak v podvědomí. A navíc to nebyla žádná cílená výuka, ale úplně přirozený proces, k jehož nastartování úplně stačí, když si s dětmi v klíčovém věku (tj. věk batolete) někdo aktivně hraje a ukazuje jim reálný svět (a ne jen ten, co je na displeji či obrazovce).
Dříve to bývali zpravidla sourozenci, chůvy nebo děti ze sousední jeskyně, chatrče, bytu či jurty. Dnes je to převážně na rodičích, aby si dali tu práci a tenhle dětský svět her a hraček svým potomkům v rámci rodičovské dovolené představili (protože věřte tomu, nebo ne, ale na tohle je právě rodičovská dovolená určená-ne k pokecu s kámoškami nebo hraní si na Stepfordskou paničku a dokonalou hospodyňku až do naprostého vyčerpání). A jasně, není to vždycky sranda, protože pořád dokola kutálet batoleti míček nebo mu vést ruku při stavění věží z kostek (skoro) nikoho dospělého nebaví. Ale udělat se to musí. A musí se to dělat aktivně, kreativně a s láskou, aby to byly právě tyto pozitivní emoce, které si děti s hraním spojí a které v nich opak bude vyvolávat (takže nehrozí, že by je hraní nudilo nebo nenaplňovalo). Nejdůležitější ale je, aby se v nich tento zájem o klasické hraní probudil dřív, než jim někdo dá do ruky tablet nebo mobil. Jinak je to pochopitelně k ničemu, protože pokud jako první „ochutnají“ svůdnost a jednoduchost elektronických her a hraček, budou už logicky chtít jenom je. Je to jako heroin, nikotin nebo cukr… Jakmile jednou ochutnáte, cesta zpět už je velmi složitá. A pro malé dítě a jeho rodiče (kteří navíc zjistí, že dítě s tabletem je mnohem snáze ovladatelné, tišší a klidnější) téměř nemožná… Takové děti si pak už vážně nebudou chtít a umět normálně hrát (a můžete je posadit doprostřed obřího hračkářství a říct jim: „Dělej, co chceš,“ a stejně si hrát nezačnou-maximálně začnou kramařit a každou věc vezmou do ruky tak na třicet sekund).
Takže co říci na závěr? Ne, není to dobou, že si děti neumějí hrát. Je to tím, že je to neučíme a necháváme je místo toho napospas moderním technologiím, které pro jejich vývoj nejsou vhodnou hračkou. Nebo spíš takhle… Nejsou pro ně vhodnou JEDINOU hračkou, protože pokud tenhle článek něco rozhodně nechce říct, pak to, že moderní elektronické hračky a hry, tablety, televize a mobily jsou pro děti univerzálním zlem a neměly by s nimi vůbec přijít do styku. To fakt nikdo netvrdí! Naopak, děti by je (úměrně svému věku) znát a využívat určitě měly, protože je to naše budoucnost a v životě se bez nich neobjedou. Jen by to vše pro ně měla být jen jedna z mnoha možností a ne ta jediná, první, dokonalá a vše nahrazující volba, která vytlačí a nahradí vše ostatní. To je hodně nebezpečná cesta a my jí nesmíme jen mlčky přihlížet a v duchu si říkat ´no jo, to je holt evoluce´. Tohle totiž není evoluce, na tu je to moc hrr. Evoluce je postupný, pomalý proces, ale tohle je otázka posledních několika desetiletí a to je na evoluci sakra málo! Spíš je to bomba, která na vývoj našich dětí dopadla takřka odnikud a může napáchat nezvratné škody, protože lidské děti si potřebují normálně hrát rukama a hlavou. Jejich vývoj to vyžaduje a bude trvat ještě hodně dlouho, než se to změní (pokud vůbec).
A pokud to někomu přijde, jako že přeháním, tak ať si zkusí zjistit, jak moc se v průběhu lidských dějin měnily a vyvíjely právě dětské hračky. A víte, k čemu dojde? Že se neměnily skoro vůbec a skutečná revoluce přichází právě až tak v posledních dvou stoletích. Do té doby se maximálně měnila finální podoba, materiál a způsob provedení, ale ve výsledku to bylo pořád skoro totéž. Kosti, kámen, dřeva, kovy, plast…,Pořád byly ty základní hračky převážně zmenšeninami lidí, zvířat a běžně užívaných nástrojů, zbraní, nemovitostí a dopravních prostředků. A děti si s nimi musely hrát ručně a napodobovat, parodovat či inovovat s jejich pomocí činnosti a události, jež znaly ze světa dospělých. Jinak se s nimi totiž ani hrát nedalo. Neuměly to samy od sebe. Nehýbaly se samy. Nechodily/nejezdily/nevydávaly zvuky. To vše musely dělat samy děti, nebo se v tom alespoň hodně angažovat (např. točit klikou, nebo do něčeho foukat). Jenže pak přišla technická revoluce, do hraček se začaly ve velkém dávat různé strojky a pohony… a pak přišly čipy a počítače a mobily a tablety… A najednou vše, co tu bylo už od neolitu, během pár let doslova vyletělo oknem.
Jako příklad si schválně vemte třeba to, jak si napříč historií hráli malí kluci… Jak si hrál malý neandrtálec s opracovanými kamínky na souboj dvou tlup? Nebylo to vlastně úplně stejné, jako si hrál středověký kluk s dřevěnými rytíři na bitvu nebo hošík z 18.století s cínovými vojáčky na válečné tažení? Ale ano, bylo. Pořád to byly „jen“ ty hračky a on (konkrétně jeho ruce, mysl a pusa). Ale jak si hraje na vojáky dnešní kluk? Tak, že leží v posteli, na tabletu má zapnutý válečný simulátor a mačká dva čudlíky. A stejné je to i s ostatními hračkami. Ježdění s povozy a autíčky nahradily formule na mobilu, které jen nakláníte doprava a doleva a místo panenek a domečků tu teď máme „simulátory života“ a lá Sims, kde vám k hraní stačí myš a klávesnice. Jestli tohle není v rámci vývoje dětské hry doslova atomovka bořící vše, co tu tisíce let fungovalo, tak sním vlastní klobouk…
