Článek
Emoce. Fenomén, který tu je s námi. Fenomén, který se nedá odbýt. Ale pokud pochopíme jeho podstatu a přijmeme ho s díky v lásce a s láskou do svého života jako souputníka na naší cestě osobního příběhu, pak je tu přítel, který nás nezradí. Ano, pak je tu fenomén, který nás zastaví vždy, když se zastavit máme. Fenomén, který nás přiměje k zamyšlení a uvědomění si mnoha faktorů mající vliv na naše další rozhodování, konání, jednání. Že nevíte, o čem mluvím? Tomu nevěřím.
Znáte to. Znáte to, jaké to je, když vás přepadnou emoce. Najednou cítíte, jak se vám podlamují kolena. Přichází pocit, který ani nechcete cítit a on tu s vámi je. Je tu s vámi a dělá si, co chce. Najednou přebírá aktivitu bez ohledu na to, že jste byli myšlenkově úplně někde jinde. Vstoupí si a nezajímá ho vaše rozpoložení. Nezajímá ho vaše naladění. Nezajímá ho ani přítomnost osoby, která říká, jak moc vás miluje. Je tu. A je tu možná právě proto nebo přesto, že je tu váš protějšek, který vám právě slibuje modré z nebe s podmínkou. Je tu pocit z emoce slyšených slov a dává vám to ne/mile najevo. Ať chcete, či nechcete, ten pocit se hlásí o slovo a nejen hlásí. Přebírá velení nad vaším stavem. Musíte se mu věnovat, přestože mu naprosto nerozumíte. Ale musíte se mu věnovat, protože on už na sebe napojil vaše srdce. Napojil váš dech. Zrychlil váš tep. A co vy? Přestože o ten pocit nestojíte, nejde ho jen tak upozadit, protože vás naprosto rozhodil. Vzal vám vaše soustředění. Vzal vám vaši myšlenku. Rozpumpoval vaše tělo, a přitom vás sevřel do obručí. A i když se tu situaci pokoušíte alespoň na chvíli ustát a ten pocit zkrotit, vnímáte, že ta chvíle je ještě kratší než ta nejkratší chvíle na celém světě.
Ale zkusili jste mu v mysli jen říct „díky“? Jen tak. Prosté díky a ujistit ten pocit, že ho vnímáte. Zkusili jste s ním mluvit klasickou lidskou řečí jen uvnitř sebe sama? Nezkusili? Zkuste to. Zkuste to a budete překvapeni. Tedy aspoň si to myslím, že budete překvapeni, stejně jako jsem byla já. Já to zkusila. Jednou. Náhodou. Jen tak. Úplně spontánně jsem poděkovala tomu pocitu, který mi přinesl emoce. Řekla jsem mu, že teď ne. Řekla jsem mu, že se k němu vrátím. Řekla jsem mu, že vnímám jeho výstrahu jako semafor na křižovatce. S úžasem jsem zjistila, že je to řeč, které ten náš pocit rozumí, On ji zná. Jako by věděl obsah slov. Jako by věděl, jak ten obsah funguje ve vnějším světě. Věděli jste, že se lze s pocitem dohodnout na tom, že se mu budete věnovat o něco později? Já to nevěděla, dokud jsem to neudělala. A ono přišlo uvolnění. Přišlo uvolnění ruku v ruce s ostražitostí. Ten nepříjemný pocit z nepříjemné emoce byl pryč. Dlouho poté jsem to ještě nechápala, dokud jsem si nepřehrála v klidu, co se vlastně ten den stalo a jaké to mělo následky. Ano, já byla překvapená a zároveň šťastná, že i takto funguje mé tělo. Byla jsem překvapená, že mohu mluvit se svými pocity, které mi rozumí. Tak jako dýchání nás dokáže odvést od trémy, strachu či nepříjemných emocí, tak „pouhé“ upřímné a spontánní díky a ujištění, že jsme si všimli té výstražné značky a jsme ve střehu, dokáže náš stav stabilizovat. Od té doby si dávám pozor, než udělám zásadní rozhodnutí, ať se to týká jakékoliv oblasti života. Vždy si beru čas na rozmyšlenou a děkuji emocím, které vidím očima lásky, v lásce a s láskou přicházejícím v pravou chvíli. Ano, takový spontánní time-out se svolením zúčastněných vůbec není k zahození. Všímání, naslouchání, komunikace a ono to funguje!
Zkuste to, pokud chcete. Třeba vám mé poznání přinese taky přidanou hodnotu. Možná ne na poprvé. Ale pokud to zkusíte a dokážete v lásce a s láskou poděkovat dané emoci, že vás upozornila, zastavila a odkryla nový obzor před životním rozhodnutím, pak zjistíte, že to vážně funguje.
A pak s respektem, v pokoře, s vděčností a v lásce a s láskou přijmete rádi, stejně tak jako já, toho souputníka, co jako fenomén přichází, i když nám není vždy prvoplánově po chuti.
Miluju ten život, co se mnou komunikuje moji vlastní řečí a jde mi tak naproti!
Krásný den, vaše iv
