Článek
Pomocná kuchařka, inzerát na bazoši. S ubytováním, v okrese Praha-západ, vesnice těsně za Prahou. „Znamenalo by to spíš vařit, nebo spíš mýt nádobí?“ doptávám se. „Hranolky, krokety, saláty, polévky,“ říká hlas na druhém konci telefonu. „Polévku vařit, nebo nabírat hotovou?“ chci ještě vědět. „Hotovou“, uklidňuje mě paní, „nic nevaříte.“ „A vy jste vyučená?“ ptá se nakonec: „Nee?“
Plat mi po telefonu sdělit nechce, zítra mám přijít na zkoušku. Po ní bych se prý všechno dozvěděla.
V Krkonoších se tedy můžu rozloučit, vydělala jsem si celé dva tisíce (v čistém sto jedenáct korun na hodinu) a adiós.
Kufr si hodím na pokoj, umýt ruce a jdu si to zkusit. Dostávám zástěru a papírovou kuchařskou čepici. Donedávna bych řekla příšernou; nosí ji ale všichni, takže to zase tak divně nepůsobí. Zrovna mám hrozné vlasy, roztřepené, které ta čepice krásně schová. Zvykám si prakticky hned. A nejen na čepici.
Představíme se s kuchaři, jsou dva, oba mí nadřízení, prý si můžeme tykat. Působí slušně, civilizovaně, v prostojích později povedeme celkem zajímavé rozhovory. Je tu výrazně čisto, zásoba vypraných hadrů a utěrek, což z Česka moc neznám. Dostávám za úkol nakrájet špek na kostičky, kolega ukazuje jak. Po chvíli musím činnost přerušit, přichází objednávky. Hranolky, krokety, brambory, rýže… všechno se váží, protože chodí ČOIka. Vůbec jsou precizní, pečliví, ovoce a zeleninu myjí, a jídlem neplýtvají. Hodně to prožívají, a chtějí dělat správně.
Šťouchané brambory vytvořím v misce – úplně obyčejným šťouchadlem, které má každý doma. Na chvíli do mikrovlnky, cibulka, petrželka, na talíř naaranžovat pomocí takového kolečka. „Dvoje hranolky, jedny krokety a porci rýže“. V těch lístečkách se moc nevyznám, musí to hlásit kuchař. Jinak to ale jde až překvapivě, jako bychom se znali – a dělali spolu – odjakživa. Úplně mě to pohltí, musím se soustředit, ale – je to fajn. Bez stresu, na pohodu. Akční, zároveň jednoduché, baví mě to (to mi bohužel dlouho nevydrží).
Když mám špek nakrájený a nemáme žádnou objednávku, mířím ke dřezu. Myslím, že se mně taky týká. Tam se však objeví Ukrajinka, starší paní; moje zmatenost ji pobaví. Prý je to její práce.
Ta moje, dovídám se, je „regulérní post, na kterém oba začínali“. Kuchaři, kteří to dneska vedou. Od mytí nádobí tady nejsem. Nakonec taky dobře.
Po dvou třech hodinách si mě zavolá stranou šéfová. Moc se jí líbí, "jak se v té kuchyni pohybuju"; chtěla by vědět, jak to vidím. „Já jsem moc nepochopila, na co se hlásím, ale je to super. Zajímavá zkušenost.“ „U nás jsou všichni dlouhodobě,“sděluje mi. Nechtěli by být jenom přestupní stanice. I když to začalo skvěle – na to, že jsem to v životě nedělala – je mi jasné, že tady několik roků zůstat nechci. Takže opravdu nevím. Dnes je úterý; paní nakonec navrhuje prodloužit zkoušku do neděle.
Další dny je to stejné, pracuju od osmi ráno do devíti večer, oba nadřízení jsou fér – nechtějí po mně nic, co by mi předem neukázali. Ať už jde o to, kde věci najdu, nebo jak se co dělá. Zároveň ty své postupy ode mě vyžadují, jako by nestačilo dobrat se výsledku po svém. Už po pár dnech mi to začne lézt na nervy. Samostatně nemůžu udělat naprosto nic, ani největší banality typu nakrájet citron nebo vyndat talíře. Veškeré úkony musí nejprve povolit/schválit jeden z kuchařů. Pozice jako pro retardy (přijde mi urážlivé, že tohle nabízí vyučeným kuchařům). Dostanu za úkol vymačkat limetku – a když to splním, přichází aplaus. Taky za obalený sýr. Cuketa už se začínala pálit, tak jsem na grilu stáhla teplotu. „To většinou nikoho nenapadne,“ říká kolega. Se vším mi radí, mnohdy až moc. „Zvládneš to, není to pro tebe těžký?“ Jsem tady v práci, tak ji snad zvládnu, i když to kolikrát dobře nejde. Nabrat na kámen zmrzlou zmrzlinu. Dolít svíčkovou. Dát guláš na talíř. Nejhorší je, že pořád pozorují, jak věci dělám. Chtějí, aby vše bylo po jejich. Stokrát mi dokola ukazují, jak na to. I tu nejstupidnější práci, která se nedá zkazit. Jak oprat petrželku. Jak cedit šťávu. Mám toho plné zuby. Myslím, že mi to do neděle bohatě stačí.
V pátek mě překvapí šéfová. Děti budou mít prázdniny, mají jet na hory – ona, majitelka, která i roznáší, a její manžel, jeden z kuchařů. Prosí mě tedy, jestli bych nezůstala ještě dva týdny, až se z hor vrátí. Úplně otočila, najednou proti krátkodobým brigádníkům nic nemá. Přidá mi peníze, a odpustí poplatek za energie. Je to výhodné, tak na to kývnu.
Víkend je jiný, nejsou hotovky přes obědy, vždycky je nějaké téma. Hlavní jídlo, které se čeká, že půjde nejvíc. „Víkend stejků, víkend ragú, víkend vepřových kolen“, stojí napsané na tabuli. K tomu polévky, minutky, palačinky.
V poledne si dáváme panáka. Asi na kuráž, bude frmol. Na zdraví, kopnout to tam a zpátky ke sporáku. Příjemný zvyk, to bych zavedla i v jiné práci .
Sobota přes obědy je hodně náročná. Opět si připadám méněcenně – tentokrát proto, že moc nezvládám. I když je zajímavé si to zkusit. Lístky se hrnou jeden za druhým, nesmí se příliš mluvit, práci koordinuje jeden z kuchařů. Přílohy vážit a chystat do mističek, předehřát v mikrovlnce, nespálit, ale ani nenechat dlouho studené. Když kuchař má hotovo a vydá pokyn, musí to lítat. Totální multitasking, člověk dělá několik věcí najednou. Gril, friťák, mikrovlnka, občas se něco spálí, nebo se spálím já, drobné úrazy k tomu patří. Tu mi na ruku kápne vařicí olej, tamhle se strouhnu nebo je horké ucho od hrnce…
Je nutné být sehraní, což pro mě znamená fungovat jako robot. Ti lidi jsou hodní, mají v tom systém, dá se to zvládnout. Ale – je to příšerné. Sama ta práce a moje pozice. Každou sobotu mi naskočí opar, je to opravdu stres. Ten největší, intenzivní ale netrvá dlouho – jsou to takové vlny, dvě, tři hodiny, kdy člověk neví, čí je, kuchyň je středem vesmíru, a pak je zas klid. Pohoda. Uklidit, doplnit, najíst se a večer nanovo.
Součástí je i spousta nechutností. Člověk je špinavý od hlavy k patě, a to doslova: upatlanou mám i čepici, omáčku v botách. Den co den dýchat výpary z hranolek, večer co večer si mýt vlasy. Kalhoty, které si beru na sebe několikrát, jsou taky načichlé od friťáku. V pokoji si je nechávám na věšáku hned vedle dveří – a snažím se moc k nim nepřibližovat. „Ochutnej salát, jestli je ještě dobrý,“ dostávám delikátní příkaz (je tu už týden), „A jak je v něm ta majonéza…“ Je mi zle, jen to slyším. Salát je ale (naštěstí ještě) v pořádku.
„Přendej to do géčka“, žádá mě kuchař každou chvíli. Géčka jsou gastronádoby, kovové vaničky různých velikostí, a přendávání mánie, kterou se všichni vyznačují. Z velkého do menšího, ze špinavého do čistého, z kastrolu do kastrolu. Celý den v jednom kuse, důvod se vždycky najde. Ať je to místo v lednici, nutnost použít hrnec, který je obsazený, nebo jen čistá posedlost. Desítky kusů, o které bude hora nádobí na myčce vyšší. To však kuchaře trápit nemusí.
Když pak má jeden volno, objeví se tu třetí kuchař. Taky v pohodě, sympatický, lidi jsou tady celkově fajn. Možná to bude jejich extrémně kladným vztahem k té práci (svoji profesi milují, nikdy nic jiného nedělali), nebo opravdu nevím, co je za tím, na mě to každopádně působí příšerně. Jak vše zdrobňují. Jako nějací úchylové. Zelenině důvěrně říkají "zelča – póreček, zelíčko, špenátek, brokolička, ale i kolínko “ (pokrm vážící několik kilogramů, pod nímž se talíř prohýbá), „stejček, ragúčko“. Chlapi okolo čtyřiceti, za směnu vypije každý čtyři piva.
Kromě tohoto šíleného mají i slovník odborný: brambory, sýr, kostičky, nudle jsou „vložky do polévek“, tu a tam něco „kalibrují“, případně „filírují“. Poslední týden mé slavné brigády, kdy hlavní kuchař je na horách a druhý v rámci střídavé péče doma s dcerou, je Honza sám. Na celou kuchyň, přes týden v kuse včetně víkendu. K ruce má mě, chvílemi Ukrajinku od nádobí a jinou, mladinkou, která si tady občas přivydělává. Hory prý chápe, dovolená, zároveň toho má po krk: „Těžký amatérismus“, stěžuje si, „Tohleto má být profesionální restaurace…“ Nic proti nám (které se snažíme, i když to neumíme), jen prostě – je na to vlastně sám. Předem se hrozí, jak to v sobotu dá(me). Musí „nakonfitovat kolena“, vypráví mi. Vystresovaným tónem, zjevně závažná věc. Jak jsme si v jiných tématech rozuměli, je tohle, jako by mluvil čínsky. Netuším, co to znamená, a myslím, že to tak může zůstat. Beztak to nebudu nikdy potřebovat. V obecné rovině ovšem kolegu chápu; uznávám, že to tu nemá jednoduché.
"Na talíř nejdřív zelí, o něj zády opřít knedlíky. Pak teprv maso s omáčkou, “ učím se s očima v sloup pravidlo za pravidlem. Jako by to nebylo jedno.
Zkraje opravdu intenzivně – jsem tady nová a kolegové mají čas.
Dokola řeší moje vzdělání. Když teda nejsem vyučená. Předstírat ani lhát nechci, docela jsme si sedli, takže nakonec říkám pravdu (zajímavý akademický obor, pro život nepoužitelný).
Mimo největší zápřah se bavíme prakticky o všem – na to, že kuchaři jsou celkem osvícení. Jeden prý velmi rád čte (ale má málo času), druhý vášnivě fotí, třetí cestuje s dcerou po světě. Vedle klasických vztahů řešíme věci jako pěstounská péče nebo životní náplň, ale i práci, peníze, spokojenost.
Dlouho jsem příjemně překvapená. Až mi to trochu zkazí. „Když seš vyučená magistra,“ dodává jeden k nějaké z našich diskuzí. „Já jsem v životě nepřečet´ žádnou knížku,“ leze z dalšího. Ne, prosím! Chci si ty iluze nechat. Ty dobré, ze začátku.
Závěrem ovšem kazím taky, a to ve velkém. Stačí jen šrumec přes obědy v pracovním týdnu. Jsme s Honzou sami, ten smaží minutky (skládající se z částí, které jsou různě po baráku – zadní sklad, nebo ten hnedka vepředu, některý z mnoha mrazáků, lednice, chladicí box). Složité hlavně organizačně – hledání, přinášení a rozmrazování jednotlivých částí daného jídla zabere spoustu času. Než vůbec přejde k samotné přípravě a dohotovení do konečné fáze, kdy už to půjde na talíř, má nervy v kýblu. Je plně zaměstnaný (a dost vystresovaný), tak si mě všímat nestíhá. Konečně mi nikdo nekouká pod ruce, řeklo by se. Místo abych si tuhle nezvyklou svobodu užívala, dost se v tom plácám. Chvílemi je opravdu zřetelně znát, že jsem to nikdy nedělala. Mám na starost hotovky. Dvě jídla z poledního menu, stačí jen nandat na talíř. Člověk by myslel, jak to nebude jednoduché. Vždycky to dělal jeden z kuchařů, takhle ve velkém jedu dnes sama poprvé. S výsledkem – nic moc. Jednou omylem poliju špenát, příště knedlíky. To se nemůže, nejsme doma. Rukou knedlíky šíleně pálí (ale jdou hezky aranžovat), kleště zdržují. Podobně grilovaná zelenina. Ta se kutálí, vysmekává a pak zabere celý talíř. Všechno mi trvá a mám to nevzhledné, upatlané. Když dělá totéž kuchař, je to jak mávnutím proutku. V mžiku – a ještě na pohled dekorativní.
Poslední sobota stojí za to. Gril celý obsazený, naráz připravujeme snad deset jídel. Je to dost chaotické. Chvílemi tak, že už to nejde. Hranolky buď jsou studené, nebo se pálí, v kuchyni jako po výbuchu – loužičky, drobky, kaňky, do kterých pokládáme nahřáté talíře (a na ně jídlo). „Knedlíky na talíř,“ žádá mě servírka přes okýnko. Jsou bramborové, pod stiskem kleští se matlou. „Vždycky nejdříve zelí a o něj zády…,“ naskočí mi. „Já to mám špatně!“, vyděsím se. „Už to nech, ať se nezdržujeme,“ říká kolegyně. Tlak ze všech stran, pořádně nevím, co vůbec dělám, tohle se po mně dosud nechtělo. Porci masa tvoří dva nevzhledné, neforemné kusy, zelí je jinde, než má být… Na talíři to vypadá všelijak, jenom ne úhledně. V nejmenším ne jako v restauraci.
Možná ta jejich (jinak dost ujetá) pravidla občas přece jen k něčemu jsou. To musím uznat. A připustit si, že práci, která mi přišla jak pro retardy, chvílemi vůbec nezvládám.
Celkově 16 směn, uprostřed dva dny volna a režim volnější (párkrát jsem pracovala od dvou do devíti, nebo, což bylo nejlepší, od osmi do patnácti), na závěr v kuse pět třináctek a podstav personálu. Zajímavé zažít; zároveň skvělé, že to skončilo.
V neděli večer dostávám peníze v hotovosti, spolu s nabídkou chodit sem o víkendech na brigádu. Vlastně to nebylo zase tak strašné, zdá se najednou. Přínos pro obě strany, mně i jim se to takhle hodilo. Číslo mám, uvidíme.
Ráno odjíždím brzy. Šéfová musí přijít před pátou, aby mě pustila ven. Bydlíme v budově restaurace, kde jsou zásoby alkoholu, tržba, vybavení. Zakódováno, alarm, sám se ven člověk nedostane.
Venku nastává okamžik nostalgie, dům ve tmě a mlze si z autobusové zastávky fotím na památku.
