Děti zjistily, že vážím 67 kilo. Okamžitě jsem u nich stoupla v ceně

Myslela jsem si, že to bude chvilková záležitost, po které za pár týdnů ani pes neštěkne. Místo toho se ale trend Six seven stále drží na výsluní.

Řekla bych, že tuhle blbost už ani nemusím představovat - ale dobře, tak tedy alespoň ve zkratce…

Oslavila v tomto roce paní učitelka nebo kdokoliv z rodiny 67 let? Vidíte na tachometru rychlost 67 km/h? Zbývá do cíle 67 kilometrů? Narodil se někdo ze známých v roce 1967 nebo děti právě objevily plyšáka v hračkářství za 67 Kč?

Takhle bych mohla pokračovat, jenže nechci. Už tak začínám mít pocit, že šestku a sedmičku potkávám častěji než normální lidi.

Ve chvíli, kdy se někde objeví šestka a sedmička, srdce dnešních dětí doslova zaplesají. Mládež navíc neváhá ihned vytasit gesto s tím spojené - dají ruce dlaněmi nahoru a za pokřiku „síks sévn“ jimi na střídačku pohybují nahoru a dolů jako misky vah.

Ve škole si sice nejsou schopné pohlídat, co mají za domácí úkol, nepamatují si, co ten den snědly k obědu (kdo ví, zda na oběd vůbec chodí), ale jak jde o „six seven,“ rázem jsou duchapřítomní a ve svém živlu. Je to zvláštní, ale číslo 67 nikdy nepřehlédnou. A to ani tam, kde bych to nečekala.

Abych vás uvedla do obrazu, celý život trpím jakousi posedlostí, kdy často řeším svou váhu. S tou nejsem spokojená a přestávám věřit, že se to někdy změní.

Co si budeme… Po čtyřicítce to jde prostě hůř než v pětadvaceti, kdy se mi podařilo zhubnout skoro lusknutím prstu. Dneska mám pocit, že přiberu už jen tím, že kolem mě projde někdo s rohlíkem.

No nic, důležité je, že to stále nevzdávám a na váhu odmítám rezignovat, protože jednou nechci funět už při zavazování tkaniček.

Z tohoto důvodu jsem se dala asi na třistaosmdesátýšestý pokus o nápravu. V rámci toho jsem doma začala cvičit podle videí s názvy jako 7-Days Full Body Transformation, Weight Loss Workout atd.

Zároveň jsem si vyrobila tabulku, kam hodlám každý měsíc zapisovat svou hmotnost i obvody. Tuhle tabulku jsem vyvěsila na lednici, abych svůj případný progres měla hezky na očích.

To ale neznamená, že bych se od lednice nehnula! Naše lednice je místo, na které magnetkami připevňujeme vše důležité - výkresy, školní rozvrhy, letáky z pizzerie, účtenky se slevou na další nákup a teď i tu hubnoucí tabulku. Její první řádek už mám vyplněný a do kolonky váhy jsem po pravdě zapsala 67 kg.

Neuvědomila jsem si, jakou vlnu nadšení můj zápis spustí, až děti přijdou ze školy.

„Ooou, ty vážíš six seven?“ říká mi syn s nevěřícným, ale radostným výrazem. Dodává, že je to hustý a hned k tomuto vzácnému, ale vítanému úkazu volá ségru.

Nevím, co je na tom hustý. Pro mě to číslo rozhodně není důvodem k radosti, tudíž ho hodlám změnit. I přesto, že děti nechápou, proč bych to dělala. Takové číslo by chtěl přeci každý!

Když to vidí i dcera a vytřeští oči překvapením, okamžitě si začínám připadat jako bohyně. Děti si pějí, jsou šťastné, že zase jednou vidí číslo 67 a moje hodnota v jejich očích prudce stoupá.

Normálně mám doma status obyčejné matky, která pořád jen říká:

„Ukliď si pokoj.“

„Vyčisti si zuby.“

„Neskákej po tom gauči.“

Ale teď?

Teď jsem konečně za celebritu.

Jen doufám, že se s tím nebudou chlubit mezi svými kamarády. Nestojím totiž o to, aby na mě děti ze sídliště místo pozdravu pokřikovaly „síks sévn“ a dělaly u toho ty jejich srandovní pohyby rukama.

Úplně vidím, jak se kvůli tomu stanu místní legendou! A to bych vážně nerada.