Článek
Nedávno jsem napsala článek, ve kterém se pohoršuji nad bezohledností některých rodičů na první školkové besídce mé dcery. Ve zkratce šlo o to, že v průběhu, kdy vystupovaly děti, celou dobu měl plačtivý koncert také mladší sourozenec jednoho z účinkujících. Na můj článek včera na Médiu vyšla reakce, jehož autorkou je paní Martina Jarolímková, maminka čtyř dětí (Klobouk dolů, já jsem někdy ráda, že zvládnu své dvě). Jsem vděčná za rozumnou reakci, se kterou ovšem souzním jen částečně.
Děti do tří let nepatří do společnosti
Věta hned v úvodu článku paní Martiny vás možná trochu šokuje. Mě takto samostatně napsaná šokovala, ale když jsem pokračovala ve čtení, začalo mi to dávat smysl a oceňuji, že autorka se snaží být ohleduplná. V tom jsme za jedno, rozcházíme se pouze v tom, jak ohleduplnost zajistit. Pravdou je, že řešení paní Martiny je mnohem efektivnější, ale také radikálnější než to moje.
Děti by na školních akcích neměly podle slov autorky co dělat, protože ačkoliv paní je milující maminkou, děti jsou prostě nevyzpytatelné a nikdy se neví, jak se zrovna v dané chvíli budou chovat, protože nemusí mít například dobrý den nebo je něco bolí a podobně.
Paní Martina říká, že je lepší na tu chvíli, kdy je nějaká besídka, nechat děti někým pohlídat a alespoň se tak vyhneme přezdívce „matka vysírka“. Pěkná přezdívka, pobavila mě, i když bych ji mít nechtěla.
Přezdívky neřeším
Je mi víceméně jedno, co si o mně kdo říká, ale pokud dítě nedělá scény vždy, když přijde mezi lidi, nemám důvod vůbec přemýšlet o tom, že mladší dítě na besídku nevezmu. Pokud začne vyvádět, vyřeším to na místě.
I menší děti by se měly socializovat
Nemyslím si, že je dobré dítě do tří let odepsat ze společenského života jen proto, že by náhodou mohlo zlobit.
Paní Martina současně píše, že dítě je vizitkou rodičů. Máme děti tedy nechávat pro jistotu doma, abychom si nedělali špatnou vizitku? Děti zkrátka někdy zlobí nebo pláčou, protože jsou to právě děti. Jde jen o to, jaký k tomu, jakožto rodiče, zaujmeme postoj. A to je naopak zase naše vizitka. Buď se zachováme ohleduplně a nastalou situaci vyřešíme, nebo v nepříjemné situaci necháme vykoupat všechny okolo.
Malé děti bych nebrala třeba na operu ani do hogo fogo restaurace, ale na akce, jako jsou školkové besídky, děti prostě patří.
Chápu, že pokud má paní čtyři děti, je v úplně jiné situaci a je rozdíl vzít na besídku jedno dítě navíc nebo tři. Uhlídat tři děti na takových akcích, pokud by si každé dělalo, co chce, je snad nemožné a o nervy. Živě si představuji například situaci, kdy se dvě děti dohadují, třetí pláče a čtvrté přednáší básničku na besídce. V tomto případě je asi opravdu nejlepším řešením hlídání.
Nad čím jsem se pozastavovala, bylo hlavně to radikální tvrzení, že dítě do tří let nepatří do společnosti. Patří! Je její součástí, jen záleží, o jakou společnost jde a jak se v ní chováme především my, dospělí.
Paní Martino, děkuji za váš pohled na věc a za to, že jste ohleduplná k ostatním.
