Článek
Moc děkuji Epicwoman za skvělý a rozumný názor. Musím se k tomu ještě jednou vyjádřit kratším článkem. Hezky jste to napsala a vlastně jste to dobře trefila, že to se čtyřmi dětmi není tak jednoduché. Máte pravdu, ale nechci říct, že je to vždy jen o počtu dětí.
Podíváme se na to již z mého dětství. Jako malá jsem chtěla být pro svoje rodiče princeznou. Za nás byli školní akademie a tam jsem chtěla ukázat co ve mě je. Všem, co v sále seděli, ale hlavně rodičům, nebo alespoň mamince. Ukázat jí, jak jsem šikovná, aby na mě byla pyšná.
A dnes je to taková uběhaná doba. Vidím spoustu rodičů stále někam běhat. Stres a spěch nikomu neprospívá a žijí v tom i děti. „Pojď spěchám, malej bráška se musí napapat. Dnes ve školce nebudeme dlabat dýně, to uděláme doma, až bude bráška spát. A nebo na besídku nepřijdu, bráška by plakal, víš, že mu teď rostou zoubky.“ To jsou moje situace při třetím dítěti. Raději se vyhýbat akcím dětí, protože tam bylo to miminko a prostě to bylo blbý, aby na akci brečel nebo se vztekal.
Kdy je ale dítě šťastné? Je to ve chvíli, kdy se věnujete, jen tomu jednomu. Jde to a je jedno kolik dětí máte. V tom mi otevřel oči můj dvanáctiletý syn, když se narodilo, před čtyřmi lety, naše třetí dítě jeho bráška. Zeptal se mě na férovku: „Mami, když je teď Matěj na světě, znamená to, že nebudeš mít na mě tolik času jako dřív?“ To byla věta, která mi změnila život. Snažím se každému dítěti věnovat čas jen a jen pro něj. S nejstarším jezdím na karate závody. Děti jsou na hlídání (většinou to trvá celý den), my si užijeme výhry nebo prohry. Cesta tam a cesta zpátky jsou zcela zaplněna výživným rozhovorem na různá témata. Já jsem šťastná. Syn si myslím taky, zvykl si na to a ví, že tento čas je opravdu jen náš.
Dcera loni ve školce měla závěrečné vystoupení. Byla to slavnost školek, kdy se loučili s předškoláky. Každá třída měla vystoupení před rodiči. Byl tam i můj skoro tříletý synek, který se celých 14 dní připravoval na vystoupení. Ten den to mělo být hlavně pro Štěpánku. A co se stalo? Syn celé vystoupení probrečel. Vzala jsem ho pryč, aby nerušil, samozřejmě jsem vystoupení neviděla. Kamarádka mi to natočila. Mě by to nevadilo, ale moje dcera mi po vystoupení řekla: „Mami ty jsi to neviděla, proč tady musel být Mates, celé mi to zkazil.“ Moje odpověď: „Ale zlato, já to viděla na videu, mám to uložené.“ Jenže to není to stejné. Byla na mě trošku naštvaná, spravila to až zmrzlina.
Pro někoho blbost, pro mě zásadní problém. Řekla jsem, že děti do tří let nepatří do společnosti a stojím si zatím, upravila bych to jen, že nepatří do společnosti dospělých lidí a „důležitých“ události pro ostatní děti (sourozence). Existuje spousta společenských aktivit pro děti do tří let. A ty já navštěvuji. Ať je to mateřské centrum, kde pořádají i výlety například do dětských center a zábavných parků. Tam jestli brečí jedno nebo deset dětí, je úplně jedno, protože je to pro ty malé a nikoho pláč neruší ani nepřekvapí. A nebo chodíme na různá hřiště. Akce pro malé děti.
Nedávno jsme byli na závodech s koly. Bylo to od školy. Mohli tam i malé děti, co jezdí na odstrkovadlech. Tak jsem vzala tři děti. Užili jsme si to, každý mě měl pro sebe při své kategorii věku závodu. A bylo klidné, pěkné odpoledne. Nejmenší byl na hlídání, ten by to tam nevydržel a ani my bychom si to neužili.
Závěrem bych řekla, že i já jako matka mohu mít to štěstí a užít si každé dítko samostatně. Ano potřebuji k tomu to hlídání. Ale ten pocit, že jsem tu pro toho nebo tu je k nezaplacení. A mně ten život neutíká mezi prsty, já ten život žiju. Já si to takhle zařídila a jsem ráda, že na té akci, jak staršího nebo mladšího jsem jen pro něj bez breku a otravnosti ostatních mladších dětí. Jednou budeme všichni na jedné akci, protože děti rostou a pak už se naučí, jak se chovat ve společnosti a budeme si to užívat společně. Díky za názor a reakce.
