Jaký pán, takový pes. Zákaz bojových plemen však odmítám

V dětství jsme jezdívali k babičce, která měla velký statek s různými zvířaty a nechyběl ani německý ovčák. Když na statku měla zrovna vylíhnutá kuřátka a my jsme zrovna přijeli, plná nadšení jsem vyběhla přes zahradu za kuřátky. Místo toho vzápětí přiběhl agresivní Rex, povalil mě na zem, škrábal a kousal.

Můj křik Rexe burcoval k ještě větší akci, ale zároveň přivolal také rodiče, kteří ho ode mě odtrhli. Pamatuji si jen ošetřování ran a odjezd do nemocnice, ale vzpomínka je už vcelku mlhavá. Stalo se to před 30 lety a Rex byl tehdy utracen.

Můj střet se psem u babičky dopadl dobře jen díky rychlé reakci rodičů a babičky. Nechci domýšlet, kam až by to došlo, kdybych ve spárech Rexe zůstala o chvíli déle. Vyvázla jsem jen s několika většími škrábanci, ale obrovský strach ze psů mě provázel ještě dlouho, do doby než si známí pořídili štěňátko rotvajlera. S malým rotvajlerem, roztomilým jako medvídek, jsem se vídala denně a právě to pomohlo k odbourání extrémního strachu ze psů. Tento rotvajler, který se jmenoval Aaron, rozhodně nebyl žádná krvelačná bestie.

Nedávno vyšel článek na webu Seznam Zprávy, prostřednictvím kterého se autor zabývá tím, zda by se některá plemena neměla zakázat. Spousta útoků psem nemá tak šťastný konec, jako tomu bylo v mém případě a útoky se bohužel dějí opakovaně. Článek vzbudil silné emoce a názory se pochopitelně různí.

Myslím si, že za chování psa a také zajištění bezpečí vůči ostatním lidem jsou jednoznačně zodpovědní jejich páníčci. A přiznejme si, že každý nemá předpoklady k dobré výchově psa. Majitel dost možná nemá dostatek času a před neuvážlivým pořízením psa dostatečně nevyhodnotil své možnosti.

Několikrát se mi v parku stalo, že za mnou přiběhl pes a začal po mně skákat. Majitel byl kdoví kde a když už se konečně objevil, klidně mi sdělil, že pejsek nic nedělá, ať se nebojím, že si chce jen hrát a ve skutečnosti je to zlatíčko. Aha! Tyto případy mě vážně štvou a když se na majitele obořím, že by bylo fajn, aby měl alespoň košík, když už neposlouchá, někdy se dozvím, že jsem hloupá hysterka. Ohleduplnost se zkrátka vytrácí.

Majitelé problematických psů by měli čelit přísnějším trestům a možná by pak byli zodpovědnější. Přikláněla bych se k povinnému výcviku včetně zkoušek a k jasným podmínkám pro chov psů.

Pokud vlastníte zbraň, je přirozené, že na její držení potřebujete povolení a nikdo se nad tím nepozastavuje. Zbraně by neměly patřit do rukou nevyrovnaným jedincům. Možná se vám následující srovnání bude zdát trochu přehnané, ale… Pes může být v extrému vlastně také jakousi zbraní, proto i pro jeho majitele by měla platit přísnější pravidla.

Měla by se zakázat takzvaná bojová plemena psů? Já si myslím, že neměla a jde jen o to, jak se majitel psa staví k výcviku. Vždyť i malý pes se vám může zakousnout do paty, přitom nikdo nepřemýšlí o zrušení malých psů. Samozřejmě chápu, že od čivavy nebudou následky tak velké jako od psa většího vzrůstu.

Pokud majitel svého psa nechá růst jako dříví v lese a nevěnuje se mu, nesmíme se divit, že mu přeroste přes hlavu a bohužel na to často doplatí nevinní lidé.