Článek
Za dva dny odlétám s manželem a dětmi na dovolenou. Měla bych se těšit na moře, společné zážitky a na to, že se týden nebudu muset o nic starat. Prostě bych se měla radovat, protože si konečně odpočinu.
Jenže místo toho každé ráno stoupám na váhu, zlobím se sama na sebe a trápím se tím, že jsem přibrala další kilo místo toho, abych zhubla, jak jsem si předsevzala. Přemýšlím, jak se budu procházet po pláži, stydět se za své tělo a jestli si vůbec můžu dovolit nasoukat se do bikin. V hlavě si navíc opakuji, že všechny moje kamarádky mají lepší postavu než já.
Je mi jednačtyřicet let a číslo na váze mě pronásleduje už od puberty. Řekla bych, že asi od třinácti let. Kdo mě zná, ten ví, že nespokojenost způsobená posedlostí váhou ke mně bohužel patří téměř celý život a pro kamarádku už to je možná docela otravné.
Měřím 158 centimetrů, vážím 68 kilogramů a podle BMI kalkulaček spadám do kategorie nadváhy. Na papíře to možná nevypadá jako neřešitelný problém, pro mě ale představuje něco, s čím bojuji už desítky let. A protože jsem si jistá, že takových nás je víc, odhodlala jsem se k napsání této zpovědi.
Je číslo na váze ten hlavní problém?
V poslední době si stále častěji pokládám jednu otázku. Je můj největší problém opravdu těch pár kilo navíc? Nebo je mnohem větším problémem to, co se mi kvůli nim odehrává v hlavě?
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že kdybych se přestala trápit číslem na váze, možná by se mi ulevilo víc než po zhubnutí několika kilogramů.
Člověk by se měl mít rád
S pocitem, že moje tělo není dost dobré, žiju skoro celý život a je to únavné. Čím déle o tom přemýšlím, tím smutnější mi to připadá. Vím, že to není v pořádku, a dokonce mě už napadlo, že bych možná byla vhodným kandidátem na terapii. Ale po pravdě, do té se moc nehrnu.
Největším paradoxem ale je, že stejným metrem vůbec neposuzuji ostatní lidi.
Když potkám ženu, která váží výrazně víc než já, nikdy si neřeknu, že by měla zhubnout. Neotáčím se za ní, nekritizuji a nepřemýšlím o tom, kolik asi váží. Pokud se navíc usmívá, je spokojená a vyzařuje sebevědomí, absolutně mě nenapadne řešit její postavu.
Proč tedy něco, co bych nikdy neřekla jiné ženě, bez milosti opakuji sama sobě téměř každý den?
Začarovaný kruh
Není to jen o plavkách a o dovolené. Ten přísný kritik v hlavě se ozývá skoro pořád. Když si dám kousek koláče, okamžitě přicházejí výčitky. Když se několik dnů držím a nevidím výsledek, jdu si dát něco dobrého - jen tak, na útěchu. Když dětem koupím Nutellu na palačinky, často si uvědomím, že jsem ji nekoupila jen dětem. Ta největší část byla určená pro mě. A když ji večer otevřu, vzápětí se nenávidím za to, že jsem zase selhala. A ráno? Jdu si zaběhat, abych to odčinila. Ano, vím že to není zdravý přístup.
Ani si neumím představit, jaké by to bylo, kdybych svou váhu vůbec neřešila. Jaké by to bylo odjet na dovolenou a místo přemýšlení nad tím, jestli si vzít jednodílné plavky nebo bikiny, prostě skočit do moře a neřešit strašáky v hlavě. Jaké by to bylo, kdyby jídlo nebylo mým nepřítelem a kdybych si večer mohla dát zmrzlinu bez pocitu, že jsem právě pokazila celé snažení. Je to začarovaný kruh a točit se v něm není snadné.
Kritik v hlavě umí potrápit
Nečekám, že po dopsání tohoto článku přestanu řešit svou váhu, ale poprvé jsem si nahlas přiznala, že mým největším nepřítelem není číslo na váze. Je to hlas v mé v hlavě, který mi pořád dokola říká, že nejsem dost dobrá. A možná nastal čas přestat mu věřit.
Za dva dny odletím k moři. Nevím, jestli si vezmu bikiny, nebo jednodílné plavky, ale ráda bych si z dovolené odvezla pocit, že jsem si ji užila, aniž bych neustále řešila číslo na váze.
Závěrem
Možná bych k sobě měla začít být alespoň tak laskavá, jako jsem k lidem, které mám ráda. Věřím, že podobné pocity zažívá spousta z nás a tohle by mělo platit jako mantra pro všechny.
Možná právě teď je ten správný čas přestat být sami sobě tím nejpřísnějším kritikem.
