Článek
Poslední večeře byla namalována na konci 15. století a zobrazuje poslední večeři Ježíše Krista s jeho apoštoly.
Tento slavný obraz, který vznikal v letech 1494-1498, jsem chtěla vidět už před osmi lety, když jsme zrovna byli v Miláně. Protože jsme ale nevěděli, že je potřeba větší předstih rezervace, nebyly volné vstupenky. Nedávno jsem se do Milána chystala znovu s dcerou, ale po předchozí zkušenosti jsem vstupenky zarezervovala dva měsíce předem. V následujících řádcích se dozvíte, jak obraz vznikal a také o mých dojmech a trošce kritiky z ignorování pravidel většiny návštěvníků výstavy.
Inovativní postup se příliš neosvědčil
Aby bylo možné vytvořit toto jedinečné dílo, Leonardo da Vinci provedl vyčerpávající výzkum a vytvořil mnoho přípravných skic. Leonardo da Vinci opustil tradiční metodu malby freskami a maloval scénu „nasucho“ na stěnu refektáře. Použil inovativní techniku, včetně perspektivy a výrazného stínování. Byly nalezeny stopy zlatých a stříbrných fólií, které svědčí o autorově ochotě ztvárnit figury mnohem realističtějším způsobem, včetně vzácných detailů. Jeho technika a také vliv prostředí ovšem přispěly ke znehodnocení fresky, která prošla četným restaurováním.
Během Francouzské revoluční války Napoleonova vojska využívala zeď refektáře jako terče a během druhé světové války v roce 1943 se při bombardování podařilo strhnout střechu staré dominikánské jídelny a nátěr několik let zůstal na otevřeném prostranství.
Poslední restaurování bylo dokončeno v roce 1999, kdy bylo použito několik metod k co nejvěrnějšímu obnovení původních barev a odstranění stop nátěru aplikovaného při předchozích pokusech o restaurování fresky.
Čím je dnes Poslední večeře?
Poslední večeře Leonarda da Vinci se nachází na svém původním místě, na stěně jídelny bývalého dominikánského kláštera Santa Maria delle Grazie, a je jedním z nejslavnějších a nejznámějších uměleckých děl na světě.
Obraz o výšce 4,60 metru a šířce 8,80 metru byl vytvořen temperou a olejem na sádrovém preparátu namísto techniky běžně používané v období fresek.
Na ochranu laku před poškozením bylo provedeno několik opatření. Aby byla freska udržována při pokojové teplotě, od posledního restaurování je vstup návštěvníků omezen na skupinu 25 osob každých 15 minut.
Foto před vchodem na výstavu Poslední večeře.
Uděláme si selfie?
Poslední večeře od Leonarda da Vinci se stala lákadlem pro turisty z celého světa. Bohužel i přesto, že je focení na tomto místě zakázáno, mnoho návštěvníků si ho nedokáže odpustit.
Když jsme s dcerou byly na výstavě, na konci povídání o tomto slavném díle průvodce řekl, že si můžeme obraz ještě chvíli v klidu prohlížet. Důrazně pronesl slova „no photo, no camera“, sedl si na židli a s naší skupinkou zůstal v jedné místnosti.
Mohlo by se zdát, že slova „no photo, no camera“ spousta návštěvníků pochopila jako výzvu k bezostyšnému fotografování. Většina návštěvníků si udělala selfie a lidí, kteří poslechli výzvu průvodce, bylo skutečně minimum. Z mého pohledu je to obrovská drzost, neúcta a nerespektování pravidel.
Touhu po vlastní fotografii slavného díla Leonarda da Vinci dokážu pochopit, ale takové ignoraci pravidel nerozumím vůbec. Vždyť v dnešní době máme tak snadný přístup k digitálním kopiím téměř všech slavných děl.
Nicméně je to tak a lidé, kteří navštíví klášter Santa Maria delle Grazie v Miláně, chtějí získat vlastní fotografii pro své vzpomínky a pro sdílení se svými přáteli na sociálních sítích. Zkrátka… Chtějí mít důkaz, že byli na tomto významném místě.
Zážitek především
Navštívit umělecké dílo jako je Poslední večeře, je velký zážitek, který nás může obohatit. Pamatujme na to, že umělecká díla jsou důležitou součástí našeho kulturního dědictví a měli bychom je chránit a udržovat pro budoucí generace. Z mého pohledu je nejdůležitější zážitek, a i když bych si taky ráda udělala vlastní fotku, nebudu kvůli ní porušovat pravidla, navíc ještě před zrakem ochranky. Ta už je na nerespektování pravidel asi zvyklá, protože návštěvníky nenapomínali. Z jejich pohledu šlo ale poznat, že si o tom myslí své.
Informace o obrazu Poslední večeře jsem čerpala na tomto webu o italských muzeích.
