Vila Vlasty Buriana oplývala přepychem, ale celoživotní štěstí nezajistila

Jednopatrová vila, jejíž přízemí je obložené kamenem, na který nasedá puristická stavba, byla postavená na základě projektu Františka Troníčka. Kolaudace se dočkala 12. prosince 1929, ale Vlasta Burian se stal majitelem teprve v roce 1937. Vila není přístupná veřejnosti, ale při pohledu z ulice mě upoutala nepřehlédnutelná pamětní deska s reliéfním portrétem herce, která byla odhalena 8. listopadu 1998.

Vlasta Burian byl vášnivým sportovcem. Proto, ačkoliv to v té době nebylo běžné, si v domě zařídil velkou tělocvičnu a venku nechyběl bazén, tenisový kurt a střelnice. Den oblíbeného a všestranně nadaného komika obvykle začínal projížďkou na kole. Kromě toho pořádal přátelská tenisová utkání a několik tenisových zápasů si dokonce zahrál s dvojnásobným mistrem světa Karlem Koželuhem. Sponzoroval národní cyklistické mužstvo, ale i amatérské sportovce. Věděli jste, že mezi lety 1914-1920 byl prvoligovým fotbalovým brankářem v AC Sparta?

Když opomenu lásku ke sportu, král komiků si potrpěl také na výborné jídlo. Zaměstnával nejlepšího českého kuchaře Jaromíra Trejbala ve své luxusně vybavené kuchyni. Trejbal získal zkušenosti v několika špičkových francouzských restauracích, do Prahy se vrátil roku 1937 a ve vile Vlasty Buriana pracoval osm let. Ve chvíli, kdy přišlo obvinění ze spolupráce s nacisty, šťastné období skončilo a Burianovi, který ostatním rozdával radost a smích, se otočil život naruby. Vila, která byla v padesátých letech 20. století znárodněna, sloužila k provozu školky a po roce 1989 ji získal v restituci jediný vnuk Vlastimil Kristl.

Vlasta Burian nikdy netajil život v přepychu. Rád ho naopak dával na odiv, což mu ale nepřineslo nic dobrého. Obrovská závist byla jednou z příčin Burianova poválečného pádu.

Prvních deset let života mimořádně talentované celebrity první republiky a vítěze ankety České televize o krále komiků se začalo psát 9. dubna 1891 v Liberci. Protože v Liberci byla většina obyvatel německá a Vlastův tatínek, který byl vlastencem a ochotníkem, zde neměl ideální půdu pro své aktivity, rodina se přestěhovala na pražský Žižkov do domu s výhledem na fotbalový stadion. V Praze malého Vlastíka, který měl rád operu, často vodil do Národního divadla.

Aby se talentovaný Burian mohl věnovat divadlu, začal utlumovat své sportovní aktivity, které jsem zmínila mezi prvními odstavci tohoto článku. Jeho tatínek zpočátku nebyl nakloněn herecké dráze svého syna, ale když měl možnost vidět jedno představení, musel uznat, že je výborný bavič a byla by škoda ho nepodporovat.

Vůbec první vystoupení, které Vlasta Burian před diváky předvedl v jednom fotbalovém klubu okolo roku 1909, sklidilo velký úspěch. Jeho vystoupení byla zpočátku soukromá, především na večírcích přátel, ale vzhledem k mimořádnému nadání začal vystupovat i veřejně a roku 1925 založil vlastní divadlo.

Byl tak slavný a oblíbený, že jej obchodníci vyhledávali také jako tvář pro reklamu a dokonce po něm pojmenovali bonbony Burianky.

Vlasta Burian měl za celý život jediné dítě, a to dceru Emilii, která se narodila ještě za svobodna z poměru s tanečnicí Annou Emílií Pírkovou. Emilka, o kterou pečovali Burianovi rodiče, přišla na svět 8. dubna 1912 a narozeniny tedy slavila o pouhý den dříve než její tatínek. Emilii se roku 1944 narodil syn Vlastimil Kristl.

Po sedmi letech od narození dcery se Vlasta Burian oženil s Ninou Červenkovou-Burianovou, která mu byla obrovskou životní oporou, nevynechala jediné představení svého manžela, a přesto, že nemohli mít děti, jejich vztah byl krásný a pevný.

Roku 1944 pro Buriana začaly krušné časy, ze kterých se už nikdy nevzpamatoval. Němci mu zavřeli divadlo a po skončení druhé světové války byl odsouzen na několik měsíců k těžkému žaláři. Ve vězení byl ponižován, ale nakonec byl vyšetřován na svobodě, až ho soud osvobodil.

Do vězení se znovu dostal díky výpovědi Lídy Baarové, která tak ovšem učinila pod nátlakem a pohrůžkou trestu smrti. Baarová později řekla, že Burianovi nechtěla ublížit a že ji to bude mrzet do konce života. Byl odsouzen na tři měsíce odnětí svobody za údajnou kolaboraci s německými okupanty a aby toho nebylo málo, byla mu udělena likvidační pokuta ve výši 500 000 korun. Nejhorší pro něj ale byla ztráta cti a to, že se od něj začali odvracet lidé.

Po propuštění z vězení Vlasta Burian nesměl obnovit činnost svého divadla, která ho dříve živila. Začal pracovat manuálně v severočeských dolech a poté na horských chatách, kde už začal načerno vystupovat. Po pěti letech, v roce 1950, mu byl zrušen herecký distanc, ale na Burianovi se vše zlé, co prožil, podepsalo. Byl skromnější, sešlý a s podlomeným zdravím. Vlivem nešťastných událostí začal pít alkohol.

Díky přímluvě Jana Wericha a Jiřího Frejky začal hrát v divadle Karlín. Werich chtěl pravděpodobně odčinit posměšnou píseň Kolaborant Burian, kterou v roce 1941 nazpíval s Voskovcem jako unáhlenou reakci na Burianovu účast v rozhlasové skeči Hvězdy nad Baltimore, ke které byl prý donucen nacisty. Aby v těchto vystoupeních nemusel dál účinkovat, vymlouval se na nemoc. Dalším odčiněním měla být role Atakdále v pohádce Byl jednou jeden král.

Krutý a smutný osud Vlastu Buriana nešetřil. Přesto, že byl nemocný, musel vzít zavděk podřadným estrádám a z existenčních důvodů nemohl přestat hrát ani když měl zápal plic.

Vlasta Burian zemřel na plicní embolii a o devět týdnů později zemřela také zdrcená manželka Nina.

Po znovuprojednání jeho případu, o které se zasadil divadelní historik Vladimír Just, byl Vlasta Burian v roce 1994 oficiálně rehabilitován, čímž byl nespravedlivý rozsudek nad Vlastou Burianem z roku 1947 konečně zrušen.

Zdroje: