Článek
Jsem přesvědčená o tom, že od určitého věku by se děti měly podílet na chodu domácnosti. Měly by vědět, že nádobí nemá nožičky a do myčky samo nenaskáče, prádlo se do pračky neodplazí, a když po nich po snídani zůstanou drobky všude okolo, slepice je nesezobají. Zato se může stát, že na návštěvu přivítají mravenci. A věřte mi, tohle není zvířecí druh, po němž byste toužili.
Aby domácnost fungovala, měl by v ní každý hnout alespoň jedním prstem, a ne, že jeden maká a ostatní se vezou. V lepším případě to děti chápou, v tom horším žijí v přesvědčení, že full servis vždycky zajistí máma. A to je, ruku na srdce, cesta do pekel.
Nevím jak vy, ale já z dětí nechci vychovat úplné mamánky, kteří budou mít problém postarat se sami o sebe jen proto, že v dětství byli zvyklí na to, že jim obětavá matka podstrojovala, všechno dělala za ně a odmítala je zatěžovat něčím tak hrozným, jako jsou domácí práce.
Z mojí zkušenosti
Dítě by mělo mít alespoň pár drobných povinností, které přispívají k chodu domácnosti. U nás je to třeba vytažení boxu na svačinu z aktovky a vyskládání myčky. Na myčku se děti (7 a 10 let) střídají po týdnu. A tohle fakt není žádná dřina.
Vždyť po dětech nikdo nechce, aby myly okna nebo brousily parkety! Právě díky těmhle malým úkolům se mohou cítit plnohodnotnou součástí domácnosti, a ne jako hosté pětihvězdičkového hotelu.
Nebudu lhát, ze začátku se jim do těchhle povinností moc nechtělo. Člověk je totiž od přírody tvor líný a snadno si zvykne na to, že nic nemusí. Asi během týdne se ale nový režim zautomatizoval, děti to snad i začalo bavit a občas dokonce udělají něco navíc. Dobrovolně!
Dětství se špetkou povinnosti
Neříkám, že by děti měly trávit dětství s hadrem v ruce. Ano, mají běhat po lese, stavět bunkry a hrát si. Ale stejně jako se po hře uklidí stavebnice, měla by se po snídani uklidit i kuchyně. Ne proto, abychom z nich dělali malé zaměstnance roku, ale proto, aby pochopily, že věci kolem nás se nedějí samy.
Zdravý rozum především
Pomoc v domácnosti není trest, ale lekce z obyčejného života. Dítě, které umí zapnout pračku nebo vyskládat myčku, rozhodně nepřichází o dětství. Naopak - získává dovednost, která se mu bude hodit, až nebude mít za zády mámu. A pravděpodobně bude mnohem samostatnější než dítě, které doma mělo plnou péči až do jeho třiceti let.
Samozřejmě, při delegování úkolů je potřeba zachovat zdravý rozum. Nikdo nechce, aby děti suplovaly rodiče nebo přišly o čas na hraní. Hlavní povinností dětí by pořád měla zůstat škola (a to není zrovna málo), všechno ostatní by mělo mít rozumnou míru.
Kromě toho dnešní děti tráví spoustu času po škole na kroužcích, a když se večer konečně vrátí domů, mají toho plný brejle. Proto hlasuji pro model: Jedna nebo dvě povinnosti jisté, zbytek dobrovolný. Typ činnosti adekvátní k věku, jde hlavně o návyk. Neměli bychom po nich požadovat žádné náročnější práce, jako je například vaření, žehlení nebo péče o mladšího sourozence - pokud to tedy samy nevyžadují.
Souhlasím s tím, že klid, hraní i trocha nudy by dětem měly zůstat, ale malá dávka povinností ještě nikdy nikomu neuškodila. Často právě díky ní dítě pochopí, co znamená odpovědnost a později bude mít pohodovější start do samostatného života.
