Článek
Každý má jiné tempo, jiné nadání, jiný den. Ale koho to zajímá? Rozhodně ne učitele, co hlavně stíhá kafíčko před třetí hodinou a průměrně třikrát týdně si splete hlavní města.
Naštěstí tu máme AI. Ta nebere osobní volno, když je teplo, a nezapomene, že Pepík neumí zlomky, ale Verča zvládne napsat esej na Nobelovku. Výuka šitá na míru? Ano, prosím! Konečně něco, co ví víc než ten pán, co dodnes nepochopil, že se děti už nepíšou inkoustem.
Jasně, děti budou klikat na správné odpovědi a dostávat lajky od algoritmu. Že prý méně empatie a kontaktu? Ale prosím vás! Empatie od kantora, co sotva zvedne oči od mobilu, když vzadu někdo brečí? Tohle fakt nezachrání školní docházku.
Děti potřebují pochopit svět, ne přežít další den s učitelem, co si plete Newtona s Einsteinem. Jasně, život vás naučí vyjít s blbcem. Ale škola by mohla naučit třeba konečně ty procenta, ne? A to AI zvládne líp než kantor, co si na tabuli kreslí stejný trojúhelník už deset let.
AI ve školství? Ano, hned! Protože když může nahradit průměrného učitele, tak je to krok vpřed. Navíc nikdy nepřijde do hodiny s kocovinou. Školství jako aplikace? Klidně. Děti nejsou roboti, ale nejsou ani terče frustrací učitelů, co tam jen odpočítávají roky do důchodu.
Přestaňme se bát revoluce. Horší než to, co máme, to nebude. A jestli někdo tvrdí, že cesta do pekel vede přes AI, měl by se podívat kolem sebe – my už tam dávno jsme. Jen máme tu tabuli a křídu.
