Článek
Milé Vary,
tak a máme to za sebou. 57. ročník filmového festivalu Karlovy Vary. Kdybych měla říct o čem festival je, tak nevím. Vlastně vím, samozřejmě o filmech. Jenže co člověk, to jiná chuť. A chutí je nepřeberné množství, jako lidí a vůní. Někdo to bere přírodně, jiný pařmensky a jiný zase celebritsky, no a samozřejmě někdo zase filmově. A možná to někdo zkombinuje a namíchá jako skvělou Margaritu. Já to vzala spíše filmově a atmosféricky. Miluji festivalovou atmosféru všehochutí oslavující svobodu, tvorbu, filmy, vzájemnost, potkávání, večerní rozpustilosti, hudby, koncertů, bublinek. Vidět filmy, na které bych v Praze zřejmě nešla, protože v denním shonu je vše jinak. A tak jinak je to i na festivalu. Tam se chcete nořit a ponořit a poslouchat tvůrce, jak se nořili a jejich zvědavost, zda se s nima diváci ponořili. Já se snažila nořit a ponořit, a řeknu vám, zůstat do konce, když u některých snímků diváci odcházeli, byla největší slast, protože vše se začalo dít až po konci. V dalších minutách a hodinách se to začalo rozlévat a vlévat do hloubek. A pak bublinky a zůstat s těmi filmy a nechat je dál tvořit v hloubce nové věci. Pak se člověk v rámci diskuze něco zeptá, něco řekne, něco vyslechne, poděkuje. A když vidí na tvůrcích rozjařené úsměvy, že tak to mysleli a divák to pobral, je nejvíc. Že jsme na stejné lodi a každý se nechá unášet svým směrem a snad se v něm něco nového otevře. Nebudu psát o filmech, ale bylo tolik zajímavých podnětů, myšlenek, které jsem si nezapsala a teď mi je to líto, jako od Godarda, už nevím, co to bylo a marně se snažím na to přijít, ale s tím už nic neudělám. Když jsem 92 letému režisérovi Eduardovi Grečnerovi po snímku Drak sa vracia z roku 1968 poděkovala a řekla, že to byl krásný poetický film, malebným slovenským jazykem mi řekl: „Život by mal byť poetický“. Viděla jsem za tu dobu devět filmů. Mile mě překvapila česká kinematografie. Po shlédnutí snímku Bod obnovy jsem si řekla, že mlaďoši narození v devadesátkách to prostě umí, že jsou nadějí českého filmu. A taky Citlivý člověk podle knihy Jáchyma Topola a gruzínský film Svatý občan, český dokument Inža o zvukovém mistru Ivo Špaljovi, italský kontemplativní snímek Vítr vane, kam chce, český téměř jungovský film Davida Jařaba Hadí plyn a další. Bohužel se mi nepovedlo vidět dokument o Grečnerovi Pravda je to nejdůležitější, který promítali ráno v devět hodin, jenže byl to můj poslední den a vstávat v sedm ráno, abych sbalila věci, a ještě šla na film, bylo nad moje síly. Poslední den jsem fotila a odpočívala a viděla odpoledne poslední zajímavý argentinsko-kolumbijský film Auricanturiho zpěv. A pak už směr Praha. Názvy filmů si zřejmě časem nebudu pamatovat, bohužel myslím, že ani jejich tvůrce, ale jsem si jista, že jejich myšlenky a podněty už ve mně zůstaly natrvalo a budou dál tvořit něco nového a věřím, že hlubokého a krásného, protože šlo o hluboké a krásné filmy.
Tak milé Vary, děkuji ti, protože otevíráš svými příběhy tajemné komnaty nás všech a příště doufám na shledanou.
