Článek
Ne, nejsme nepřátelé. Nechceme střílet, zabíjet, mrzačit, dívat se na utrpení, vidět téct krev, slyšet nářky.
Nejsme zlí, jak zpívají Eláni, protože nechceme toto a nechceme mnohem víc. Jen jsme lidé, kde naše smýšlení je pouhý vánek. Jednou tam, podruhé jinde. Jsme nestálí, máme pocit, že stojíme ve tmě a urputně se snažíme najít světlo. Nebo bloudíme sami v sobě v domnění, že jsme světlo našli a sebevědomě ho ukazujeme jiným. Neuvědomujeme si však, že celou dobu stojíme ve světle, že ho nepotřebujeme hledat. Že v něm jsme.
Nejsme nepřátelé, nejsme na jiných stranách břehů, nepotřebujeme stavět mosty. Nejsme dezoláti, chcimíráci, sluníčkáři, progresivci. Nejsme nepřátelé, protože jsme čistí. Máme totiž srdce, které nás spojuje. A když máme srdce, stojíme ve světle.
Nenechme si vsugerovat, že jsme nepřátelé. Je jedno, na které straně stojíme, naše názory jsou jedno. Ale jedno není srdce. Srdce, v kterém se ukrývá soucit, je podstatné. Jak se píše v 2500 let staré čínské knize taoismu Tao te t`ing: „Když chce nebe zachránit člověka, dá mu soucit.“
Pouze ten, kdo nemá srdce, je v ohrožení. Ten, kdo působí nepřátelství mezi lidmi, kdo se může zpříma podívat na oči umírajícího dítěte či nevinných zvířat, kterým vrazil klín do duší, dívá se a necítí nic. Jen pusto a prázdno. Ten, jehož duše byla pohřbena s prvním zlým skutkem či záměrem. Ten, jehož duše je rozbitá na milion kousků a nejde spravit. Ten, kdo neví, že jen soucit, oči plné slz, bolest duše, vnitřní tíha jsou jedinou správnou odpovědí na utrpení. A že pokud máme toto, máme vše. Celé nebe stojí s námi.
Nejsme nepřátelé. Chtějí to z nás udělat ti bez duší, bez soucitu, bez lásky. Rozdělit nás, abychom namířili proti sobě zbraně. Ale to nejde, protože žijeme v soucitu. Mohou nás donutit pozvednout proti sobě zbraně, ale nemohou nám vzít naše slzy, bezesné noci, obrazy utrpení, které nás budou pronásledovat celý život, naše krvácející srdce. To je naše záchrana. Naše krvácející srdce tváří v tvář utrpení. Zachraňuje nás láska. Nebýt lásky, není světa, není zrození, není ničeho. A v nicotě se nedá žít. Je to jako v Auschwitzu, prázdno a pusto. Pouze utrpení. Peklo.
Proto nejsme nepřátelé, jsme na jedné lodi, protože máme slzy. A pokud si to zachováme a budeme vědět, že nejsme nepřátelé a nestojíme na protilehlých stranách barikády, jsme zachráněni a bude zachráněn i náš svět.
A ti bez srdce, kteří nám říkají, že stojíme proti sobě? Přála bych jim, aby se v jejich případě naplnily slova Terrence Malicka: „Jednou se zhroutíme v pláči a všechno pochopíme.“ Aby mohly být přes slzy zachráněné jejich duše.
