Článek
Dnes je měsíc, co jsem odjížděla do Osvětimi, kde začal pochod Vrba-Wetzler memorial, kterého jsem se zúčastnila. Jde o pochod po stopách židovských utečenců a hrdinů Vrby a Wetzlera z Osvětimi do Žiliny, kteří přinesli svědectví o hrůzách, které se děly v koncentračním a vyhlazovacím táboře Auschwitz-Birkenau. Já mezi 45 účastníky od 14 do 80 let.
Přijela jsem odpoledne vlakem z Prahy do Katowic a pak z Katowic do Osvětimi. Je zvláštní, že když jsme přijeli na hranice do Polska a blížili jsme se k děsivému místu, začala jsem se dívat na Poláky jinak. Jako by si každý z nich prošel osvětimským peklem. Snad se mi začaly v mé fantazii tvořit archetypy a každý Polák, kterého jsem viděla, se stal pro mě židovským mučedníkem, z povrchu zemského smeteným Židem.
Zda jsem měla strach? Ne, neměla. Z těchto věcí nemívám strach, protože vím, věřím, že i bolest mě posune jinam. Nebo možná právě ona. Bolestné věci ve mně nějak zarezonují, něčím otřesou, bodnou, rozdrtí, zmačkají, rozsápou a pak čas tvoří novou, zatím pro mě neznámou, skutečnost. A tak spíše pociťuji vzrušení vstříc novému vnitřnímu dobrodružství, pochopení, nové realitě, která se vytváří, odkryje mi závoj zanesený prachem z očí a já budu blíž pravdě.
Byla jsem v Osvětimi a ubytovali jsme se v Centru dialogu a modlitby. Druhý den dopoledne jela autem menší část naší větší skupiny do Auschwitz-Birkenau. Byla jsem těmito názvy nepolíbená. Auschwitz je německy Osvětim a je to koncentrační tábor. Birkenau znamená německy Březinka, polsky Brzezinka, název podle březového háje. Birkenau byl vyhlazovací tábor.
V Auschwitzu nebyly plynové komory, tam Židy „pouze“ utýrali prací, mučením, střílením a nelidskými životními podmínkami k smrti. Jedna plynová komora tam byla a stojí doteď. Esesáci zkoušeli v této zkušební plynové komoře na vzorku lidí, kolik potřebují Cyklonu B k co nejrychlejšímu a nejefektivnějšímu usmrcení Židů, k jejich likvidaci a následnému zpracování. Jako by se zpracovávalo pole, úroda. Prostě zlikvidovat a zpracovat k maximálnímu vytěžení. Pokusy zjistili, že je třeba pěti litrů Cyklonu B.
Ke skutečnému vyhlazování však docházelo v Birkenau, pár kilometrů od Auschwitzu. To jsou ty známé záběry s pozorovací věží, branou a kolejemi vedoucími do osvětimského pekla. V Birkenau se mě zmocnil pocit nicoty. Dlouhé pole, malé dřevěné domy a koleje. Žádná energie, zajímavost, hrůza, smutek, emoce. Jen ticho, hladko, bílo, šedivo, a k tomu déšť. Můj táta by řekl, že Bůh s námi plakal. Slzy z nicoty.
Plynové komory v Birkenau už nejsou. Esesáci je před koncem války zničili, aby nezůstaly důkazy, svědectví o hrůzách, které páchali. Asi dobře věděli, že jde o hrůzy, které svět není schopen přijmout. To je jim k přítěži. Kdyby nevěděli, Bůh jim odpusť. Vždyť Ježíš na kříži taky zvolal: Otče, odpusť jim, neboť nevědí co činí. Ale oni to věděli. K nim bych přidala dva komíny, které v té době valily dým z krematorií, ze spalovaného lidského masa a kostí nevinných dětí, žen, starců, nemocných lidí, které nemohli zužitkovat pro svoji práci na ničení životů lidí.
To je hrůza vyhlazovacích táborů. Začlení vás do systému, kdy když chcete přežít, nemůžete se vymanit ze spoluviny ze strašlivé likvidace, následného zpracování a zužitkování člověka. Musíte v tom jít s nimi. Člověk se svým jménem, profesí, barvou a účesem, zájmy, mluvou, stylem v účesu a oblékání se mění v beztvarou masu určenou k průmyslovému zpracování. Nebo jako plevel, který je třeba zbavit identity, vytrhat a spálit.
Člověk v Birkenau byl nic. Neměl již jméno, to mu bylo odňato, stal se číslem určeným pro likvidaci. Děti, které se tam narodily, se prý po skončení války představovaly číslem. Nechápaly, že mají jméno. Oholené hlavy, stejnost, identita a šaty pryč, pruhované mundúry, dřeváky, které mohly být o několik čísel větší či menší, než jakou jste měli nohu. Byli jste číslo, ne člověk. Profese a zájmy pryč. Jen když se to náhodou esesákům hodilo do jejich plánu vyhlazování, mohli jste se stát součástí stroje na likvidaci člověka.
Od doby, kdy jsem to viděla, mám strach z nic. Stejnokrojů, stejnosti, věcí bez výrazu. Druhý den znovu Birkenau. To jsme jen procházeli areálem, abychom se dostali do lesíka, kterým Vrba a Wetzler utíkali. Zase déšť, slzy Boha a znova pocit nic. Šli jsme dál a četli z knihy Vrby a Wetzlera. Jejich vzpomínky na útěk, čím si procházeli, co zažívali, čeho se báli, kdy byli na pokraji smrti. Kolik statečných lidí cestou potkali.
Je nadějné, kolik statečných lidí existuje na světě. Rána a bolest z utrpení člověka se mísila s humorem a smíchem nevšedních a otevřených lidí ve skupině, kterým není lhostejný tento svět. Byla jsem mezi nimi ráda a šťastná. Dávali mi naději, že svět není mimo, vykolejený, že má smysl bojovat a zajímat se o společnost a svět. Každý z nich se snažil přispívat k dobru lidstva. Svým způsobem, kterým mohl. Pociťovala jsem v tom šílenství a bolesti naději.
Prošli jsme za 7 dnů 130 kilometrů. Vše ve mně dozrávalo a zraje dál. Teď, téměř po měsíci od pochodu, si dohledávám články, videa, filmy, audio, dokumenty k tematice a snažím se odpovědět si na otázku: Co je v člověku? Jak je to možné? Jak je možné, že člověk, který zabije malé nevinné dítě s celou rodinou, si pár metrů od toho místa hraje s vlastními dětmi a čte jim pohádky a dojímá se nad hudební skladbou? Nemám odpověď a nevím, zda někdy budu mít. Je to příliš obrácené naruby, pomotané, zašmodrchané.
Jediné, co vím, je, že nikdo nikdy nesmí být zbaven lidskosti, vlastní identity, že základem je člověk, vše, co ho tvoří, se slabostmi i silnými stránkami, s jinakostí. Že soudit může znamenat smrt. Ale možná věčnou smrt pro toho, kdo odsoudí, ten totiž ztrácí svoji duši navěky. Člověk stojí nad jakoukoliv ideologií. Člověk se vším co má, je vzácnost, poklad. Nikdy se nesmíme nechat spoutat nenávistí, protože nenávist vede ke smrti duše, věčné smrti člověka. Stejně si myslím, že jsou na tom hůř nacisté než Židé. Ti prošli velikánským utrpením, ale věřím, že žijí dál, že jejich nevinnost se neztratila, kdežto nacisté ztratili svoji duši. Umřeli navěky. Pro Boha se stali nic. I když nakonec… Bůh ví, jak to je.
Na závěr bych napsala slova, která doprovázela expozici kanadského sochaře Ricka Wienecke Fontána slz, na kterou jsme náhodou natrefili na pochodu, a která odrážela spojitost mezi ukřižováním Krista a jeho posledních 7 výkřiků s utrpením Židů za holocaustu. Rick doprovodil sochařskou expozici sedmi otázkami. Osmá byla odpověď Boha: „Pamatuji si na každé dítě, každého muže, každou ženu, každý vlak, každou jámu, každou plynovou komoru, každý pláč, každou modlitbu, každou slzu. Tvoříte z mé paměti, ne vaší.“
