Článek
Slovensko je jedna z nejkrásnějších zemí, plna kontrastů. Má v sobě něco z velkoleposti Francie zjemněnou lidskou blízkostí a nepředstíranou srdečností. Prosluněné rozlehlé roviny, vysoké zasněžené štíty s mrazivě sladkým pocitem věčnosti. Vlídné lesy plné vůně dřeva a jehličí, hluboké tajemné doliny, klidné teplé i ledové řeky a bystřiny. Nevyzpytatelně temperamentní východ provoněný sluncem a ovocnými stromy, melancholicky zvučná Orava, drsný i něžný Liptov. Města s intelektuální elitou i maďarským špiritusem okořeněné jihoslovenské vesnice i vinice. Rozpadající se původní dřevěné chatrče, temné i hravé zámky a zámečky bývalé uherské šlechty. A také velkolepý Dunaj s jeho břehy pádícím dál do světa až k Černému moři.
Na Slovensku jsou dobří lidé, vesměs dobří, srdeční, štědří. Často od Slováků v zahraničí slyším, že to po volbách se Slovenskem vnitřně vzdali, protože si zvolilo minulost místo budoucnosti, dobrovolné plundrování své země proti modernímu rozvoji, otroctví místo svobody. Svou zemi vlastní vůlí odevzdali bezpáteřním lidem bažících po moci, kterým není nic svaté.
Slovensko je mladé, jednou sebou tříská jako hlučné sebestředné malé dítě, někdy zase jako bouřící se puberťák bouchající za sebou dveřmi. Jednou se nechá zmanipulovat silnějším a přidává se na stranu násilí a nepravdy, jednou zas křičí, že chce dospět a osamostatnit, ať mu nikdo nestojí v cestě. Pak zase uvěří svému vládci, pak se proti němu vzbouří, pak se zase k němu přimkne, pak se zase vzbouří, pak se zase přimkne… V takovém kolečku, z kterého jakoby není cesta ven. Ale myslím, že je. Kolečko se totiž vždy pohybuje v určité spirále, kdy to další kolečko se nachází výš než bylo to předchozí. A když spojíme body na kolečkách v přímku, vidíme, že někam směřuje, že je na cestě.
Slovensko hledá svou identitu, zralost a dospělost, sílu a pevnost svého národa a státu, který je typický laskavostí, srdečností, radostí, vírou v život, odvahou, statečností, vytrvalostí a houževnatostí. To je nejhlubší identita Slovenska. Nikdy to nevzdává. Jenže, aby to zjistilo, potřebuje čas dospět. Aby svou sílu nestavělo na křiku, nenávisti, bušících pěstech, hrubosti, rebelství, dokazování si, přimykání k silnému vůdci, ale naopak na rozvaze, schopnosti rozlišovat dobré a zlé, přemýšlení a přehodnocování, na důvěře v intelektuální osobnosti, které formují myšlení společnosti. Ne vůdcové formují duši země, ale intelektuálové, filosofové, umělci, pedagogové, spisovatelé, novináři. Když ti odejdou, kdo zbude aby posunul Slovensko?
Věřím, že tito lidé zůstanou, že budou dále bojovat proti nezralosti, dětskosti a pubertální vzpouře, za hlubokou identitu Slovenska jako silného a srdečného národa. Pevně doufám, že se jednou stane Slovensko silným a sebevědomým národem uvědomující si svou sílu a respektující odlišnosti, krásu a identitu jiných národů.
