Článek
Václav Havel psal ve svém dopisu Gustávu Husákovi mimo jiné i o sebeuvědomovací roli kultury a o jejím postavení v minulém režimu. To v umění a tvorbě, co člověka naťukne, rozbije, zpochybní a znovu poskládá. Duch, který vše rozvíří a provětrá ze zatuchlosti a smradu.
Tím pak člověk a společnost roste, objevujíc svou skutečnou identitu, hodnotu. Rodičům naší generace Husákových dětí to vzali. Čtyřicet let totalitního režimu je zakonzervoval, předhazoval jim kosti, kterými je krmil, chtěl, aby uvěřili, že je to veškeré bohatství, které jim může život nabídnout, ponoukal jim bezduchou zábavu, která měla dále konzervovat a znehybňovat. Hlavně nic nenabourávat. A když něco v sobě neslo zneklidňující potenciál, dostalo se to do šedé režimem sledované perzekuované zóny. Takže všichni museli stát bez hnutí a ohlodávat kosti. A u toho ještě tleskat. Plamen ducha buď zhasl, nebo slabě skomíral, a když hořel, tak většinou ve věznicích, kotelnách, podzemních bunkrech, tajných skrýších či bytech. Nic se nesmělo kritizovat, poukazovat na chyby, cokoliv režimního zpochybňovat. Jenže právě zpětná vazba přibližuje člověka a společnost k vlastní identitě, pravdě. Sebereflexe a reflexe, dívání se zpátky, na chyby, selhání, další možnosti.
Je mi líto poválečné generace našich rodičů, která se už těžko po revoluci ve středním věku mohla změnit. Totalitu si odnesla nejvíc. Když se otevřela okna a vše rozvířil duch svobody a čerstvosti, zatuchlost byla vyvětrána, hniloba a zápach odstraněné, mnozí už nebyli schopni pochopit a nastoupit na sebeuvědomovací a růstovou vlnu. Zůstali ve svém myšlení ztuhlí a neprodyšně uzavření. Zneklidňující svobodný duch je leká, bojí se jeho nevázanosti, neurčitosti a směrů.
Se strachem režim pracoval a strachem spoustu lidí spoutal do konce jejich životů. To je prokletí totalit. Ničí v člověku jeho touhu po identitě. Svoboda je pak pro ně spíše zraňující než tvořivá. Příliš dlouho spali, žili v temnotě, a světlo je na ně ostré a nepříjemné. Nejsou schopni ho už pojmout, nahlédnout, co osvěcuje, reagovat na něj, zpracovat ho pro budoucnost. A tak mnohdy chtějí vrátit věci zpět, kdy mohli spát, bez tvořivého a vířivého ducha, zneklidňujícího člověčenství. Sladký bezduchý spánek, mrtvolná nehybnost a iluze bezbolestnosti a jistoty. Je v něm ale tolik neuvědomělé bolesti, jakoby duše plakala ze svého nenaplnění, jakoby člověku vzali člověka. To, co ho dělá, tvoří, identifikuje. Tu jeho tvořivou a zvídavou podstatu.
V tom si myslím, že tkví generační problém a konflikt střední a mladé generace se starší poválečnou, která chce mladé znehybnit pro jejich další rozvoj. Udělat svým dětem, co bylo uděláno jim. Samozřejmě nevědomě a nevinně. Tak je to naučili, vtloukli jim to do hlavy a duší. V tom je zřejmě i podstata současného globálního konfliktu. Jde o střet generací, boj mladé svobody proti starému otroctví, nehybnost a ztuhlost proti tvořivému růstu, iluze jistoty proti jiskrnosti a dobrodružnosti života, naděje v budoucnost proti beznaději přítomnosti.
Ale svět v dlouhodobém horizontu roste. Neuvěřitelný sebeuvědomovací boom nynějšího světa už nebude nikdy zapomenut, lidé hltají vlastní možnosti a seberealizaci, překotně a vytrvale utíkají v touze po objevení své identity. To vše bude hluboce vraženo do genů příštích generací a světa. Žádná zkušenost nikdy nemůže být zapomenuta. Bez ohledu na vůli kohokoliv, i v jeho síle věci zvrátit. Prostě to nejde.
Vždy si musím vzpomenout na Izraelity vedené Mojžíšem z otroctví Egypta do svobody. Po čtyřiceti letech bloudění na poušti, nakonec přece jenom došli k vytoužené zemi, do svobody Kenaanu. Bůh je nevrátil zpátky v polovině cesty. Směr byl jasný. Od nesvobody ke svobodě, od zatuhlosti a nehybnosti k jiskrnosti, sice s čtyřicetiletou přestávkou. A s biblickým „nebojte se“ můj duch plesá a je plný naděje, protože mi dochází, že stejně je celý svět, jako i lidský život, založen na růstu. Bez růstu není života. A režimy, které se tomu snaží zamezit, se roztříští o skálu a rozpadnou se na drobné prachové částice. Není to síla, která je rozdrtí. Je to obyčejná naděje a lidské touhy, radost a dychtivost po naplnění svého lidství.
