Článek
Poslouchám eseje T. G. Masaryka Náš charakter. Jsou Češi hrdinové, nebo slaboši? a již dlouhé roky mě provází esej Mileny Jesenské O umění zůstat stát. Něco mě v těch esejích provokuje, v hloubce.
Hrají si s pojmem času, s extrémy, kdy člověk ze strachu začne utíkat vpřed nebo vzad. Masaryk tomu říká běžet k falešnému hrdinství či slabošství a Jesenská k mučednictví, či utíkat vzad ze zbabělosti.
Oba se dotýkají nehybnosti, vnějšího klidu, vědomého umění zůstat stát, existenciálního mlčení. U Masaryka je to důslednost, pevnost zásad, hodnot a názorů, nenechat se zmítat okolnostmi, chaosem světa, vnitřním pnutím, slabostmi, nepřízní situací či osudu. Jesenská píše o strachu, který člověka pudí zbrkle prchat, především v extrémní situaci, která člověka přivádí do chaotického pohybu, běhu. Utéct z bodu, který mě děsí.
Na jedné mši mluvil kněz o lásce, dotkl se nejvyšší formy lásky agapé. Možná v čase, kdy se člověk nehýbe, nechává prostor lásce. V mezičase vědomého stání se totiž zklidňují emoce, hněv, nenávist, chuť mstít se a skrze zklidňování začne prosakovat klid, pochopení, soucit, láska. Lež se mění v pravdu.
Proč to tak je? Snad protože svět ve své podstatě není zlý. Věřím, že je postavený na dobrých základech a tomu dobru v čase dává prostor, aby se vše prvotně překotné, povrchní, dostalo do hloubky, proměnilo. Nenávist v lásku, hněv v klid, lakomství ve štědrost, závist v přejícnost, strach v odvahu, hřích ve ctnost.
Možná kdybychom si každý jeden z nás nechali čas, naučili se umění zůstat stát, nakonec by se svět změnil v ráj, protože by se povrch vrátil do své původní hloubky, kde sídlí pokoj a láska. A kde není utrpení, ani válek.
