Článek
Elegantní pták migroval v obřích hejnech
Holub stěhovavý (Ectopistes migratorius) býval nejpočetnějším ptákem Severní Ameriky. Vynikal tím, že se shromažďoval v obrovských hejnech, která migrovala za potravou a při letu prý doslova zastínila slunce.
Jakmile se holubí kolonie usadily, zabíraly území o délce několika tisíc kilometrů. Někdy se stávalo, že stromy poseté hnízdy (na jeden strom jich připadalo až 90) takovou tíhu neunesly a větve pod nimi popraskaly.
Přesto mnoha lidem učaroval jejich půvabný vzhled. Byli to štíhlí, zhruba 40 cm dlouzí letci se špičatými ocasními pery. Samci byli převážně šedomodří, s lesklou oranžovou náprsenkou. U samic a mláďat převládalo méně nápadné šedohnědé zbarvení.
Strategie přežití vůči lidským lovcům neobstála
Proč se holubi stěhovaví sdružovali do tak početných kolonií? Spoléhali totiž na strategii přežití známou jako „zahlcení predátora“. Jejím smyslem je převýšit počet predátorů tak, aby i přes ztráty způsobené lovem zůstala populace zachována.
Bohužel tato strategie nepočítá s hrozbou ze strany člověka – hlavní příčinou vyhynutí byl lov prováděný evropskými přistěhovalci. Ti už v 16. století dokázali za 7 týdnů zastřelit až 10 000 kusů. Nebozí ptáci se lovili hlavně pro maso, ale sloužili i jako cvičné terče pro začátečníky: protože létali v hustých hejnech, nebylo příliš těžké je zasáhnout.
Ilustrace lovu holubů stěhovavých v Louisianě z roku 1875
Kromě lovců je hubili také místní farmáři. Společně využívali ty nejkrutější metody – lákali holuby na zrní namočené v alkoholu (aby byli malátní a šli snadno zastřelit), naháněli je do sítí, a dokonce napadali i hnízdící kolonie. Mláďata vyhazovali z hnízd, anebo stromy s hnízdícími ptáky pokáceli či podpálili. Někdy se pod stromem ještě zapálila síra, aby se ptáci rychleji udusili a popadali ze stromu.
Lov se navíc zintenzivnil s rozvojem železnice a telegrafu. Tyto vynálezy umožnily snazší přesun lovců i informací o migrujících hejnech. V 19. století se holubi jako levný zdroj masa dováželi do velkých amerických měst. Aby vydrželi déle čerství, byli po tisících vězněni ve velkých klecích, kde se však sami často utrápili dřív, než byli usmrceni. Uvádí se, že v té době dokázal profesionální lovec zabít za celou svou kariéru až 3 miliony holubů.
Definitivní zánik holubí populace
Intenzivní lov a postupné odlesňování způsobily rychlou likvidaci holubí populace. Ochránci přírody se od roku 1857 marně snažili předkládat návrhy ke schválení zákonů, které by holuba chránili. Tehdejší zákonodárci argumentovali tvrzením, že tento druh jednoduše není možné zcela vymýtit a že se jeho populace vždy sama obnoví.
Netrvalo dlouho a bylo jasné, jak hluboce se mýlili. Jelikož byl holub stěhovavý koloniální a družný pták, potřeboval početná hejna také k úspěšnému rozmnožování. Jakmile počet jedinců klesl pod tzv. prahovou hodnotu, zkrátka se přestal pářit. Proto selhaly i veškeré pokusy o chov v zajetí.
Smutný konec holubice Marthy
Od roku 1890 byl dříve běžný holub stěhovavý považován za vzácnost. Poslední tři žijící exempláře chovala Zoologická zahrada v Cincinnati, která patří k nejstarším ve Spojených státech. Dva samci (z nichž jeden se jmenoval George) a samice Martha už ale nedokázali zplodit potomstvo, a tak holubice Martha nakonec zůstala v kleci sama:
Ke konci života už byla stále apatičtější a bezohlední návštěvníci po ní házeli písek, aby se pohnula. V roce 1914 ji pak ošetřovatelé našli mrtvou – odhaduje se, že se dožila přibližně 17–29 let.
Tragické vyhynutí ale nezůstalo bez odezvy. Jako vzpomínka na lidskou krutost byl ve státním parku Wyalusing ve Wisconsinu vztyčen památník za posledního holuba zastřeleného roku 1899 ve volné přírodě, který hlásá:
Tento druh vyhynul kvůli hrabivosti a bezohlednosti člověka.
Z holubů stěhovavých se dodnes dochovala pouze jejich vycpaná těla (včetně holubice Marthy) a série kreseb, fotografií a záznamů pořízených dobovými umělci či přírodovědci.
Snaha vědců o naklonování holuba stěhovavého
Genetičtí inženýři vedení vědcem Benem Novakem se v roce 2012 rozhodli, že se pokusí holuba stěhovavého naklonovat. Ambiciózní projekt nazvali „Great Passenger Pigeon Comeback“ a jeho cílem je do roku 2025 navrátit tento druh zpět do přírody.
Jak je patrné, mnoho času už jim nezbývá. Zatím se dle informací podařilo odchovat pouze chiméru holubího samce jménem Apsu. Ten už sice je nositelem genu vyhynulého holuba, ale není schopen ho pářením předávat dál.
Závěr
Příběh holuba stěhovavého nás upozorňuje na to, jak snadné je živočišný druh vyhubit, a jak těžké (ba téměř nemožné) je přivést ho opět k životu.
Nezbývá tedy než doufat, že si z něj vezmeme ponaučení – aby lidská populace vlivem drancování přírodních zdrojů jednou neskončila podobně jako ta holubí.
Zdroje:
