Poznejte nejstaršího jelena na světě: Místo paroží útočí ostrými špičáky

Muntžakové jsou malí až středně velcí jeleni, u nichž rozlišujeme 14 známých druhů. Výška v kohoutku se u většiny z nich pohybuje od 40 do 65 centimetrů a váha od 15 do 35 kilogramů.

Na první pohled vypadají docela obyčejně, ale jejich hlava skrývá překvapení – místo malých parůžků používají na obranu a při soubojích až 6 centimetrů dlouhé špičáky, jež jim dodávají poněkud děsivý vzhled:

Podivné jsou i pachové žlázy umístěné na čele a u očí. Tyto žlázy se otevírají a zavírají a dokážou doslova vyhřeznout – např. při námluvách nebo označování teritoria, kdy je samci otírají o větve a kmeny stromů, aby tam zanechali pachové stopy.

Kromě toho si často připomínají i svůj vlastní pach: k tomu jim slouží dlouhý jazyk, kterým si dosáhnou až na hlavu.

Pachové stopy však nejsou jediným způsobem komunikace – nesmíme zapomenout ani na charakteristický „štěkot“. Zvuk připomínající výkřik muntžakové většinou používají jako varování: pokud zahlédnou predátora, několikrát zaštěkají a se zdviženým ocasem prchají do bezpečí. Štěkot muntžaků si můžete poslechnout na této nahrávce:

Vytrvale štěkají i samice po porodu, aby přilákaly samce. Muntžakové totiž nemají období říje jako ostatní jeleni, ale mohou se pářit po celý rok – výsledkem je, že samice bývají téměř nepřetržitě březí.

Březost trvá 6 měsíců a rodí se jedno mládě, dvojčata bývají vzácná.

Do Anglie se muntžakové dostali díky vévodovi z Bedfordu, jenž si je přivezl z Číny v roce 1894. Od roku 1901 bylo několik jedinců vypuštěno do volné přírody, kde se začali rychle rozmnožovat. V současnosti jsou rozšíření v jižní a střední Anglii a pomalu pronikají na sever.

Rádi se zdržují v hustých lesích s dostatkem křovin, kde nacházejí úkryt. Pokud zabloudí do městské zástavby, hledají útočiště v zahradách nebo parcích. Spásají listy, výhonky, ovoce, trávu, cibulky a houby, nicméně občas okusují i kůru stromů.

Proto jsou trnem v oku většiny zahrádkářů a v lásce je příliš nemají ani ochránci přírody, kteří je vnímají jako invazivní druh narušující původní ekosystém.

EU se prostřednictvím směrnice snaží zakázat chov živočichů uvedených na seznamu invazivních druhů. To se významně dotklo i muntžaků, které jsme mohli obdivovat v zoologických zahradách. Zoologická a botanická zahrada města Plzně naštěstí dostala výjimku:

Podle informací na webových stránkách by však muntžaky měla chovat také Zoo Liberec nebo Zoo Ústí nad Labem. Díky tomu můžeme tyto zvláštní jelínky spatřit, aniž bychom za nimi museli cestovat tisíce kilometrů.

Muntžakové jsou živoucí představitelé prehistorické fauny s neuvěřitelnou schopností přežít a adaptovat se na nové prostředí. Ovšem ne všechny druhy mají takové štěstí – muntžak tmavý, muntžak žlutý a muntžak obrovský jsou považováni za ohrožené.

Tato zvířata čelí mnoha hrozbám, včetně ztráty přirozeného prostředí, lovu a fragmentace populací, což může vést k jejich vyhynutí. Nezbývá tedy než doufat, že příslušné organizace se postarají o jejich ochranu dříve, než bude pozdě.

Pokud vás téma zaujalo, neváhejte se podělit o své názory v diskuzi a sdílejte článek na sociálních sítích.

Zdroje: