Článek
Ráno musíte bojovat o místo jako v pražském Karlíně a samozřejmě se za parkování platí.
My máme takový systém: ráno vyrazíme lyžovat, kolem oběda se vracíme na chalupu na jídlo, odpočinek a odpoledne zase zpátky na kopec, tentokrát na skialpinismus. Problém? Za každý příjezd na parkoviště zaplatíte. Ráno stopadesát, odpoledne stopadesát. Na konci sezóny to začíná být slušná částka, která by stačila třeba na další lyžařský výlet.
„Nemůžeme tam prostě jednou nechat auto celý den?“ navrhla jednou manželka.
„Jo, můžeme. A pak půjdeme na oběd pěšky tři kilometry do kopce.“
„To je naprd,“ konstatovala odborně.
Jenže minule, když jsme jeli na lanovce nahoru, jsme oba současně ukázali dolů.
„Vidíš to taky?“
Malý plácek, možná padesát metrů od sjezdovky, čistý, rovný. Žádné značky, žádné zábrany, žádné cedule. Prostě nic. Perfektní.
„Příště to zkusíme,“ řekl jsem.
Odpoledne, když jsme vyráželi na skialpy, jsme tam tedy poprvé zaparkovali. Nikde ani živáčka, žádné stopy, že by tam někdo předtím parkoval. Možná to místní tají, říkali jsme si. Zamkli jsme auto, nasadili skialpové lyže a vyrazili do hor.
Pár hodin jsme stoupali, užívali si západ slunce nad horami a skvělou zimní pohodu, kdy vám není ani moc teplo, ani zima a sníh krásně drží. Všechno perfektní. Cítili jsme se jako géniové, kteří vyzráli nad systémem. Už jsme si plánovali, jak od teď parkujeme odpoledne jenom tady a počítali, kolik ušetříme.
A pak jsem to zahlédl.
Zhruba tři sta metrů od našeho „tajného“ místa. Modrá světla. Hodně modrých světel. Blikající, otáčející se, na první pohled úplně přesně tam, kde mělo stát naše auto.
„To snad ne,“ vydechla manželka.
„Klid, možná je to jenom…“
Ale nebylo to jenom. Jak jsme se přibližovali, scéna nabývala na děsivé jasnosti. Skútr horské služby. Sanitka. Záchranáři v oranžových kombinézách. A hlavně - vrtulník. Velký, záchranářský vrtulník, který ale nestál na našem plácku, nýbrž na příjezdové cestě, rotory pomalu doklepávaly.
„Ježíšmarjá, stojíme na heliportu,“ zašeptala manželka.
„To nemůže být pravda.“
„Už vidím ten Instagram. Marek Dvořák: ‚A tady vidíte, přátelé, jak to nedělat. Díky těmto inteligentům jsme nemohli přistát na určeném místě a museli jsme improvizovat.‘ S fotkou našeho auta.“
„Prosím tě, neříkej to nahlas, ještě to přivoláš.“
Když jsme dorazili k autu, čekali jsme, že nás někdo sežere zaživa. Představoval jsem si tučnou pokutu, možná nějaký bod dolů, nebo v nejhorším případě právě tu internetovou ostudu. Naše auto opravdu stálo uprostřed plácku a kolem se pohybovalo asi šest lidí v různých reflexních vestách.
Jeden z členů horské služby se k nám otočil a my jsme poznali Honzu, se kterým chodíme každý rok na pivko do místní hospody.
„Ty vole, tak to jste byli vy?“ řekl, ale naštěstí bez vzteku. Spíš s takovým pobaveným překvapením.
„Honzo, my… my jsme netušili…“
„Že stojíte na heliportu?“
„Na… na heliportu?“
„Jo. Postavili ho před měsícem. Pro zásahy, když se něco stane tady dole u sjezdovky.“
„Ale… tam nejsou žádný značky. Vůbec nic.“
Honza se zadíval na plácek, pak na nás, pak zase na plácek. „Jo, to máš pravdu. Někdo to prostě nedodělal. Měly tam být značky hned, ale víš, jak to chodí….“
„A teď… teď bude pokuta?“ zeptal jsem se opatrně.
„Za co? Za to, že jsi zaparkoval na místě, který vypadá jako normální pláň? Kdybych to neviděl na vlastní oči, taky bych tam možná zastavil.“ Honza se ušklíbl. „Navíc vrtulník přistál v pohodě támhle na cestě, záchrana proběhla normálně. Ale hele, teď už víš, jo?“
„Jasně. Určitě.“
„A hlavně,“ dodal ještě Honza s úsměvem, „zítra, až pojedete nahoru na lanovce, tak se koukněte dolů. Už jsem volal šéfovi údržby, ať hned ráno tam jedou dát značky.“
Odlehlo nám. Žádná pokuta, žádný Instagram, žádná ostuda. Jen takový trapas mezi známými, ale ten se dá přežít.
Když jsme odjížděli, manželka se na mě podívala. „Takže zase budeme platit stopadesát.“
„Jo. Budeme.“
„Víš co, ono je to tak asi správně.“
Druhý den ráno, když lanovka stoupala vzhůru nad sjezdovkou, viděli jsme to. Náš „tajný parkovací plácek“ byl osázen čerstvými značkami. Velký bílý kruh s červeným lemem a obrovským „H“ uprostřed. Kolem dokonce dali ještě takové ty plastové kužely, aby to bylo jasné i naprostému hlupákovi.
„Aspoň že po nás něco zbyde,“ řekla manželka filozoficky.
„Myslíš?“
„No jasně. Příští sezónu, až sem přijedou noví lidi a budou koukat, kde zaparkovat, určitě někdo na lanovce řekne: ‚Vidíte támhle ten heliport? Tam se před rokem postavil jeden úplný idiot s autem.‘ A bude to náš odkaz.“
„Nádherný.“
Teď zase parkujeme na tom oficiálním veřejném parkovišti. Je drahé, je narváno, ale aspoň víme, že tam určitě nemá přistávat vrtulník. A když jedeme kolem toho heliportu, vždycky se na sebe podíváme a začneme se smát.
Jo, a Honza nám teď vždycky v hospodě říká „Piloti“. Takže sláva je naše.
