Článek
Vybledlé tričko s flíčkem od rajčatové omáčky, manželovu havajskou košili, kterou dostal před pěti lety jako vtipný dárek a nikdy neměl odvahu ji nosit, dětské šortky s nevysvětlitelnou skvrnou, co vypadá jako Rorschachův test a moje plážové šaty, které mají v podpaží záhadné žluté mapy připomínající kontury Jižní Ameriky.
„Miláčku,“ řekla jsem poprvé manželovi, „pojedeme na Kanáry a ty si vezmeš TU košili.“
„Kterou košili?“ zeptal se nechápavě.
„Tu s kytkama a ananasem. Víš, co ti dali kluci na narozeniny jako vtip a nikdy jsi ji neměl na sobě, protože v ní vypadáš jako průvodce na kubánském výletě v osmdesátkách.“
Chápete už princip? Každý kus oblečení dostal poslední šanci zazářit, než skončí v kontejneru někde na Tenerife. A já? Já jsem si užívala pocit absolutní svobody. Žádné „musím to vyprat“, žádné „kam to zabalím na zpáteční cestu“. Prostě den před odletem domů jsem prošla pokoj jako Marie Kondo na LSD a všechno, co mi nedělalo radost (a upřímně, nic mi nedělalo), putovalo do odpadkového koše hotelu.
Zpáteční let s poloprázdným kufrem? Extáze. Místo na suvenýry? Neomezené. Manžel si mohl koupit tu hroznou sošku rybáře, děti kilové pytlíky cukrovinek a já láhev místního alkoholu, který doma stejně nikdo pít nebude.
Jenže pak začaly problémy. Děti dorůstaly do věku, kdy už jim došlo, že to není normální.
„Mami,“ řekla mi loni čtrnáctiletá dcera, když jsme začaly balit, „já si NECHCI vzít tyhle legíny s prasklým švem v rozkroku, co je třikrát přešitý a pořád to nedrží.“
"Ale zlatíčko, nikdo to neuvidí. “
„VŠICHNI to uvidí, mami. Jsme na dovolený, ne na pustém ostrově!“
Nakonec jsme se dohodly na kompromisu - vezme si je s dlouhým tričkem pod zadek. Syn byl ještě horší. V šestnácti se prostě odmítl objevit na veřejnosti v tričku s vybledlým logem kapely, o které „stejně nikdo nikdy neslyšel, mami.“
Vrcholem mého dovolenkového umění recyklace se ale staly úpravy. Proč vyhodit kalhoty, když z nich můžu udělat kraťasy? Stačí nůžky, odvaha a víra, že nezáleží na tom, jestli jsou obě nohavice stejně dlouhé. Moje lněné kalhoty se skvrnami od vína, trávy a od něčeho tmavě hnědého, co raději neidentifikuju? S odříznutými nohavicemi vypadají skvrny jako záměrný batikovaný vzor.
Jednou jsem zašla ještě dál. Vzala jsem košili, která měla všechny knoflíky v jiné barvě, odstřihla jí rukávy a prohlásila ji za plážové kimono. „To je vibe Františka Čížková“ řekla jsem hrdě. Manžel se mě zeptal, jestli jsem v pohodě. Dcera se za mě styděla u bazénu. Ale já? Já jsem seděla v tom přešívaném hadru a cítila se jako bohyně DIY.
Letos jsme letěli do Řecka. Při balení se rodina vzbouřila.
„Mami, prosím tě, já chci normální oblečení,“ prosila dcera.
„Co je normální? My jsme ekologická rodina!“
„Mami, my to stejně vyhodíme, jenom v Řecku místo doma. Kde je v tom ta ekologie?“
Měla pravdu, ale já už jsem byla příliš daleko. V kufru jsem měla tři trička, která jsem vlastnoručně předělala na tílka (nevyrovnané průramky dodávaly na šarmu), kraťasy vyrobené z manželových kancelářských kalhot a šaty, který měly na zádech díru tak velkou, že jsem ji musela prohlásit za „odvážný výstřih na zádech“.
První večer dovolené ke mě manžel přišel a tiše řekl: „Nemůžu to nosit. Lidé si myslí, že jsem bezdomovec.“
Děti mezitím tajně nakoupily v místním obchoďáku tři normální trička a schovaly je přede mnou jako nějaký kontraband.
Poslední den dovolené, když jsem slavnostně vyhazovala všechno do koše (místní uklízečka mě sledovala s výrazem někoho, kdo právě pochopil, proč se svět řítí do záhuby), mi došlo, že možná… možná jsem to letos přehnala.
Ale když jsem domů přijela s kufrem lehkým jako pírko, plným suvenýrů a čtyřmi novými růžovými oleji (proč jsem si koupila čtyři, to nevím dodnes), nemohla jsem si pomoct. Příští rok to zkusím znovu.
Jenom možná… možná si vezmu aspoň jedny normální kalhoty. Pro jistotu.
Nebo ne. Z těch normálních kalhot by se daly udělat perfektní kraťasy.
