Hlavní obsah

K padesátinám jsem si nadělila Jizerskou 50. Týden před závodem jsem chtěla všechno zrušit

Foto: Esmeralda Zlopocasna by ChatGPT

Začalo to nevinně. „Hele, co kdybys sis k padesátinám zaběhla Jizerskou 50?“ řekl kamarád. „Ty přece umíš běžkovat, ne?“ Umím. Jenže mezi „umět“ a „dát to“ je propast hluboká jako průměrná lyžařská stopa po tisícovce závodníků.

Článek

Pojďme si to shrnout. Od páté do osmé třídy jsem chodila do sportovní třídy. Zimy tehdy znamenaly dvakrát týdně tréninky na horách a víkendy strávené na závodech. Patřila jsem spíš k průměru, žádný velký talent ze mě nikdy nebyl. Po základní škole jsem se sportu věnovala už jen rekreačně. Dneska párkrát do roka vytáhnu běžky ze sklepa, opráším je a vyrazím s holkama na výlet.

„S holkama“ – to je důležitý pojem. Holky mého věku. Jedeme třeba 25 kilometrů za den, ale prokládané zastaveními v každé hospůdce po cestě. Svařák, polívečka, kafíčko. Sport v tom nejkrásnějším slova smyslu.

„Padesát kilometrů? No to bude v pohodě,“ pomyslela jsem si.

Chyba. Velká, velká chyba.

První trénink aneb vítejte v realitě, paní Esmeraldo

Konec listopadu, první trénink. Po deseti kilometrech jsem to věděla naprosto jistě: Udělala jsem obrovskou pitomost. Nohy se mi třásly, plíce hořely a v hlavě se mi rozsvítil obrovský neonový nápis „COS TO SAKRA UDĚLALA?“

Hned to vzdát se mi ale nechtělo. To by byla ostuda. Prostě to zkusím. A když to nepůjde, tak… no, uvidíme.

Letos nebyly sněhové podmínky moc dobré, takže se člověk musel chytat každé šance. Jakmile napadlo, vyrazila jsem do Bedřichova. Mám to lehce přes hodinu z Prahy. Výhoda home officu? Můžu jet ve všední den a práci si dohnat o víkendu.

Jenže.

Pokud chcete sehnat parkovací místo v Bedřichově, musíte si přivstat. Kdo nezažil boj o místo na centrálním parkovišti, nezná pravou podstatu zimního sportu. Šestá hodina ranní, za oknem tma jako v pytli, venku minus deset a vy si říkáte: „To fakt dělám dobrovolně a ještě za to platím?“

Puchýře, hole a ledvinka: svatá trojice přípravy

S každým tréninkem jsem objevovala nové problémy. První? Puchýře.

Na výletech s holkama jsem je prostě zalepila náplastí, dala si druhý svařák a bylo. Ale při představě, že budu šest hodin běžet s puchýřema „do masa“, mi naskočila husí kůže. Zkoušela jsem všechno možné. Nakonec – gelové chrániče paty za 120 korun. Kdo by řekl, že tohle bude jeden z mých nejlepších nákupů roku.

Pak jsem zjistila, že mám hole o deset centimetrů delší, než bych měla mít. Prostě jsem si kdysi koupila „nějaké hole“ a používala je. Když jsem si pořídila správně dlouhé, byl rozdíl markantní. Najednou jsem nebyla Quasimodo, ale skoro vypadala jako člověk, co ví, co dělá.

Pak přišla ledvinka.

Tady měla má ženská marnivost opravdu žně. Výběru ledvinky jsem věnovala víc času než výběru lyží, bundy a rukavic dohromady. Musela být dostatečně velká na náhradní rukavice, lehkou bundu (kdyby náhodou), energetické gely (jinak umřete) a další nezbytnosti. Zároveň nesměla být moc velká, aby nebyla těžká. A samozřejmě musela vypadat dobře a mít hezkou barvu.

Týden jsem studovala recenze. Srovnávala kapacity. Zvažovala barvy. Manžel se díval a nevěřil vlastním očím.

Týden před závodem: panika

Celkem se mi podařilo vyběhnout asi desetkrát. Postupně jsem se zlepšovala. Moje maximum bylo 32 kilometrů v kuse.

32 kilometrů.

A já mám zaběhnout 50.

Týden před závodem jsem se psychicky zhroutila. „Já to nedám. Vůbec to nedám. Co si to vymýšlím?“

Vymýšlela jsem náhradní scénáře. Třeba že na Smědavě na zhruba třicátém kilometru prostě nastoupím do sběrného autobusu. Organizátoři mají autobus pro ty, co to nevydrží. To je legitimní plán B, ne?

Tahle představa mě docela uklidnila. V nejhorším 30 kilometrů dám určitě. A pak autobus. Žádná ostuda. Plno lidí to nedá.

Den D: když umělá inteligence podcenila ženskou tvrdohlavost

Svoje výsledky z tréninku jsem konzultovala s umělou inteligencí. ChatGPT mi vypočítal, kdy bych měla dojet na jednotlivé občerstvovačky. Udělala jsem si motivační kartičku s časy a mantrami typu „Nevzdávej to!“ a „Ještě kousek!“

Ráno v Bedřichově je jako festival. Tisíce lidí, všichni v lyžařských oblecích, atmosféra neuvěřitelná. Organizátoři to mají zmáknuté na jedničku – autobusy kyvadla z Liberce jezdí nepřetržitě, servis luxusní, moderátoři vtipní a povzbuzující. Člověk má pocit, že je na olympiádě.

Startovala jsem z poslední vlny, protože to byl můj první závod. Koukala jsem na ty lidi okolo sebe – profesionální výbava, svalnaté nohy, sebejisté výrazy. Mezi nimi já s mojí ledvinkou a gelem na patách.

Ale byla jsem dojatá. Fakt. Stála jsem tam a říkala si: „Sakra, já to fakt udělám. Aspoň to zkusím.“

0–10 km: sardinkový efekt

Start. Stovky lidí se daly do pohybu. A tady nastává problém.

Člověk by chtěl jet svým tempem. Ale nešlo to. Protože už pár tisíc závodníků projelo před námi, stopa byla rozjetá jako po tankové bitvě. Byli tací, co se snažili předjíždět. Skákali ze stopy do stopy, rozrývali sníh ještě víc, škubali se jako epileptici a výsledek? Nula. Stejně jeli stejně rychle jako všichni ostatní.

Držela jsem se ve vlaku a čekala, až se peloton roztrhá.

10–22 km: kde je ta krize?

Po desátém kilometru se to konečně trochu uvolnilo. Dalo se jet svým tempem. Stopa byla sice pořád mizerná, ale aspoň jsem nemusela bojovat s davem.

Na 22. kilometru na Jizerce jsem čekala krizi. Všichni říkají, že tam to začíná bolet. Ale když jsem projížděla tou zasněženou krajinou jako ze starých filmů, všude fanoušci zvonící na zvony a povzbuzující závodníky, byla jsem vnitřně zase dojatá.

„Ty kráso,“ pomyslela jsem si. „Za tohle to stojí.“

30 km Smědava: bod rozhodnutí

Kritický bod. Místo, kde jsem plánovala případně nastoupit do autobusu.

Projela jsem kolem. V klidu.

„Tak co, nastupuješ?“ zeptala se mě část mozku odpovědná za pud sebezáchovy.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Těch 20 kilometrů už dojedu.“

Rozhodnutí bylo jasné.

35–45 km: když se vrací vytěsněná traumata

Tady to začalo. Bolelo všechno. Nohy, ruce, záda, hlava. Všechno.

A s bolestí se začaly vracet vzpomínky. Ty, které jsem si myslela, že jsem dávno vytěsnila.

Pátá až osmá třída základky. Lyžařský oddíl, holčičí oddíl. Žádné zázemí, žádná chalupa na zahřátí. Po škole rovnou do autobusu, 2× týdně trénink. Batohy pověsit na větve v lese a trénovat. Hodinu, dvě. Pak batohy z lesa, nastoupit do ledového autobusu, přijet domů za tmy, učit se a ráno brzo do školy nebo na trénink.

Dřina, zima a hlad.

Trenér na skútru. Jely jsme pomalu? Najel nám skútrem na patičky lyží. Prostě na nás najížděl a řval. Jako motivace zřejmě.

Trenér s holí. Jeho vlastní dcera jela pomalu. Praštil ji holí několikrát do stehna. Druhý den nám ukazovala modřiny na nohách.

A pak tady byl ten den. Neběžely jsme prý dost rychle. „Sundat běžky!“ zakřičel trenér. A my jsme musely v hlubokém sněhu běhat do kopce. Bez lyží. Brodit se tím sněhem nahoru. Byl tam časový limit. Když to někdo nestihl, celý oddíl běžel znovu.

Některé holky nadávaly těm pomalejším. „Kvůli tobě musíme běžet znovu!“ křičely. Strach z dalšího kola, únava, bezmoc. Všechno se změnilo ve vztek vůči té, co nestíhala. Jiné holky se je snažily podpořit. Když ta pomalejší holka spadla vyčerpáním do sněhu, pomohly jí vstát. „Běž vedle mě, dáme to spolu.“

Myslela jsem si, že jsem to vytěsnila. Že jsem na to zapomněla. Ale během té bolesti, toho úsilí, kdy tělo křičí „přestaň!“ a hlava říká „jeď dál!“ se mi to všechno vracelo.

Bylo to normální? Nebylo. Ale tenkrát jsme si myslely, že jo. Že to tak prostě je. Že sport bolí. Že trénink je dřina. Že trenér má vždycky pravdu.

„A ty si teď stěžuješ?“ řekla jsem si. „Tady máš občerstvovačku každých deset kilometrů. Můžeš kdykoliv zastavit. Máš teplé oblečení. Nikdo na tebe nenajíždí skútrem. Nikdo tě nebije holí.“

Jako mantru jsem si opakovala počet zbývajících kilometrů. „15… 14… 13…“ Jela jsem jako robot.

Posledních 5 km: čistě o vůli

Posledních pět kilometrů bylo čistě o hlavě. Tělo už vypovědělo službu. Prostě jsem jela. Automaticky. Jedna lyže před druhou.

A pak…

Cíl.

Projela jsem cílem. Dala jsem to. Byla jsem o deset minut rychlejší, než mi vypočítala umělá inteligence!

Pyšná na sebe. Dojatá. Úplně v emocích.

Bolel mě každý krok. Převlékla jsem se do suchého, dala si jídlo od organizátorů (výborné!) a pár loků piva Svijany. Upřímně, pivo moc nepomohlo. Ale snažila jsem se:)

Foto: Esmeralda Zlopocasna

Medaile po dojezdu

Epilog

Doma mi rodina připravila výbornou večeři a uvítala mě kytkou jako hrdinku. Dala jsem si vanu, namazala se krémem na unavené svaly a šla spát.

Vím ale jedno: Příště jedu zase. Rozhodně líp potrénuju.

Protože tohle nebyl jen závod. Tohle bylo zjištění, že i když vám bude padesát, i když máte „jen“ rekreační úroveň, i když všichni (včetně umělé inteligence) pochybují – dáte to.

Nejlepší je, že to můžu dělat dobrovolně. Bez skútru v patách. Bez strachu z hole a trestu za pomalou jízdu. Jenom já, běžky a krásná zasněžená krajina.

Pokud vás někdy někdo vyhecuje k něčemu podobnému, vzpomeňte si na mě. A klidně to zkuste. Ale pořiďte si ty chrániče, správně dlouhé hole a hlavně pěknou ledvinku:)

Pokud máte ve své minulosti podobné zážitky z dětského sportu, tak vězte, že nebylo normální, že to tak bylo. Ale můžeme si to vzít zpátky. Na vlastních podmínkách. S respektem k sobě samým.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz