Článek
Aristokratické dětství a první literární pokusy
Karen Christenze Dinesen se narodila 17. dubna 1885 v Rungstedlundu severně od Kodaně do prominentní dánské rodiny. Její otec, Wilhelm Dinesen, byl důstojníkem, spisovatelem a politikem, který v mladých letech žil mezi indiánskými kmeny v Americe. Karen tak vyrůstala obklopena příběhy o dobrodružství a exotických dálkách, které formovaly její představivost.
Když jí bylo deset let, její otec spáchal sebevraždu. Tato tragická událost poznamenala Karen na celý život a často se k ní ve svých dílech nepřímo vracela. Vyrůstala pod přísným dohledem matky a babičky, které kladly důraz na tradiční hodnoty. Přesto – nebo možná právě proto – v sobě Karen již od dětství pěstovala nespoutaného ducha a touhu po svobodě.
„V dětství jsem si myslela, že mě čeká velký osud, mimořádný život a podobné věci,“ napsala později. „Bez toho by pro mě svět neměl smysl. Později jsem pochopila, že většina lidí nemá žádný osud. A přesto žijí dál.“
Již od útlého věku projevovala Karen umělecké nadání. Malovala, psala povídky a básně. V době, kdy se od žen z vyšších vrstev očekávalo především vedení domácnosti a reprezentace rodiny, Karen snila o umělecké kariéře. Studovala na Královské akademii umění v Kodani a později na akademiích v Římě a Paříži.
Karen Blixen v roce 1913
Cesta k manželství – útěk od konvencí
Ve svých dvaceti letech se Karen zamilovala do svého bratrance, švédského barona Hanse von Blixen-Finecke. Ten však její city neopětoval a oženil se s jinou ženou. Toto odmítnutí Karen hluboce zasáhlo a stalo se jedním z definujících momentů jejího života.
O několik let později, v roce 1912, se Karen zasnoubila s Hansovým dvojčetem, baronem Bror von Blixen-Finecke. Nebyl to sňatek z vášnivé lásky, ale spíše pragmatické spojení. Karen toužila po úniku ze svazujícího prostředí dánské společnosti a Bror hledal finanční prostředky pro své podnikatelské plány.
„Nikdy jsem netoužila po manželovi,“ svěřila se jednou své přítelkyni. „Toužila jsem po Africe.“
Osudové rozhodnutí Afrika
V lednu 1914 se Karen a Bror vzali a o několik měsíců později odpluli do britské východní Afriky (dnešní Keňa). Jejich plánem bylo založit kávovou plantáž v oblasti Ngong Hills nedaleko Nairobi. Investovali rodinné peníze Dinesenových do koupě farmy o rozloze 6000 akrů.
Život v Africe byl pro Karen zjevením. Zamilovala se do divoké krajiny, do majestátních hor, do nekonečných plání a především do místních obyvatel – Kikujů a Masajů, jejichž příběhy a tradice ji fascinovaly. Brzy se naučila svahilštinu a začala se aktivně podílet na provozu farmy.
„Afrika,“ napsala později, „má schopnost vniknout do člověka a zaujmout místo všech představ.“
Manželství s Brorem se však záhy ukázalo jako katastrofální volba. Baron byl nezodpovědný, často nepřítomný a notoricky nevěrný. Krátce po svatbě nakazil Karen syfilidou, nemocí, která v té době neměla účinnou léčbu a která ji poznamenala na celý život. Když se na jaře 1915 Karen vrátila do Dánska na léčení, napsala svému manželovi: „Zničil jsi můj život a budoucnost, a ty to víš.“
Život v srdci Afriky
Navzdory osobním problémům se Karen po léčbě vrátila do Afriky a pokračovala v budování farmy. V roce 1919 se s Brorem oficiálně rozvedla, ale zůstala v Keni. Farma se postupně rozrostla a zaměstnávala až 1000 místních pracovníků. Karen se stala respektovanou a milovanou „Msabu“ (paní) pro místní Kikuje. Otevřela na své farmě školu pro děti dělníků a poskytovala jim základní zdravotní péči.
„Domorodci byli mými přáteli,“ vzpomínala později. „Nemohla jsem se učit jejich řeč nebo jejich zvyky, aniž bych se nestala částí jejich života, a oni částí mého.“
Život na farmě byl náročný. Karen musela čelit mnoha překážkám – od nemocí kávy přes lesní požáry až po dlouhá období sucha. Přesto by toto období později označila za nejšťastnější část svého života.
Láska, která změnila vše
V Keni Karen potkala muže, který navždy změnil její život – britského lovce, pilota a dobrodruha Denyse Finch Hattona. Tichý, inteligentní a charismatický Denys byl pravým opakem jejího bývalého manžela. Měl vášeň pro literaturu, hudbu a filozofii. S Karen sdílel lásku k africkému kontinentu, ale také touhu po svobodě a nezávislosti.
Jejich vztah byl komplikovaný a plný napětí. Denys miloval Karen, ale odmítal se usadit a zavázat. Často mizel na dlouhé týdny nebo měsíce, kdy se vydával na safari s bohatými klienty nebo létal se svým letadlem napříč Afrikou.
„Denys nikdy nebude zcela můj,“ napsala Karen. „A právě to na něm miluji.“
V těchto letech Karen začala zapisovat své africké zážitky a příběhy, které slyšela od místních obyvatel. Denys ji v psaní podporoval a často jí večer předčítal z děl svých oblíbených autorů – Homéra, Shakespeara nebo Keatse.
Denys Finch Hatton
Období ztrát a návrat do Evropy
Dvacátá léta přinesla Karen řadu problémů. Ceny kávy na světových trzích prudce klesaly, což farmu přivedlo do vážných finančních potíží. V roce 1922 Karen založila provoz na zpracování kávy, aby zvýšila hodnotu své produkce, ale ani to nestačilo k pokrytí ztrát.
Osobní tragédie přišla v květnu 1931, když Denys Finch Hatton zahynul při letecké nehodě. Jeho letadlo se zřítilo krátce po startu z Nairobi. Pro Karen to byla zdrcující rána. Později nechala zasadit na místě jeho smrti obelisk s epitafem a pohřbila Denyse na hoře Ngong s výhledem na Velkou příkopovou propadlinu.
„Postavila jsem mu hrob na vrcholu kopce, kam jsme rádi chodili sledovat západ slunce,“ vzpomínala. „Tam, kde se člověk může podívat na všechny strany a nevidět nic jiného než Afriku, kterou tolik miloval.“
V témže roce Karen definitivně zkrachovala. Musela prodat farmu a v roce 1931 se naposledy rozloučila s milovanou Afrikou. Vrátila se do rodného Dánska, do domu svého dětství v Rungstedlundu. Bylo jí 46 let, byla na pokraji finančního krachu, trpěla pokročilou syfilidou a ztratila muže, kterého milovala. Ale její životní příběh zdaleka nekončil.
Z baronky spisovatelkou
Po návratu do Dánska se Karen Blixenová rozhodla věnovat psaní. Pod pseudonymem Isak Dinesen ("Izákův syn" v překladu) začala publikovat povídky v angličtině. V roce 1934 vydala svou první knihu „Sedm gotických příběhů“, která jí přinesla okamžitý mezinárodní úspěch, zejména ve Spojených státech.
„Píšu v noci,“ svěřila se přátelům. „Ve dne jsem Karen Blixenová, dánská baronka. V noci jsem vypravěč příběhů. A kdo ví, kdo jsem ve skutečnosti?“
V roce 1937 následovaly „Vzpomínky na Afriku“, autobiografické dílo zachycující její život v Keni. Kniha se stala literární senzací a dodnes je považována za jedno z nejkrásnějších svědectví o Africe počátku 20. století. Později vydala řadu dalších knih, včetně sbírek povídek „Zimní pohádky“ (1942) a „Poslední pohádky“ (1957).
Styl Karen Blixenové byl zcela jedinečný. Její povídky, často zasazené do minulosti nebo exotických lokací, kombinovaly gotické prvky s romantismem, mystiku s ironií, a předávaly hluboké filozofické myšlenky prostřednictvím strhujících příběhů. Přestože psala převážně v angličtině (později svá díla sama překládala do dánštiny), její próza si zachovala zvláštní rytmus a melodii, která připomínala ústní vypravěčskou tradici.
Světový věhlas a uznání
Po druhé světové válce rostla popularita Karen Blixenové po celém světě. V roce 1950 navštívila Spojené státy, kde se setkala s Marilyn Monroe, Arthurem Millerem a dalšími osobnostmi. Byla okouzlující společnicí a vypravěčkou, která dokázala uchvátit každou společnost.
Mezi její obdivovatele patřil i Ernest Hemingway, který při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1954 prohlásil, že toto ocenění by mělo patřit Karen Blixenové. Sama byla na tuto cenu nominována několikrát, ale nikdy ji nezískala.
V 50. letech se kolem ní v Rungstedlundu vytvořil kruh mladých spisovatelů a intelektuálů, které inspirovala a podporovala. Mezi nimi byl i mladý básník Thorkild Bjørnvig, s nímž navázala intenzivní intelektuální vztah, který později popsal ve své knize „Pakt“.
Život ve stínu nemoci
Poslední dvě desetiletí svého života strávila Karen Blixenová v neustálém boji s následky syfilis. Nemoc způsobovala chronické bolesti, postupnou paralýzu a poškození nervového systému. V 50. letech prodělala několik operací páteře, které jí nepřinesly úlevu. Lékaři jí předepisovali arsenové preparáty, rtuť a později i tehdy nový penicilin, ale choroba již byla v pokročilém stadiu.
„Bolest je součástí mého života,“ řekla jednou. „Ale přijala jsem ji jako daň, kterou platím za svůj příběh.“
V posledních letech vážila pouhých 35 kilogramů a byla téměř upoutána na lůžko. Přesto nepřestávala psát a diktovala své texty sekretářce. Její mysl zůstávala bystrá a její humor jiskřivý až do konce.
V roce 1957 se Karen Blixenová zúčastnila večeře v Royal Academy of Arts v Kodani. Byla představena mladému americkému spisovateli Arthuru Millerovi. „Vypadá jako mrtvola,“ poznamenal později Miller své ženě Marilyn Monroe. Přesto ho Karen okouzlila svým vypravěčským uměním a inteligencí. Stejně jako všechny, kdo ji poznali.
Odkaz, který přetrval
Karen Blixenová zemřela 7. září 1962 ve věku 77 let. Zemřela tak, jak žila – s důstojností a bez lítosti. Její popel byl rozptýlen pod bukem v zahradě Rungstedlundu, jak si přála.
Její literární odkaz však žije dál. Její díla byla přeložena do desítek jazyků a inspirovala generace spisovatelů. Její bývalý domov v Africe, usedlost Karen, se stal předměstím Nairobi a turistickou atrakcí. V roce 1985 natočil režisér Sydney Pollack film „Vzpomínky na Afriku“ podle jejích memoárů, s Meryl Streepovou v roli Karen a Robertem Redfordem jako Denysem Finch Hattonem. Film získal sedm Oscarů a představil příběh Karen Blixenové novým generacím po celém světě.
Její dánské sídlo Rungstedlund bylo přeměněno na muzeum a literární centrum. V roce 1991 byla podobizna Karen Blixenové umístěna na dánskou bankovku v hodnotě 50 korun, což jen podtrhuje její význam pro dánskou kulturu a identitu.
zahrada Rungstedlund - místo rozptýlení popela
Žena mnoha tváří a jmen
Karen Blixenová byla ženou mnoha identit a jmen. Publikovala pod pseudonymy Isak Dinesen, Osceola a Pierre Andrézel. Byla dánskou baronkou, africkou farmářkou, světoznámou spisovatelkou. Byla aristokratkou s láskou k jednoduchému životu, tradicionalistkou s progresivními názory, křehkou ženou s nezdolnou silou ducha.
Ve svém životě prožila více než většina lidí – lásku i ztrátu, úspěch i neúspěch, slávu i utrpení. A přesto, nebo možná právě proto, dokázala svůj život přetvořit v jedinečné umělecké dílo.
Nikdy neměla děti – částečně kvůli následkům syfilis, ale možná i proto, že její kreativní energie byla nasměrována jinam. Její příběhy se staly jejími dětmi, jak sama často říkala.
A možná právě v tomto spočívá její největší odkaz – v umění přijmout svůj osud, naplnit jej smyslem a proměnit jej v příběh, který stojí za vyprávění.
Zdroje:
