Článek
Náhoda, která změnila všechno
Příběh Jany Dítětové nezačíná na prknech divadla ani před filmovou kamerou, ale v plzeňské hospodě jejího otce. Tatínek, bohémsky založený hostinský, rád organizoval kulturní večery a k veselí štamgastů nechával svou dcerku recitovat básničky a zahrát drobné scénky.
Otec nakonec hospodu prohrál v kartách, rodina se musela stěhovat do Prahy a malá Jana se ocitla v úplně jiném světě. Přesto si uchovala dětskou radost z hraní a její matka, ambiciózní a přísná žena, se rozhodla dceři otevřít dveře k umělecké kariéře. Klíčovou roli sehrála náhoda – pošťákův omyl. Do jejich schránky totiž dorazila pozvánka na zkoušku herecké školy určená pro úplně jinou dívku. Maminka se rozhodla risknout to a přivedla na zkoušku právě svou Janu. Byla to chvíle, která navždy určila směr jejího života.
Ve třinácti už u Buriana
Malá Jana nebyla obyčejné dítě. Už od nejútlejšího věku prokazovala nejen herecký talent, ale také železnou disciplínu a smysl pro poctivou práci. Ve třinácti letech tedy nastoupila do proslulé herecké školy E. F. Buriana – legendárního režiséra, který formoval celou generaci českých herců. V malé učebně s dřevěnými lavicemi a fotografiemi slavných herců na stěnách se mladá Jana učila základy hereckého řemesla. Burian byl náročný pedagog, ale poznal talent na první pohled.
Na jevišti Burianova divadla se potkala s Vlastimilem Brodským a Stellou Zázvorkou. Už tehdy bylo jasné, že z Jany vyroste něco výjimečného. Její spolužáci později vzpomínali, jak pilně pracovala a jak se nikdy nesnažila před ničím uhnout.
Prstýnek, který otevřel srdce národa
Když se rozdával talent, stála ve frontě dvakrát.
V šestnácti letech přišel první filmový úspěch ve snímku „Karel a já“ po boku Jindřicha Plachty. Ale skutečnou slávu jí přinesl film, který se měl stát jedním z nejoblíbenějších českých snímků všech dob „Prstýnek“ Martina Friče.
Její partnerem ve filmu byl Zdeněk Dítě, a právě zde vzniklo jedno z největších nedorozumění v historii československé kinematografie. Diváci kvůli stejnému příjmení automaticky předpokládali, že jsou manželé, sourozenci, nebo alespoň příbuzní. Pravda byla překvapivá – Jana a Zdeněk nejen že nebyli manželé nebo sourozenci, ale dokonce mezi nimi nebyl ani vzdálený příbuzenský vztah. Jednalo se o pouhou shodu jmen.
Matka jako bodyguard
Mladičká Jana byla stále pod dozorem své přísné maminky, která si účast na natáčení dceřiných filmů doslova vynucovala s myšlenkou chránit svou dceru před případnými nápadníky.
Zřejmě tušila, že Janina krása a talent přitáhnou pozornost mnoha mužů a jak se ukázalo, měla pravdu.
První láska: komunista, který emigroval
Po válce nastoupila Jana do Realistického divadla, kde strávila většinu své kariéry. Právě zde potkala svého prvního manžela, režiséra Vladimíra Vlčka. „Byl oddaným komunistou a svou manželku využíval spíše jako sekretářku,“ vzpomínají pamětníci.
Vlček byl typ muže, který svou ženu nepovažoval za rovnocenného partnera, ale spíše za pomocnici své kariéry. O to šokujícím bylo jeho pozdější rozhodnutí emigrovat do Francie po srpnových událostech roku 1968. Jana tak byla opuštěna mužem, který předtím kázal o světlých zítřcích socialismu.
Druhý manžel Josef Vinklář
„Jana byla mimořádná herečka a byla i skvělý člověk, takže o ní nemůžu říct ani jedno špatné slovo,“ vzpomínal Josef Vinklář.
Po rozvodu s Vlčkem se Jana znovu zamilovala – tentokrát do kolegy z Realistického divadla Josefa Vinkláře. Jejich vztah byl od začátku založen na vzájemné umělecké úctě.
Vinklář později s láskou vzpomínal: „Když jsem byl v padesátém roce angažován do Realistického divadla, zahrál jsem si dvě docela slušné role, ale pak přišla hra od Kornejčuka a to byl totální malér. Řekli mi, že mě sice ze zákona nemůžou pro neschopnost vyhodit, ale dávali mi ty nejmenší role.“
Právě Jana mu tehdy pomohla. „Náhodou se stalo, že se vedení divadla rozhodlo přeobsadit roli Švandy ve Strakonickém dudákovi. Jana hrála Dorotku, velmi mi pomohla, aby představení dopadlo dobře. Nakonec jsme to hráli asi sto čtyřicetkrát a už se nikdy nemluvilo o tom, že bych měl od Realistů odejít.“
V roce 1955 se jim narodil syn Jakub, pozdější výtvarník. Jenže ani toto manželství nemělo být šťastné. Skončilo rozvodem, přičemž Jana opět prokázala svou noblesní povahu. I když vina byla na straně manželově, tolerantní a smířlivá povaha Jany nepřipustila žádné žárlivé scény a preferovala klidný a přátelský rozchod.
Druhý manžel Jany Dítětové - josef Vinklář
Lásky z celého světa
Po dvou neúspěšných manželstvích vstoupili do Janina života muži z celého světa, ale ani jeden z těchto vztahů neměl šťastný konec.
David Oistrach - celý život ji například miloval ruský houslista David Oistrach, s nímž si dlouho psala a tajně se scházela v hotelu, když přijel kvůli svým koncertům do Čech. Byl totiž ženatý… a Státní bezpečnost měla uši a oči všude. Po okupaci v srpnu 1968 jí dokonce přišel dopis, ve kterém se omlouval za to, co Rusko udělalo Československu.
Stanislav Grof – v roce 1967 vstoupil do jejího života americký psychiatr českého původu Stanislav Grof. Zdálo se, že s ním Jana najde konečně štěstí. Jenže v tomtéž roce získal Grof stipendium v USA a už se nevrátil, svou úspěšnou kariéru vybudoval za velkou louží.
Hans Roty - nejdramatičtější byl příběh s holandským historikem a nakladatelem Hansem Rotym. V roce 1968 se do ní zamiloval holandský historik a nakladatel Hans Roty. Na jeho pozvání za ním přijela do Holandska i s tehdy třináctiletým synem. Otěhotněla a s Hansem plánovala veselku. Ale osud tomu chtěl jinak – invaze vojsk Varšavské smlouvy vztah definitivně ukončila.
Žert jako labutí píseň
Vrcholem filmové kariéry Jany Dítětové se stal snímek „Žert“ podle románu Milana Kundery. Ztvárnila zde roli rozhlasové novinářky Heleny Zemánkové – psychologicky hlubokou postavou, která jí konečně umožnila předvést celou šíři svého talentu.
Film měl premiéru v roce 1968, ale brzy byl zakázán kvůli kritickému pohledu na komunistické poměry. A s ním se uzavřela i kapitola velkých filmových rolí v Janině kariéře. Jana poté o žádnou větší roli nezavadila.
Babička, kterou milují všechny generace
Když už se zdálo, že její filmová éra skončila, přišla role, která ji proslavila mezi novými generacemi. V pohádce „S čerty nejsou žerty“ z roku 1985 ztvárnila dobrosrdečnou babičku Máchalovou.
Původně měla hrát hlavní ženskou roli, ale po přečtení scénáře si vybrala roli babičky. Toto rozhodnutí se ukázalo jako geniální – její babička Máchalová se stala jednou z nejoblíbenějších postaviček české pohádkové tvorby, kterou milují všechny generace dodnes.
Alkohol jako únik z reality
V soukromém životě byla Jana „smířlivý a laskavý typ člověka“, ale její otevřené srdce často doplácelo na škodolibost okolí. „Tzv. ‚přátelé‘ byli jednou z příčin, že začala mít problémy s alkoholem.“
Alkohol se stal její únikem před samotou a zklamáními. Lidem však stále věřila a důvěřovala, což ji paradoxně ještě více zraňovalo.
Vzpomínky syna
O životních trampotách své matky napsal syn Jakub Vinklář knihu „Jana Dítětová – vzpomínky z lásky“, která vyšla v roce 1998. V ní odkryl mnohé detaily z jejího nelehkého života a ukázal ženu za hereckou maskou – křehkou, hledající lásku a pochopení.
Jana Dítětová zemřela 9. listopadu 1991 ve věku 65 let. Odešla osamělá, ale její herecký odkaz zůstává živý. Objevila se ve 40 filmech mezi lety 1942 a 1988 a zanechala po sobě nezapomenutelné herecké výkony.
Dnes na ni vzpomínáme ve dvou podobách – jako na krásnou mladou ženu z černobílých filmů a jako na milovanou babičku z pohádek. Dnešní generace ji často zná právě jen jako babičku Máchalovou, aniž tuší, jaký dramatický příběh se skrývá za tím laskavým úsměvem.
Její životní příběh je svědectvím o tom, že ani sláva a obdiv nezaručují štěstí. Jana Dítětová celý život hledala lásku a pochopení, ale našla je pouze na jevišti a před kamerou.
Zdroje:
Kniha:
- Jakub Vinklář: "Jana Dítětová – vzpomínky z lásky" (1998)
