Článek
Bylo jí osmnáct a manžela jménem Kulseit viděla poprvé ten samý den, kdy si ho měla vzít. Tak fungovaly sňatky v kočovných rodinách Alajského pohoří na jihu dnešního Kyrgyzstánu na začátku devatenáctého století. Otec vybral, dcera poslechla. Kurmandžan poslechla jen napůl.
Svatební obřad měl svůj pevný scénář a proběhl celý. Ženichova rodina napřed zaplatila kalym - výkupné v podobě dobytka nebo peněz, pak nevěstina rodina uspořádala rozlučkovou hostinu zvanou kyz uzatuu a nakonec byla nevěsta i s věnem, truhlou plnou látek a matrací, slavnostně odvezena do ženichovy jurty, kde měla podle zvyku zůstat napořád. Kurmandžan v jurtě nezůstala ani jednu noc. Hned první noc nasedla na koně a zmizela. Vrátila se k otci a k maželovi se odmítla vrátit. Sňatek byl formálně platný, k manželskému soužití ale nedošlo.
V bucharském emirátu kolem měst Buchara a Samarkand, nebo v chivském chanátu na území dnešního Turkmenistánu a severozápadního Uzbekistánu, by útěk od manžela hned po svatbě znamenal ostudu pro celou rodinu a v krajním případě i vraždu ze cti, tedy zabití ženy vlastními příbuznými, aby se smyla hanba. Byly to bohaté, usedlé říše s velkými městy a dvorským životem, kde ženy žily pod přísným dohledem mužských příbuzných.
Kyrgyzové ale žili v horách o kus dál na východ a žili jinak. Byli to kočovníci, kteří stěhovali stáda z jednoho vysokohorského pastviska na druhé, a takový život bez žen fungovat nemohl. Manžel byl často pryč celé týdny, takže žena musela sama zvládnout koně, ovce i obranu tábora. Kurmandžan díky tomu útěk od manžela přežila bez trestu. Nikdo ji nezabil, nikdo ji nevyhnal z kmene. Otec ji ale dovedl k místnímu vládci Alimbekovi, aby ji „přivedl k rozumu“. Stal se však přesný opak.
Alimbek byl tehdy místní Datka, tedy vládce alajských Kyrgyzů, o generaci starší muž, kterého si kmeny vážily. Místo aby vzpurnou dívku potrestal, nechal si od ní vysvětlit, proč se manželovi vzepřela. Kurmandžan mu řekla, že muž, kterého jí vybrali, byl v podstatě dědeček, a že se na cestu svým životem nehodlá vydat na kulhajícím koni. Alimbeka to pobavilo i okouzlilo zároveň. Rozvod jí povolil a o tři roky později, v roce 1832, se vzali z lásky.
Kurmandžan mu porodila pět synů a dvě dcery. Nebyla jen manželkou po jeho boku. Alimbek byl totiž zároveň poručníkem tehdy dvanáctiletého kokandského chána a tato funkce ho čím dál častěji odváděla z hor do vzdáleného paláce v Kokandu. Kdykoliv odjel, Kurmandžan přebírala vedení sama, řešila spory mezi kmeny a učila se politice zblízka.
Kokandský chanát, jehož byl Alimbek úředníkem, patřil ve své nejlepší době ke skutečným velmocem střední Asie. Na svém vrcholu ve 30. letech 19. století měl přes 600 tisíc kilometrů čtverečních a kolem pěti milionů obyvatel. Zasahoval na území dnešního východního Uzbekistánu, jižního Kyrgyzstánu, části Tádžikistánu a jihovýchodního Kazachstánu.
Kokandský Chanát
V době, kdy v jeho službách stál Alimbek, ale říše ztrácela město za městem ve prospěch postupující ruské armády. Alimbek snil o sjednoceném kyrgyzském území, nezávislém na tomhle chátrajícím dvoře, kde se chánové střídali skoro stejně rychle jako intriky, které je sesazovaly. Snu se nedožil. Jako poručník mladého chána měl vliv na chod celé říše, a přesně to z něj v roce 1862 udělalo terč jedné z palácových intrik a byl zabit.
Kurmandžan žila a vládla v horách Alaje, daleko od paláce, kde se převrat odehrál. Právě proto ji nikdo neměl důvod trestat. Naopak, Alaj potřeboval někoho, kdo udrží pořádek na neklidné hranici mezi Kokandem, Bucharou a nastupujícím ruským vlivem. Kurmandžan už roky fakticky vládla po boku manžela, znala kmeny i jejich spory, takže bucharský emír i kokandský chán ji jako pokračovatelku prostě uznali. Bylo to pro ně pohodlnější řešení než chaos bez vlády.
Titul Datka, který jí tehdy udělili, dosud nesla jen hrstka žen a žádná z nich neměla její moc. Kurmandžan jako jediná získala uznání od tří států najednou, Kokandu, Buchary i později samotného Ruska, a velela armádě, která čítala až deset tisíc mužů.
Alajské pohoří je divoký vysokohorský terén s průsmyky do Ferganského údolí na jedné straně a do vnitrozemí střední Asie na straně druhé. Zároveň je spojeno s trasami Hedvábné stezky. Karavany tu z čínského Kašgaru přes průsmyk Irkeštam mířily dál k řece Amudarji a odtud do Persie, a stejnou trasou o staletí později postupovala i ruská armáda. Terén, kterému Kurmandžan vládla, byl etnicky rozdrobený, kmeny si nedůvěřovaly a k tomu všemu se blížila ruská armáda, která si podmaňovala Střední Asii místo za místem.
Díky své strategické poloze byl Alaj přímo součástí Velké hry, tichého souboje Ruska a Británie o vliv ve Střední Asii. Britové se báli, že ruský postup na jih je jen předstupněm k ohrožení Indie, perly jejich impéria. Rusko naopak potřebovalo klidné, ovladatelné pohraničí, přes které vede cesta do Číny.
Kurmandžan se svými syny se ruské invazi nejdřív bránila a uprchla s nimi do Číny. Číňané je ale poslali zpátky. Cestou domů ji zajaly ruské jednotky. Během vyjednávání s carským generálem pochopila, že ozbrojený odpor povede jen k vyvraždění vlastního lidu. Přistoupila na příměří. V roce 1876 bylo Alajské pohoří připojeno k Ruské říši a Kurmandžan přesvědčila kmeny, aby se nebránily.
Kurmandžan a její lid byli v tomhle sporu jen figurkami, ale figurkami se strategickou hodnotou. To vysvětluje, proč Petrohrad tak stál o klidnou hranici a proč byl ochoten vládkyni, která se poddala bez boje, prokazovat pocty, jaké jinde koloniální úředníci ženám nedávali.
V devadesátých letech devatenáctého století napětí mezi Rusy a místními znovu vzrostlo. Pašování zbraní a kontraband byly v horách výnosný byznys a dva Kurmandžanini synové a dva vnuci byli obviněni z pašeráctví a z vraždy carských celníků. Nejtvrdší trest čekal jen jednoho z nich, jejího nejmladšího a nejoblíbenějšího syna Kamčibeka.
Kurmandžan bylo tehdy už přes osmdesát let. Podle části pramenů osobně jela za vojenským guvernérem do Marghelanu, aby syna zachránila. Podle jiných verzí odmítla zasáhnout, jakmile pochopila, o co jde. Za oběma verzemi ale stojí stejná kalkulace. Věděla, že jakýkoliv pokus o synovu záchranu, ať už diplomacií, nebo silou, by Rusové mohli použít jako záminku k tvrdší odvetě proti celému alajskému lidu.
V březnu 1895 byl Kamčibek spolu se svým společníkem Palvanem veřejně oběšen na tržišti v Oši. Druhý syn a oba vnuci skončili na nucených pracích na Sibiři. Kurmandžan se podle dochovaných svědectví na popravu přišla osobně podívat. K rozhodnutí nezasáhnout se dodnes váže věta, kterou jí kyrgyzská tradice přisuzuje: „Je bolestné sledovat smrt svého syna, ale nemohu ztratit svůj lid.“
Po popravě se stáhla do ústraní do vesnice Mady a z veřejného života prakticky odešla. V muzeu ve vesnici Gulča dodnes visí provaz. Rodina ho darovala jako relikvii a podle místní tradice jde o skutečný nástroj, na kterém Kamčibeka pověsili. Historky se v horách nezapomínají, přenášejí se z generace na generaci stejně jako jméno ženy, která syna nezachránila.
Zpráva o tom, jak se stará vládkyně uzavřela před světem, se donesla až k Mikuláši II. Car jí poslal dar, zlaté dámské hodinky se státním znakem, osázené diamanty a růžemi, jako by chtěl gestem vyvážit, co jí impérium vzalo.
V létě 1906, rok před její smrtí, ji navštívil Carl Gustaf Emil Mannerheim, tehdy plukovník carské armády a oficiálně etnograf, ve skutečnosti ale carský zvěd na cestě z Ruska do Číny přes Alajské hory. Doprovázel ho francouzský orientalista Paul Pelliot. V jurtě je přijala žena v kožichem lemovaném brokátovém rouchu a bílém závoji, obsluhovaná dvěma starými služebnicemi. Bylo jí pětadevadesát a podle Mannerheimova svědectví pořád dokázala sedět na koni.
Mannerheim ji vyfotografoval, jak sedí se zkříženýma nohama uvnitř jurty, obklopená vnukem a Pelliotem.
Právě tenhle snímek dnes zdobí kyrgyzskou bankovku v hodnotě 50 somů. Obličej ženy, která obětovala vlastního syna, se stal tváří státu, jenž si dodnes připomíná, co ji to stálo. Bylo to poslední velké setkání, které si o Kurmandžan dějiny zapsaly.
Carský zvěd Mannerheim se o třicet let později stal maršálem samostatného Finska a vedl finskou armádu proti sovětské invazi v zimní válce 1939 až 1940 a v roce 1944 stal i finským prezidentem. Tenhle muž tak zvěčnil matku kyrgyzského národa jen půl roku před její smrtí. Zemřela 1. února 1907, pochovaná je vedle syna, který byl oběšen.
Kurmandžan Datka je dodnes v Kyrgyzstánu uctívána jako národní hrdinka. Má sochu v Biškeku, sochu v Oši, ulice nesoucí její jméno, vznikl o ní nejdražší kyrgyzský film v historii. Skutečný příběh je míň hrdinský, než jak ho vypráví pomníky. Je to příběh matky, která měla na vahách život vlastního syna a osud celého kmene, a musela si vybrat. Byla to záchrana tisíců, nebo selhání jedné matky? Sto třicet let po její smrti na to nikdo neumí odpovědět jistě.
