Článek
Když stojíte v Královské zahradě a díváte se na měděnou střechu ve tvaru obráceného lodního kýlu, je těžké nevěřit romantickému příběhu. Letohrádek královny Anny, nejčistší ukázka renesanční architektury severně od Alp, měl vzniknout jako dar lásky. Ferdinand I. Habsburský jej prý nechal postavit pro svou milovanou manželku Annu Jagellonskou.
Jenže historici říkají něco jiného. A jejich verze zní daleko méně romanticky.
Jak z politického obchodu vzniklo manželství z lásky
Rok 1521, rakouský Linec. Osmnáctiletý Ferdinand se žení s o pár měsíců starší Annou. Jejich svatba byla domluvena už šest let předtím císařem Maxmiliánem I. jako politická dohoda s uherským králem Vladislavem Jagellonským.
Přesto se z politického sňatku stalo jedno z mála šťastných královských manželství.
Anna nebyla jen ozdoba dvora. Královna proslula jako zastánkyně humanismu, skromností při výběru šatů a vlastní zručností při vyšívání. O získání sympatií pro Habsburky u české šlechty se zasloužila právě ona, nikoli Ferdinand.
Důležitost jejich sňatku se ukázala po bitvě u Moháče v srpnu 1526, kdy zahynul Annin bratr, český a uherský král Ludvík Jagellonský. Ferdinand jako manžel jeho sestry začal usilovat o český trůn. Česká šlechta jej za krále po jeho četných příslibech zvolila. Českým králem byl korunován 24. února 1527.
Ferdinandova korunovace
A Ferdinand dal na její počest vystavět letohrádek, který měl nést její jméno.
To je ten krásný příběh. Ale je pravdivý?
Historici: žádný dar z lásky, ale palác moci
„Představa, že byl letohrádek vybudován pro Annu Jagellonskou, je historickými prameny zcela neodůvodněná,“ říká historik umění Pavel Vlček.
Celý ten krásný příběh o daru lásky je legenda, která vznikla až o tři staletí později.
Letohrádek byl ve skutečnosti vybudován jako přímá součást panovnické reprezentace Ferdinanda I. Habsburského. Nejednalo se o intimní dar milující manželce, ale o politickou stavbu, která měla demonstrovat moc, bohatství a kulturní vyspělost habsburského panovníka.
Měl dvojí funkci: jednak sloužil k dennímu odpočinku panovníka a k neformálnímu vykonávání některých „pracovních“ povinností, jednak k reprezentaci.
Důkazy jsou jasné. Roku 1558 se letohrádek stal velkolepou kulisou závěru třídenních oslav příjezdu Ferdinanda I. jako nového císaře Svaté říše římské. Nebyl to útulný dárek pro manželku, ale scéna pro politická představení.
Jak si obrozenci přepsali dějiny po svém
Takže proč ta legenda?
Česká společnost v devatenáctém století hledá svou identitu, svoje hrdiny, svoje příběhy. A Habsburkové jsou v tomto příběhu nepřítelem – němečtí utlačovatelé.
Vzniká problém: nejkrásnější renesanční stavba v Čechách je dílem habsburského panovníka.
České národní obrození našlo elegantní řešení. Důvodem této legendy bylo to, že Anna nebyla příslušnicí nenáviděného habsburského rodu, nýbrž polských Jagellonců, chápaných jako slovanský šlechtický rod.
Kořenem legendy bylo už od 16. století tradované přesvědčení o lidumilnosti Anny Jagellonské, která prý, na rozdíl od svého krutého a chladného manžela Ferdinanda I., měla mít příslušníky českého národa ve značné oblibě.
Letohrádek se tak stal „slovanskou“ stavbou, ne německou. V rámci protiněmeckých nálad bylo zdůrazňováno, že jde o přímý a Němci neovlivněný import italské renesanční architektury.
Anna Jagellonská – polská princezna, Slovanka – se stala ideální postavou pro náš národní příběh. A letohrádek se stal jejím dědictvím, ne Ferdinandovým.
Legenda byla tak silná, že podoba letohrádku výrazně ovlivnila podobu Národního divadla. Česká renesance se rodila z romantické lži.
Letohrádek – italská poezie v kameni
Ať už byl letohrádek darem lásky, nebo nástrojem reprezentace, jedno je jisté – je to architektonický klenot.
Přípravy projektu probíhaly již od roku 1534, stavba začala v roce 1538. Na výstavbě se podílelo mnoho významných umělců: italský stavitel Giovanni Spazi, italský kameník a sochař Paolo della Stella, později Hans Tirol, Bonifác Wohlmut a Ulrico Aostalli.
Když se procházíte pod arkádovým ochozem na štíhlých sloupech s jónskými hlavicemi, pochopíte, proč renesance tolik okouzlovala Ferdinanda. Druhé patro prosvětluje řada oken střídajících se s nikami. A pak je tu ta střecha – měděný kýl obrácené lodi, který připomíná, že byla vytvořena stejným způsobem, jakým holandští stavitelé konstruovali lodě.
Skutečným pokladem je kamenická výzdoba. Rozsáhlý cyklus reliéfů zdobí zábradlí ochozu, arkády, patky sloupů. Přes osmdesát scén s historickými, mytologickými a alegorickými náměty čerpá z Ovídiových Proměn, Liviových Dějin Říma, ale také z válečných úspěchů Ferdinandova bratra Karla V.
Sám Ferdinand I. je ve výzdobě několikrát přirovnáván k antickému Herkulovi. Je zachycen v idealizovaných galantních výjevech ze života královského páru.
Zajímavé je, že řada reliéfů má milostný podtext – zřejmě zrcadlí vztah mezi Ferdinandem a Annou. Je tam jeden reliéf, který zobrazuje Ferdinanda I. jak podává květinu královně Anně. Má se za to, že to je symbolické vyjádření daru krásné zahrady a letního dvorce. Možná tedy letohrádek přece jen byl částečně i darem lásky.
Anna se dokončení svého letohrádku nedočkala
Stavba trvala dlouhých 27 let až do roku 1565. Důvodem byl mimo jiné velký požár Pražského hradu v roce 1541, který zasáhl i chrám sv. Víta.
Anna Jagellonská zemřela 27. ledna roku 1547 po porodu svého patnáctého dítěte, dcery Johany. Ferdinand ji přežil o sedmnáct let, během nichž se stal i římským císařem. Původně skromnější stavbu velkolepě dokončil a pojmenoval ji jejím jménem.
Vedle arkádového ochozu a figurálních reliéfů byla vytvořena také Zpívající fontána, kterou odlil v roce 1568 z bronzu brněnský kovolijec Tomáš Jaroš podle návrhu italského umělce Francesca Terza. Když se k ní naklonítě dostatečně blízko, uslyšíte zvonivý zvuk kapek dopadajících do bronzové mísy. Fontána zpívá dodnes.
Zpívající fontána
Romantická lež, která přežila staletí
Možná to přece jen nebyla jen romantická legenda. Za pětadvacet let manželství se z politického obchodu stala vzácná láska. Ferdinand byl Anně věrný, což mezi panovníky té doby nebylo samozřejmostí. Doprovázela ho na cestách, radila mu, pomáhala. Nebyla jen královnou, byla partnerkou.
Praha ji milovala. Když požár v roce 1541 poškodil svatovítský chrám, Anna přispěla na jeho obnovu vlastními prostředky. Lidé jí za to začali říkat Matka národa a nebyla to jen lichotka dvora.
Když 27. ledna 1547 zemřela po porodu patnáctého dítěte, Ferdinand se zhroutil. Truchlil tak hluboce, že si přísahal, že si už nikdy nenechá oholit vousy. Na smrtelné posteli si Ferdinand nechal přinést Annin portrét. Držel ho v rukou a říkal, že ji tak pozná, až se s ní setká na onom světě.
Přesto české národní obrození v devatenáctém století potřebovalo přidat ještě další vrstvu romantiky, udělat z letohrádku slovanský symbol proti němectví. Nebylo to nutné. Ferdinand a Anna se opravdu milovali.
Letohrádek královny Anny tedy není jen památkou renesance ani jen romantickou legendou. Je to něco mezi – stavba moci, která vznikla z lásky. Stejně jako naše dějiny, které si neumíme vykládat jinak než přes příběhy, které potřebujeme slyšet.
Zdroje:
