Článek
Malé městečko Hopedale v Ohiu. Nad barem OK Corral byl byt, ve kterém Connie s Thomasem bydleli. Bar vlastnili společně. Byli spolu od patnácti let. Provozovali také malířskou a stavební firmu, měli dvě děti. Po letech se Thomas začal měnit. Stával se čím dál žárlivější.
„Byl žárlivý, protože mě všichni měli rádi,“ vzpomínala později Connie. Nemohl snést, když mluvila s jinými muži. Vyhrožoval jí.
Toho zářijového dne v roce 2004 se pohádali kvůli žárlivosti. Thomas vytáhl brokovnici. Výstřel z necelých dvou metrů zasáhl Connie přímo do obličeje. Zničil jí nos, rozbil lícní kosti, protrhl patro a zasáhl jedno oko. Do tváře se jí zahnízdily stovky broků a kostních střepin. Zůstala jí jen horní oční víčka, čelo, spodní ret a brada.
Thomas pak namířil zbraň proti sobě. Ani jeho pokus o sebevraždu však nebyl úspěšný. Oba přežili. Jeho zranění byla mnohem mírnější. Přišel jen o zuby a poškodil si zrak na levém oku. Thomas Culp byl v roce 2005 odsouzen za pokus o vraždu na sedm let vězení.
Connie čekal jiný druh pekla. Téměř oslepla, nemohla jíst pevnou stravu, musela dýchat přes tracheostomickou kanylu v krku. Nic necítila. Nemohla se usmívat. Když vyšla ven, děti před ní utíkaly a křičely: „Tam je obluda!“ Dospělí na ni nevěřícně zírali. Matky zakrývaly svým dětem pohled na ni. Bylo to ponižující, bolestivé. Ale Connie se nevzdala.
Třicet operací před zázrakem
Během čtyř let po útoku podstoupila Connie téměř třicet rekonstrukčních operací. Lékaři se jí snažili alespoň částečně obnovit tvář. Nic moc to nepomohlo. Tvář měla stále znetvořenou, stále se nedokázala usmát. Používala protézu nosu, kterou si občas nasadila, když chtěla vypadat alespoň trochu normálně.
Její dvojče, sestra Bonnie Oberlinová, vzpomínala na jedno odpoledne v roce 2008, několik měsíců před transplantací. Šly spolu na oběd do restaurace. Connie si nasadila protézu nosu.
„Connie,“ zašeptala Bonnie uprostřed jídla a nervózně se rozhlédla po restauraci. „Tvůj nos se uvolňuje.“
„Já vím, do háje,“ zašeptala zpátky Connie. Pak si bez váhání sundala nos, hodila ho do kabelky a v klidu si dojedla.
O pár týdnů později přišly do stejné restaurace znovu. Connie chtěla vyjít ven, ale nevnímala, že před ní jsou skleněné dveře. Vrazila obličejem rovnou do skla.
„Dobře, že jsem dneska neměla nos,“ zasmála se podle Bonnie. „Vmáčkl by se mi do obličeje.“
Tento černý humor byl její jediná zbraň proti ponižování a zírajícím pohledům.
Cleveland Clinic plánovala první transplantaci obličeje v USA. Connie se o tom dozvěděla a sama se přihlásila. Obrátila na lékařku. Dr. Marii Siemionowou, ředitelku výzkumu plastické chirurgie, která měla přes dvacet let zkušeností se složitými transplantacemi.
Lékařka hledala správného kandidáta. Někoho, kdo netouží po kráse, ale po návratu základních funkcí. „Někteří pacienti při rozhovoru jen řekli: ‚Chci chodit po ulici a nechci vyčnívat.‘ Chtějí prostě normální obličej,“ vysvětlovala Siemionowová.
Lékaři zkoumali Conniin zdravotní stav, její motivaci a schopnost pochopit všechna rizika transplantace. Rozhodli se, že je ideální kandidátkou.
22 hodin mezi životem a smrtí
10. prosince 2008 v půl šesté ráno začal tým lékařů z Cleveland Clinic bezprecedentní operaci. Trvala 22 hodin. Dr. Maria Siemionowová vedla tým, který nahradil 80 procent pacientčina obličeje. Connie dostala nový nos, horní ret, lícní kosti. Chirurgové připojili kosti, svaly, nervy, kůži a cévy od dárkyně. Titanové destičky a šrouby upevnily kosti do tváře. Mikrovaskulární chirurgové připojili cévy. Jizvy schovali za uši nebo pod oční víčka, kde nebudou viditelné.
Záměrně přidali více kůže, než bylo nutné, pro případ tkáňového odmítnutí. Lékaři plánovali, že v budoucnu odstraní přebytečnou tkáň a zpevní linii čelisti.
Operace nevytvořila z Connie kopii dárkyně. „Když jen přenesete kůži na jiného pacienta, kostní struktura je jiná,“ vysvětloval Dr. Frank Papay z Cleveland Clinic. „Vznikne úplně nová tvář.“
Pět měsíců po první americké transplantaci obličeje žila Connie jen doma. Měla pravidelné kontroly jednou nebo dvakrát měsíčně a očekávalo se, že tak to bude pokračovat další rok.
V té době ještě nefungovaly všechny transplantované části jejího obličeje. Především obličejové nervy, které rostly asi 2,5 centimetru za měsíc. Lékaři očekávali, že Connie bude mít plnou funkci obličeje během několika měsíců. Ve fyzioterapii se učila trénovat nervy, tvořit výrazy obličeje, usmívat se a špulit rty.
„Když pláčete nebo se smějete, není to, že byste o tom přemýšleli. Prostě to emocionálně děláte. Tak to pro nás bude neznámá,“ řekl Dr. Papay. „Pokud jde o emoce, to je opravdu klíčová otázka. Jak bude vypadat její obličej? To je na tom ta vzrušující část.“
Žena, která jí dala novou tvář
Dva roky neznala Connie jméno ženy, která jí dala novou tvář. Lékaři jí řekli jen její věk a nic o rodině. Až v prosinci 2010 se rozhodla rodina promluvit.
Anna Kasperová zemřela na infarkt v prosinci 2008, dva týdny před Vánoci. Bylo jí 44 let. Žila v Lakewood v Ohiu, pracovala v domově pro seniory, roznášela pizzu a uklízela kanceláře. Když rodinu požádali o darování jejího obličeje, věděli okamžitě, co by Anna chtěla. Už předtím souhlasili s darováním jejího srdce, ledviny, jater a očí.
„Máma vždycky říkala: ‚Sakra, když to já nemůžu použít a někdo jiný může, tak ať si to vezme,‘“ vzpomínala třiadvacetiletá dcera Becky Kasperová. Rodina se rozhodla během několika minut. „Rozhodujícím faktorem bylo, že jsme věděli, že to by Anna chtěla,“ řekl Ron Kasper, Annin manžel.
V prosinci 2010 se Connie poprvé setkala s rodinou Kasperových. Strávila s Ronem a jeho dětmi asi devadesát minut. Zpočátku to bylo trapné. Jak poděkovat za něco takového? Jak se podívat do očí dcery ženy, jejíž tvář teď nosíte?
„Jsem tak ráda, že jste to pro mě udělali,“ řekla Connie Becky Kasperové při setkání zachyceném ABC News. „Co mám říct? Pouhé díky nestačí, víte.“
„Jsou to prostě opravdu milí lidé,“ řekla později Connie. „Je úžasné, kolik toho máme společného.“
Becky Kasperová řekla, že v Connie vidí částečně svou matku, i když jejich kostní struktury jsou odlišné. „Rozhodně vidím podobnost v nose,“ řekla.
Ron Kasper dodal, že tyto dvě ženy sdílejí mnohem více než jen obličej. „Connie je jako Anna v mnoha ohledech,“ řekl, „pokud jde o její osobnost a jak moc si užívá života a jak se usmívá a stále je schopna mít tak skvělý postoj po tom všem, čím si prošla, a jak bere vše s klidem.“
Odpuštění a nový začátek
Connie měla s Thomasem dvě děti. Po operaci nejprve řekla, že svému manželovi odpustila. „Odpustila jsem mu v den, kdy mě střelil,“ řekla. Dokonce tvrdila, že na něj bude čekat, až vyjde z vězení.
Později však své rozhodnutí přehodnotila. V září 2009 v pořadu Oprah Winfrey řekla, že už na svého bývalého manžela čekat nebude. Stalo se tak poté, co se jí dcera zeptala na otázku, která všechno změnila: „Mami, jaký příklad bys mi dávala, kdybys se vrátila k muži, který ti odstřelil obličej?“ „Vždycky ho budu milovat,“ řekla v rozhovoru. „Mám s ním dvě děti. Už s ním ale nemohu být.“
Connie začala používat svůj příběh jako varování pro jiné ženy. „Pokud vám manžel nějak vyhrožuje, bude to jen horší,“ řekla v dalším rozhovoru. Stala se hlasitou zastánkyní boje proti domácímu násilí. Své zranění používala jako varování pro ostatní ženy, že vyhrožování se časem změní v činy.
Connie se také stala podporovatelkou dárcovství orgánů. Podporovala další lidi, kteří procházeli podobnou radikální operací, včetně Charly Nash, která přežila útok šimpanze.
Dva roky po operaci v roce 2010 podstoupila Connie závěrečný chirurgický zákrok. Tým pěti chirurgů pracoval čtyři hodiny a zpevnil jí obličej, odstranil přebytečné kožní laloky, které jí visely z tváří a brady po transplantační operaci.
Po zákroku dokázala Connie opět cítit vůni, jíst steak, dýchat sama. Její obličejové nervy znovu narostly, což jí umožnilo zřetelněji mluvit, jíst a dokonce se usmívat.
„Usmívá se, je dokonalá. Když vtipkuje, trochu mrkne očima. Její obličej je živý. Můžete vidět emoce,“ komentovala operaci Dr. Siemionowová.
Connie se stala nejdéle žijící pacientkou s transplantací obličeje na světě. Od její operace bylo provedeno kolem čtyřiceti transplantací obličeje po celém světě, z toho tři na Cleveland Clinic.
Konec cesty
Connie zemřela 29. července 2020 ve věku 57 let na Cleveland Clinic. Zemřela na komplikace spojené s infekcí, která nesouvisela s její transplantací. Je možné, že roky imunosupresivních léků oslabily její tělo, což je riziko mezi pacienty s transplantátem.
„Connie byla neuvěřitelně statečná žena a inspirace pro mnoho lidí,“ řekl dr. Frank Papay, předseda Dermatologického a plastického chirurgického institutu Cleveland Clinic. „Byla skvělou průkopnicí a její rozhodnutí podstoupit někdy skličující proceduru je trvalým darem pro celé lidstvo.“
Žena, která čtyři roky žila bez nosu, která se nemohla usmát, která slyšela od dětí, že je obluda, nakonec dokázala chodit po ulici s hlavou vztyčenou. Naučila se znovu jíst, cítit, usmívat se. Především ale naučila ostatní, že i po té nejstrašnější tragédii lze znovu najít normální život.
Za tou novou tváří zůstala pořád stejná Connie. S humorem, se silou a s odvahou, která změnila medicínu.
Zdroje:
