Článek
To, čemu ženy říkají menopauza, má i svůj mužský ekvivalent. Andropauzu. Jenže na rozdíl od žen si ji muži často léčí na okolí. A zvlášť na těch, které s nimi žily dvacet let.
Podle odhadů zažívá až 80 % mužů mezi 35 a 50 lety nějakou formu krize středního věku. Nejde o nemoc, ale o tichý restart systému, kdy si člověk uvědomí, že polovina života je za ním a druhá půlka není zdaleka tak sexy. A tak začne bilancovat. Hledat. A často i bourat to, co roky budoval.
„Představ si, že celý život jdeš po jedné cestě a najednou si uvědomíš, že možná existují i jiné,“ vysvětluje psycholog Hejtmánek, který se specializuje na terapii párů. „Problém je, že většina mužů neví, jak s tímto pocitem pracovat konstruktivně.“
Doba trvání? Klidně tři až deset let. A průvodní jevy? Ztráta energie, podrážděnost, únava, snížené libido, změny nálad. Někdy i nutkání koupit si kabriolet nebo začít běhat ultramaraton. Jinými slovy něco mezi hormonální vichřicí a existenciální panikou.
„Nejhorší je, že to přichází pozvolna,“ popisuje čtyřicetiletá Tereza, jejíž manžel začal před dvěma lety chodit na párty jako dvacetiletý. „Nejdřív si říkáš, že má jen stres v práci. Pak že prostě potřebuje víc prostoru. A než se naděješ, spí v obýváku a mluví o tom, že potřebuje čas na sebe.“
Co se děje v mužské hlavě?
Zatímco ženy mají menopauzu jasně danou biologicky, u mužů je to složitější. Testosteron klesá postupně, ale psychologický dopad může být dramatický. Muž si najednou uvědomí svou smrtelnost, vidí vrásky, cítí, že není tak výkonný jako dřív a začne panikařit.
A tady nastává problém. Ženy si menopauzu často vytrpí a pak se s ní vyrovnají. Muži mají tendenci ji řešit navenek. Nová auta, nové koníčky, nové ženy. Jako by věřili, že když změní okolnosti, změní se i oni sami.
Gott, Paroubek, Malý… Když se muži rozhodnou přepsat scénář
Pro konkrétní příběhy z české kotliny nemusíme chodit daleko. Karel Gott, tehdy už dávno legenda, se v pokročilém věku zamiloval do výrazně mladší Ivany. A založil s ní rodinu. Byl to možná jediný muž v této kategorii, kterému to nikdo neměl za zlé. Byl totiž stále elegantní, laskavý a „na úrovni“. A hlavně nikoho neoklamal a neničil. Prostě se zamiloval a jednal podle toho.
Jiří Paroubek. Jiný příběh, jiná energie. Opustil manželku, našel novou partnerku, pořídil si dítě. Působil jako muž, který se rozhodl, že druhá polovina života bude jeho. Reakce veřejnosti? Obojí. Někdo tleskal vitalitě, jiný kroutil hlavou nad tím, kolik emocí dokáže natropit jeden sexy mozek. Jenže celá jeho „velká láska“ dopadla nešťastně, žena od něj utekla. Nicméně se oženil potřetí, tentokrát s o 23 let mladší ženou.
A pak je tu herec Ondřej Malý. Ten opustil svou ženu Pavlu Tomicovou kvůli mladičké kolegyni. Média psala, že „odešel bez varování“. Prostě se jednoho dne sbalil a zmizel z rodiny, do které patřil dvě dekády.
Tohle je ten nejhorší scénář. Muž si řekne, že začne nový život, ale zapomene, že ten starý má i své závazky. Děti, které potřebují tátu. Ženu, která s ním strávila nejlepší roky.
Někteří muži tomu říkají osvobození. Ženy tomu říkají devastace.
Tichá krize těch ostatních
Ale pozor, krize středního věku se netýká jen těch „nevyzrálých“ nebo „slavných“. Týká se i těch nejtišších mužů. Těch, kteří nikdy nevyjdou z role vzorného manžela, ale uvnitř si procházejí peklem.
„Můj muž se nezměnil navenek vůbec,“ vypráví osmačtyřicetiletá Hana. „Pořád chodí do práce, pořád je zdvořilý, pořád se stará o rodinu. Ale je to jako robot. Přišel o radost, o spontánnost. Jako by žil na autopilota.“
Někdy se to neprojeví vztahem, ale odtažeností. Jindy prací. Muž se zahrabe do byznysu a pracuje čtrnáct hodin denně. Nebo alkoholem. Nebo depresí, které nikdo nerozumí, protože „přece má všechno“.
Často nepoznáme, že něco není v pořádku, dokud už není pozdě.
A co my?
Takže co může dělat žena? Prvně nezachraňovat. Nespasí ho. Nemůže za něj vyřešit jeho krizi, nemůže mu vrátit ztracené mládí, nemůže ho přesvědčit, že život s ní stojí za to.
Nejvíc žen dělá chybu v tom, že se snaží bojovat za vztah samy. Snaží se být lepší manželkou, krásnější ženou, zajímavější partnerkou. Ale pokud on nechce bojovat taky, je to ztracený boj.
A pokud opravdu chce začít znova, musí chtít i ona. Za sebe. Ne za něj.
Znám ženy, které strávily roky tím, že se snažily zachránit manžela v krizi. A když se konečně rozhodly odejít, zjistily, že jejich vlastní život mezitím úplně stagnoval. Obětovaly se pro někoho, kdo si jich ani nevážil.
Existuje cesta ven?
Není to ale všechno černé. Krize středního věku může být i příležitostí pro oba partnery. Ale jen pokud jsou ochotni na ní pracovat společně.
Klíčové je mluvit spolu. Upřímně. A přiznat, že někdy je třeba profesionální pomoc.
Nejhorší je mlčení. Když muž bojuje s krizí sám a žena se tváří, že se nic neděje. Pak se z toho stane časovaná bomba.
„Můj manžel nakonec přiznal, že se už dva roky cítí jako v pasti,“ říká devětatřicetiletá Klára, jejíž manželství krizi přežilo. „Pomohlo, že jsme si to konečně řekli nahlas. A že jsme oba chtěli bojovat.“
Pro všechny ženy
Možná právě v tom spočívá největší výzva. Pochopit, že jeho krize není vaše selhání. Není to proto, že nejste dost krásná, dost zajímavá, dost chápavá. Je to proto, že on prožívá svou vlastní existenciální krizi.
A že když se on rozhodne opustit váš příběh, není to konec vašeho vlastního.
Nejsilnější ženy jsou ty, které se naučily být šťastné samy se sebou. Ať už s partnerem, nebo bez něj. To je ta pravá svoboda.
Zdroje:
