Matka bruslařky Maškové pohřbila dvojčata a Štaidla pro dceru nechtěla. Nakonec přišla i o Hanu

V Colorado Springs se v roce 1969 jelo mistrovství světa a Hana Mašková tam měla obhajovat bronz. V povinné jízdě upadla a byla po ní až čtvrtá. Večer pak s trenérkou Mílou Novákovou dlouho chodily parkem okolo jezera a Hana plakala, že bruslí od dětství a už toho má dost.

S sebou měla dva páry bruslí, jedny na povinnou jízdu a druhé na volnou. K jezeru vzaly ty na povinnou a každá hodila jednu brusli z hráze do vody. Hanka chtěla, aby se „už nemohla rozhodnout jinak“. Nováková si tu chvíli pamatovala celý život a po letech ji popsala jen pár slovy: „Bylo to hezké. Stály jsme u toho jezera. Kolem nás kačenky a veverky. A dvě bílé brusle proletěly vzduchem a klesly pod hladinu.“.

K volné jízdě už Mašková nenastoupila. Úředně měla horečku, podle jiné verze si narazila kostrč už předtím na exhibici ve Švýcarsku. Nováková viděla jiný důvod: „Ve skutečnosti byla psychicky vyřízená.“ Bylo jí devatenáct, doma měla olympijskou medaili a titul mistryně Evropy a za sebou dětství, které začínalo ve čtyři ráno na zimáku.

Ve školce, kde matka Hanky Marie Mašková vařila, se děti nejvíc těšily na svíčkovou. Učitelka Věra Nekolová na ni vzpomínala jako na oblíbenou kuchařku. O tom, že paní Mašková už jednou matkou byla, neměl ve školce nikdo tušení.

Z prvního manželství s technikem Janem Kubatou měla dvouletá dvojčata, syna Jeníčka a dceru Marušku. Kubata těžce onemocněl, obě děti zabil a potom se oběsil. Podle Práva mu nádor na mozku změnil psychiku a děti ubil kladivem ve chvíli, kdy Marie běžela do lékárny pro jeho léky. Marie sama o tom nepromluvila. „Paní Mašková o té své tragédii nikdy nemluvila, nikdo to nevěděl,“ řekla Nekolová.

V roce 1948 se vdala za svou dávnou první lásku Josefa Maška a o rok později se jim v Praze narodila Hanka. „Paní Marie se na ni upjala. Rodiče věděli, že je talentovaná,“ vzpomínala trenérka.

Ke krasobruslení ji přivedl vzdor. Malá Hanka nechtěla chodit do školky, a tak ji otec, ve výchově o něco volnější než matka, začal brát na kluziště na pražskou Štvanici. Bylo jí pět. Trénink začínal v šest ráno, a tak vstávala ve čtyři a s otcem, vrchním z hotelu Paříž, jezdila poslední noční tramvají. Otec ji předal na zimáku a spěchal do práce. Po tréninku ji čekala škola, balet, klavír, němčina a večer znovu led. Mohla z ní být pianistka, jenže sama to počítala jinak: „Za dobu, než přehraju klavírní etudy, bych odjela nejméně tři volné jízdy.“

V osmi letech jela první závod, v deseti poprvé vyhrála. Od roku 1963 ji vedla Nováková, která o sobě říkala, že jí byla spíš starší kamarádkou a důvěrnicí než trenérkou.

Mimo led zůstávala dítětem. Tlumočnice Dana Hábová, se kterou chodila na němčinu do Klimentské ulice, si pamatovala, jak si pod lavicí čte pohádky. Ještě ve čtrnácti novinářům přiznávala, že si hraje s panenkami. Ten samý rok jela na olympiádu do Innsbrucku a skončila patnáctá.

Byla štíhlá a snědá, s tmavýma očima, a lidé u černobílých televizí prožívali její souboje s Gabriele Seyfertovou z NDR. Obě jezdily skvělé volné jízdy a obě se trápily s povinnými cviky. Trojitý skok se Hana nikdy nenaučila, mezi ženami ho tehdy ovšem skákala málokterá.

Před mistrovstvím Evropy 1968 jí trenéři nechali ušít bílé šaty. „Moc jí slušely. Byla jako sněženka,“ vzpomínala Nováková, která jí tak pak často říkala. Ve švédském Västerås vyhrála a stala se mistryní Evropy. Na olympiádě v Grenoblu byla po povinné jízdě čtvrtá. Volnou jízdu jela na Smetanovu Vltavu a dojela si pro bronz, dodnes jedinou olympijskou medaili české krasobruslařky.

Po srpnu 1968 patřila spolu s Věrou Čáslavskou a hokejisty k idolům, ke kterým se lidé upínali. Mistrovství Československa vyhrála pětkrát za sebou. „Prima holka, děsně hodná. Byla s ní legrace,“ říkala o ní mistryně světa v tancích na ledě Eva Romanová. Lidé ji milovali i pro to, co z ní vyzařovalo na obrazovce. Měla smutné oči, i když se smála, a větší trému než soupeřky.

S Jiřím Štaidlem se podle všeho seznámila v roce 1967 na koncertě Karla Gotta. Byl o šest let starší, psal texty Gottovi, Waldemaru Matuškovi i Petru Spálenému a žil jako bohém. „Jiří byl bohem nadaný textař!“ prohlásil o něm Gott.

Se Štaidlem poznala noční podniky, kam se holka s tréninkem v šest ráno normálně nedostane. Ponocovala, na led chodila nevyspalá a matka, která ji celé dětství hlídala na každém kroku, v něm viděla hrozbu. Hana se s ním přesto nerozešla. „Po boku Jirky se jí otevřel svět, zářila štěstím, ale při cestách spolu být nemohli. To ji drtilo,“ vzpomínala Nováková.

Trenérka sledovala, jak se jí svěřenkyně mění před očima. „Za rok, co spolu chodili, mi připadala, že zestárla o deset let,“ řekla. Hana jí s pláčem vysvětlovala, proč od něj nemůže odejít: „Hanka říkala, že má Jirku Štaidla strašně ráda, že už je to víc než jen to bruslení, že už nechce mít takovou odpovědnost jako teď. Už nechce každý den trénovat, chce se zbavit povinné jízdy, kterou nenáviděla. A že pro ni bude nejlepší, když půjde do revue.“ Na závody jezdila s třesoucími se koleny a davy ji začaly děsit. Pak přišel ten večer u jezera.

Po mistrovství v Colorado Springs se závoděním skončila a podepsala smlouvu s mezinárodní revuí Holiday on Ice. Režimu se profesionální kariéra krasobruslařů vyplácela, přes Pragokoncert mu odváděli nemalé peníze. Hance přesto chodily anonymní dopisy. Pisatelé jí vyčítali, že se v socialistické vlasti naučila bruslit za dělnické peníze a teď bude vydělávat u profesionálů. „Ty dopisy jsem viděla, nemusíme si říkat, ze které státní instituce pocházely,“ řekla Nováková. Hanka je oplakala.

V listopadu 1969 za ní Štaidl přijel do švýcarského Bernu, aby pro český tisk popsal přípravy nové revue, ve které byla hlavní hvězdou. Počítali se svatbou a Hanka se na ni podle Práva těšila. Na konci roku přijela revue do Prahy, odehrála 23 představení a vidělo ji asi 250 tisíc lidí. Z tribun i z novin jí říkali naše Hanka, naše krasavice, naše medailistka. Rok po okupaci z ní lidé udělali symbol, kterým mohli vzdorovat. Novinář Michal Komárek to po letech shrnul tak, že Mašková nechtěla být naše, chtěla být svá.

Poprvé v životě měla vlastní peníze a matku na druhém konci telefonu. „Vydělala si, byla finančně nezávislá, maminka ji mohla kontrolovat jen telefonem. Ale zase nebyla dlouhé dny doma,“ popsala trenérka nový život. Další dva roky objížděla Mašková s revuí Evropu, Štaidl zkoušel štěstí v západním Německu. Svatba se nakonec nekonala, někdy před Hančinou smrtí se jejich vztah postupně rozplynul. Ona už měla novou známost, Štaidl se sblížil s lyžařkou Ivanou Zelníčkovou, pozdější manželkou Donalda Trumpa.

Nezávislost, kterou si od revue slibovala, jí normální život nepřinesla. Byla pořád na cestě a sama počítala, že tam vydrží dva, nanejvýš tři roky. V březnu 1972 se rozhodla, že s bruslením skončí úplně. Zaměstnavatelům to už nestihla říct.

Na Velký pátek 31. března 1972 přerušil rozhlas vysílání mimořádnou zprávou. Hana Mašková jela v noci autem z Paříže do Poitiers, unavená a nevyspalá. Jela s ní kolegyně z revue Květa Celflová a francouzský voják, kterého vzaly stopem. V obci Vouvray se proti nim vyřítil kamion a srážku přežila jen Celflová.

Hanka, která řídila, zemřela v sanitce cestou do nemocnice. Bylo jí dvaadvacet let. Co se v té sanitce dělo, se Nováková dozvěděla až na začátku osmdesátých let, když ve Vídni potkala Celflovou. „Hanka prý velmi naříkala, strašně ji bolely zpřelámané nohy,“ vyprávěla. Celflová prodělala šest operací a několik plastik.

Rakev s Hankou přistála na ruzyňském letišti tři hodiny před tím, než tam přiletěl její kamarád, olympijský vítěz Ondrej Nepela. Krasobruslaři u ní stáli čestnou stráž šest a půl hodiny a do krematoria v Motole proudily tisíce lidí. Pohřbili ji na Vyšehradském hřbitově pod okřídlené ženské torzo od sochaře Jana Štursy.

Štaidl ji přežil o rok a půl. Devátého října 1973 jel v novém renaultu za rodiči do Jevan a u Říčan zemřel po srážce s nákladním vozem.

Marie Mašková chodila na Vyšehrad s čerstvými květinami každý den, nejdřív s manželem a po jeho smrti v roce 1980 sama. Ve školce v Řásnovce vařila až do důchodu. Z vlastní výplaty dokupovala suroviny, aby dětem jídlo vylepšila, a ty, pro které si rodiče nepřišli včas, si vodila domů. Zemřela kolem roku 2001 po těžké duševní nemoci.

Hančinu olympijskou medaili dnes opatrují v Národním muzeu. Jak se tam dostala, popsala Hana Havránková z Národního muzea: „Žádní pozůstalí nebyli. Když ministerstvo financí nařídilo vyklidit byt, našli v něm i bronzovou medaili z Grenoblu. Tak se dostala až k nám.“

Zdroje: novinky.cz | seznamzpravy.cz | denik.cz | denik.cz | rozhlas.cz | eurozpravy.cz | eurozpravy.cz | super.cz | lidovky.cz | idnes.cz