Medvěd v Buchenwaldu měl větší cenu než vězeň. Za jeho smrt zaplatili židovští vězni 8 tisíc marek

Medvěd jménem Betti měl v buchenwaldské zoo svůj vlastní výběh. Jednoho dne se ale dostal ven. SS ho zastřelila na místě. Účet za jeho smrt si ale nenechala pro sebe, vystavila ho vězňům. 8 tisíc říšských marek, vymožených hlavně od mužů, kteří byli před válkou židovskými obchodníky. Cena mrtvého medvěda se dala vyčíslit do posledního feniku. Mrtvý vězeň žádnou cenu neměl.

Aby dávalo smysl, jak k tak absurdnímu účtu vůbec mohlo dojít, je potřeba se vrátit o pár let zpátky.

Stavbu medvědího výběhu Bärenburg schválilo velení tábora, posvětila ji odborná expertíza lipské zoologické zahrady a povolení přišlo 23. července 1937. O rok později k němu přibyla zoologická zahrada s opicemi, hnědými medvědy a srnci, znovu stavěná s podporou lipské zoo. Podle Památníku Buchenwald byla stavba financovaná z vynucených „darů“ vězňů. V prvních letech tábora, ještě předtím, než SS v roce 1940 postavila zděné krematorium, stávala hned vedle zoo dřevěná kůlna na mrtvá těla vězňů.

Necelý rok po schválení Bärenburgu přišel od Heinricha Himmlera další rozkaz. 14. května 1938 nařídil postavit v bezprostředním okolí tábora sokolnici. Vzorem byla reprezentativní sokolnice Hermanna Göringa v Braunschweigu. Vznikly dva pavilony pro orly a sedm prostorných voliér, k tomu velký sál s krbem ve starogermánském stylu pro lovecké večírky. Práce začala v listopadu 1938 a trvala rok, cena vyšla na 135 tisíc říšských marek.

Medvědí klec stála pětadvacet metrů od krematoria. Kdo by zvířeti ublížil, musel se zodpovídat veliteli. Tenhle rozkaz skutečně existoval, sepsaný černé na bílém, s číslem a datem, jako by šlo o provozní řád obyčejné zoologické zahrady. Jenže tahle zoo existovala uprostřed koncentračního tábora Buchenwald, pár kroků od pecí, ve kterých mizely lidské ostatky.

Za zoo i sokolnicí stál především velitel tábora Karl-Otto Koch, který Buchenwaldu velel v letech 1937 až 1941. Jeho rozkaz číslo 56 z 8. září 1938 mluvil o zoo jako o místě, které má SS mužům přinášet „rozptýlení a zábavu“ a ukazovat jim krásu zvířat, jaká by ve volné přírodě sotva potkali. Koch v témže rozkazu přísně varoval před týráním, a skutečně nechal trestat SS muže, kteří zvířatům ubližovali. V poválečných svědectvích se objevilo i tvrzení, že Koch nechával vybrané vězně vhazovat do medvědího výběhu. Historické prameny ale tuto konkrétní praktiku nedokládají tak jednoznačně jako jeho ostatní zločiny.

Kochova žena Ilse, se kterou se oženil 25. května 1937, si mezi vězni vysloužila přezdívku Bestie z Buchenwaldu. Ráda jezdila na koni po táboře a podle svědectví bila vězně, kteří se na ni podívali. Pro její jezdeckou vášeň vznikla také nákladná krytá jízdárna, kterou museli stavět vězni v mimořádně tvrdých podmínkách. Po válce se tvrdilo, že si nechávala z tetované kůže vězňů vyrábět stínítka na lampy. Zpracování lidské kůže vězňů je v Buchenwaldu doložené, včetně lampového stínítka, které stálo i na stole Karla Kocha, Ilsin osobní podíl na výrobě těchto předmětů se ale u soudu nikdy nepodařilo prokázat.

Manželé žili z peněz a cenností, které SS zabavovala hlavně vězňům přicházejícím po roce 1938 ve velkém, mezi nimi tisícům Židů. V roce 1943 je kvůli podezření z korupce a vražd zatklo samotné SS. Karla popravila vlastní organizace v dubnu 1945, týden před osvobozením tábora. Ilse soud SS tehdy zprostil viny, po válce ji ale odsoudil americký vojenský tribunál k doživotí. Americký generál Lucius Clay jí trest v roce 1948 zkrátil na pouhé čtyři roky, což v USA vyvolalo takové pobouření, že se případem zabýval i Senát. Německý soud ji proto v roce 1951 odsoudil znovu, tentokrát k doživotí. Zemřela roku 1967 ve vězení, kde si sama vzala život.

S Karlem měla Ilse tři děti narozené přímo v Buchenwaldu, syna Artwina a dcery Giselu a Gudrun, ta zemřela ještě jako kojenec. Ve vězení pak počala čtvrté dítě, syna Uweho, kterého porodila v říjnu 1947 a kterého jí odebrali hned po narození. Nejstarší Artwin vyrůstal u příbuzných a s odkazem svých rodičů se nikdy nevyrovnal. V roce 1964, tři roky před matčinou smrtí, spáchal sebevraždu.

Od května 1940 byla sokolnice každou neděli otevřená veřejnosti. Každou hodinu tam příslušníci SS pořádali komentované prohlídky. Vstupné stálo 50 feniků pro dospělé a 20 pro děti a uniformované. Z centra Výmaru tam jezdila autobusová linka, jak dokládá i dobový jízdní řád Kraftomnibuslinie Weimar-Buchenwald. Rodiny se jezdily dívat na dravce a medvědy, a tábor byl při té cestě jen kulisa za oknem. SS prodávala pohlednice a fotoalbum s medvědy. Podle záznamů Památníku chodilo do sokolnice přes tisíc lidí ročně.

Po osvobození tábora v dubnu 1945 přinutila americká armáda přes tisíc obyvatel Výmaru projít táborem a podívat se na hromady mrtvých těl i na „umělecká díla“ z tetované lidské kůže. Většina z nich pak tvrdila, že o tom, co se v táboře skutečně dělo, nic přesného nevěděla.

O chov zvířat se starali vězni, konkrétně 33 mužů a dva veterináři. Práce se zvířaty s sebou nesla běžná rizika, škrábance, kousnutí, úrazy. Jenže na rozdíl od SS mužů, kteří dostávali důtku za týrání zvířete, vězni neměli žádnou ochranu, když je zvíře poranilo.

Nejtemnější rovina celého systému se ukázala ve chvíli, kdy zvíře uhynulo. Na jaře 1939 se vlk nebo pes, prameny se v druhu zvířete rozcházejí, poranil o vlastní obojek a na následky zranění zemřel. SS z toho udělala záminku a od vězňů vymohla nejméně 4 tisíce říšských marek. Podobný osud později potkal i Bettiho, medvěda, kterého jsme zmínili na úvod, jeho smrt vynesla dvojnásobek.

Nejsilnější kapitola sokolnice přišla v roce 1943, kdy se z reprezentačního zařízení pro SS stala pozlacená klec pro nejvýznamnější politické vězně z Francie. Falknerhaus, dům sokolníka, se proměnil v izolační vězení pro lidi, kteří ještě před pár lety řídili osud celé země. Byli to takzvaní zvláštní vězni, Sonderhäftlinge, které SS držela odděleně od zbytku tábora, pod stálým dohledem a bez kontaktu s ostatními vězni. Fyzicky měli podmínky nesrovnatelně lepší než muži za plotem o pár set metrů dál, psychicky ale žili v naprosté nejistotě, bez novin, bez informací, s vědomím, že jejich osud může kdykoliv rozhodnout jediný telefonát z Berlína.

V dubnu 1943 sem SS přivezla Léona Bluma, prvního Žida v čele francouzské vlády. Premiérem se stal už ve 30. letech a krátce znovu i po válce. Do Německa ho vydala francouzská loutková vláda ve Vichy. Blum se o osudu ostatních vězňů dlouho nedozvídal nic konkrétního. Sám později napsal, že to nebylo vězení, ale spíš hrob, ve kterém člověk žil, jen když se dokázal úplně odříznout od světa. Jednou večer oknem ucítil zvláštní zápach, který se vracel pokaždé, když vítr foukal správným směrem. Později o tom napsal: „To byl pach krematorií.“

V říjnu 1943 se v domě sokolníka oženil, potřetí. Jeho nevěstou byla Jeanne Reichenbach, jeho dlouholetá tajemnice a milenka. Poté, co Bluma zatkli, si u vichistických úřadů vyřídila povolení, aby za ním mohla přijet, nejdřív do vězení ve Francii, později až do Buchenwaldu. SS jim svatbu překvapivě povolila.

Po jeho boku se v domě sokolníka vystřídali i další francouzští premiéři. Édouard Daladier, který jako předseda vlády v roce 1938 podepsal s Hitlerem mnichovskou dohodu, tu strávil měsíc, než ho přesunuli do zámku Itter v Tyrolsku. Jeho nástupce z roku 1940 Paul Reynaud, poslední premiér ještě svobodné, neokupované Francie, tu byl jen jediný den.

Konce války se Blum s Jeanne dočkali v jiném táboře v jižním Německu, odkud je v dubnu 1945 osvobodila americká armáda. Blum se pak vrátil do politiky, na přelomu let 1946 a 1947 na pár týdnů znovu vedl francouzskou vládu, a zemřel v roce 1950.

Po válce sokolnici zbourali, zůstaly jen základy. Výběh pro medvědy prošel obnovou v devadesátých letech a dnes stojí jako tichý exponát vedle mnohem hlasitějších pozůstatků tábora. Samotný Památník Buchenwald zoo popisuje jasně: demonstrativně stavěla blaho zvířat nad blaho vězňů, a příslušníci SS mohli být za špatné zacházení se zvířaty trestáni. Nešlo o rozpor. Byl to obraz systému, který dokázal trestat člověka za špatné zacházení se zvířetem a zároveň zbavit jiného člověka všech práv jen proto, že ho označil za nepřítele.

Nad krajinou dnes areálu dominuje 54 metrů vysoká zvonice s nápisem MCMXLV, rokem osvobození, a bronzová socha jedenácti postav od sochaře Fritze Cremera. Pomník nechala v roce 1958 postavit NDR jako svůj vůbec první státní památník, jenže i on má svůj vlastní paradox. Dějiny tábora vyprávěl památník především jako vítězství komunistického odboje nad fašismem. Osudy dalších skupin vězňů, včetně židovských obětí, v této interpretaci ustupovaly do pozadí.

Po sjednocení Německa v roce 1990 svolalo durynské ministerstvo školství komisi historiků, která zformulovala zásady kompletní přestavby. Stálá expozice poznamenaná stranickostí východoněmeckého dějepisectví se musela předělat od základu. Novou podobu navrhlo studio, které se podle vlastních slov snažilo vyhnout pouhé „estetizaci“ místa a místo toho nechat návštěvníka fyzicky pocítit tíhu historie. Součástí expozice jsou i takzvané kabinety reálií, uzavřené místnosti věnované výhradně obětem, ne pachatelům.

Připomínání Buchenwaldu není uzavřená kapitola, ale živý společenský zápas. Podle letošního průzkumu k 80. výročí konce války souhlasí 55 procent Němců s tím, že by se za nacistickou minulostí měla udělat „tlustá čára“, a zájem o vyrovnávání s historií v populaci slábne. Napětí je vidět i v politice, v červenci 2026 uspořádala krajně pravicová AfD svůj sjezd ve Výmaru, na dohled od zvonice buchenwaldského památníku, což vyvolalo vlnu kritiky právě kvůli té děsivé symbolické blízkosti. Německo si Buchenwald připomíná z oficiální povinnosti, ale zároveň to společnost lidsky bolí. Obojí dnes stojí na buchenwaldském kopci vedle sebe – morální závazek i touha zapomenout.

Zdroje: buchenwald.de | timesofisrael.com | en.wikipedia.org – Jeanne Blum | jungle.world | fluter.de | warfarehistorynetwork.com | britannica.com | juedische-allgemeine.de | en.wikipedia.org – Ilse Koch | en.wikipedia.org – Karl-Otto Koch | en.wikipedia.org – Fritz Cremer | holzerkobler.com | stiftung-evz.de | de.statista.com | cs.wikipedia.org | osobní návštěva Buchenwaldu, srpen 2026